Kapitola 1

Vábení Sirén

Začněme příběhem z Odysseovy pouti. Ve dvanácté knize Odysseje se náš hrdina chystá opustit ostrov bohyně Kirké a čarodějka mu dává několik zásadních rad, jak se vyrovnat s nebezpečími další etapy jeho cesty.

„Dávej pozor,“ napomíná ho přísně:

Nejprve dorazíš k Sirénám, které okouzlí každého, kdo se k nim přiblíží. Kdo se k nim nerozvážně přiblíží až příliš a uslyší jejich zpěv, toho už žena a děti doma nepřivítají. Sirény sedí na zelené louce a pějí tak sladce, až jej uzpívají k smrti. Kolem nich se válí velikánská hromada kostí mrtvých mužů, na nichž ještě hnije maso.

Kirké předloží Odysseovi tento plán: posádce má ucpat uši voskem, aby Sirény neslyšela, a sám se má nechat přivázat k lodnímu stěžni, dokud bezpečně neproplují kolem.

Odysseus se drží plánu do puntíku. A opravdu – jakmile mu v uších zazní zpěv Sirén, začne gesty naznačovat svým mužům, aby ho rozvázali a dovolili mu to volání následovat. Ti ho však podle rozkazu ignorují, dokud se loď nedostane z doslechu.

Tento výjev patří k nejpůsobivějším v celém západním kánonu: Odysseus připoutaný ke stěžni se zuřivě zmítá v poutech, která si sám dobrovolně nechal nasadit, neboť věděl, co přijde. Během staletí se tato příhoda stala metaforou pro celou řadu věcí. Hřích a ctnost. Tělesná pokušení a vůli jim odolat. Používáme ji, abychom popsali člověka závislého na opiátech, který ví, že nedokáže odolat, a tak odvážně spláchne všechny tablety do záchoda – a pak žadoní o další dávku. Je to obraz ilustrující freudovský zápas mezi egem a id: mezi tím, co chceme, a tím, o čem víme, že bychom to mít neměli a nesmíme.

Snad ve všech výtvarných zpodobněních, která jsem kdy viděl, jsou Sirény vyobrazovány jako přitažlivé, svůdné bytosti. V literatuře Sirény nejčastěji slouží jako metafora ženské sexuální přitažlivosti, využívaná autory od Shakespeara přes Ralpha Ellisona až po moderní romány. V Joyceově Odysseovi popisuje Bloom muže, který se zapletl s jeho ženou, jako někoho, kdo „hned podlehl jejím siréním kouzlům a čárům a rodinná pouta pustil z hlavy“.

Je proto trochu zvláštní, když srovnáme původní význam tohoto slova s tím, jak jej dnes používáme – k označení pronikavého kvílení zařízení na střechách sanitek a policejních aut. Jenže souvislost tu je, a velmi významná. Právě ona je ústředním poznatkem této knihy a klíčem k pochopení života v jednadvacátém století.

Postůjte v jakémkoli městě na světě dostatečně dlouho na rohu ulice a dříve či později kolem vás prosviští vozidlo záchranné služby. Když cestujete do zahraničí, trčí tenhle zvuk až nápadně ze smyslové textury cizosti, kterou zakoušíte. Protože ať jste kdekoli, jeho volání je zároveň důvěrně známé i cizí. Cizost plyne z toho, že v každé zemi zní siréna trochu jinak – někde je houkání protáhlejší, někde se skládá ze dvou tónů, případně má specifickou výšku. Ale i když jste právě tuhle sirénu nikdy předtím neslyšeli, okamžitě chápete její účel. Možná nerozumíte jazyku, kterým lidé kolem vás mluví, a jídla podávaná v místních restauracích jste ještě nikdy neochutnali, ale siréna je univerzální. Existuje proto, aby si vynutila naši pozornost – a daří se jí to.

Sirénu v podobě, v jaké ji známe dnes, vynalezl roku 1799 skotský matematik a fyzik John Robison. Patřil k osvícenským myslitelům, kteří se věnovali široké škále oborů, od filozofie až po inženýrství. Sirénu původně zamýšlel jako hudební nástroj, což se ovšem neujalo.

Dnešní podobu a funkci získala siréna až koncem devatenáctého století. V osmdesátých letech devatenáctého století ji využil francouzský inženýr a vynálezce, který se zabýval vývojem elektrických, tedy téměř neslyšně se pohybujících lodí. Elektricky napájenou sirénu používal, aby zabránil možným lodním nehodám. (Jednu ze svých lodí dokonce pojmenoval La Sirène.) Technologie se pak poměrně rychle rozšířila i na pozemní vozidla, například požární vozy, kde nahradila hlučné zvony, jimiž si vynucovaly průjezd dříve.

Sirény z dávného mýtu i sirény ve městech nás nutí, abychom jim věnovali pozornost i proti své vůli. A právě tato zkušenost, kdy se naše mysl bezděčně zaobírá vtíravým kvílením, se dnes stala naším trvalým stavem, naším údělem. Vábení sirén se už nikdy nezbavíme.

Pozornost je základní esencí života. Každý svůj bdělý okamžik věnujeme něčemu pozornost – buď na základě vlastního rozhodnutí, nebo proto, že si ji něco či někdo vynutí. Z těchto drobných okamžiků pozornosti se pak skládá celý náš život. „Má zkušenost,“ napsal William James roku 1890 v The Principles of Psychology (Základy psychologie), „sestává z toho, čemu se uvolím věnovat pozornost.“

Stále častěji se však zdá, že naše zkušenost sestává z věcí, jimž věnujeme pozornost ne úplně dobrovolně – a všudypřítomnost tohoto pocitu představuje jakýsi zlom. Naše nadvláda nad vlastní myslí byla narušena. Naše vnitřní životy se proměnily způsobem, který nemá v dějinách obdoby. Platí to téměř ve všech zemích a kulturách světa.

Ráno sedím na gauči se svou milovanou šestiletou mladší dcerou. Tulí se ke mně s knížkou, na tváři cítím její jemný dětský dech a ona prosí, abych jí před cestou do školy ještě chvíli četl. Její pozornost je ryzí, ničím nenarušená. Na světě snad není nic lepšího. A přesto cítím téměř fyzické nutkání sáhnout po malé krabičce, kterou mám v kapse a která volá o mou pozornost. S trochou úsilí to nutkání nechám odeznít. Ale pulzuje ve mně dál, jako Glumův prsten.

Skutečnost, že tomu drobnému ponoukání dokážu odolat, znamená, že jsem pořád naživu – že jsem celistvá lidská bytost. Ve chvílích podbarvených studem, kdy naopak podlehnu, si ale kladu otázku, kým vlastně jsem, případně čím jsem se stal. Neustále se vracím k Jamesovu obratu „čemu se uvolím věnovat pozornost“, protože právě slovo „uvolím“ v jeho formulaci nese obrovskou váhu. I když podnět, který si naši pozornost žádá, přichází zvnějšku, James byl přesvědčen, že v konečném důsledku máme nad tím, kam svou pozornost zaměříme, kontrolu – že tím, že se „uvolíme něčemu věnovat pozornost“, dáváme svůj souhlas. James se otázkou svobodné vůle zabýval až obsesivně; zkoumal, zda ji skutečně máme a jak vlastně funguje. „Záměrně vynakládaná pozornost“ – tedy rozhodnutí, čemu věnovat své myšlenky – pro něj byla „základním projevem vůle“.

V důsledku tedy pro Jamese pozornost a svobodná vůle byly jedno a totéž. Není proto divu, že ve chvílích, kdy mě „krabička na pozornost“ v kapse nutí reagovat zdánlivě proti mé vlastní vůli, se cítím jakoby odcizený sám sobě.

Siréna sanitky může být v hlučném a přelidněném městě obtěžující, alespoň však přitahuje naši pozornost z důvodu, který je společensky užitečný. Sirény z řeckého mýtu si však naši pozornost vynucují proto, aby urychlily naši smrt. Opatření s voskem a stěžněm, která Odysseus podnikl, představovala ve skutečnosti snahu o vědomé, aktivní řízení vlastní pozornosti. Onen úryvek z Homéra je sice dramatický, ale na nás, kteří žijeme ve věku pozornosti, působí téměř banálně. Žít v dnešní době, ať už online, či offline, totiž znamená znovu a znovu se zmítat v provazech u stěžně a bojovat o kontrolu nad samotnou podstatou svého bytí proti nepřetržitému houkání sirény vyluzovanému lidmi, přístroji, korporacemi i těmi, kdo se nám snaží škodit. Ti všichni se nám naši sebevládu snaží uzmout.

Takový je v zásadě svět, který jsme pro své mysli vybudovali. Tedy možná jsme to nebyli tak úplně „my“. Do jaké míry má běžná populace podíl na formování ekonomických a

institucionálních struktur věku pozornosti, je předmětem značných sporů. Kombinace našich nejhlubších biologických instinktů a iterativního ducha globálního kapitalismu znamená, že jsme vystaveni nekonečnému procesu experimentování, v jehož rámci utrácejí největší korporace v dějinách lidstva miliardy za to, aby zjistily, po čem toužíme – a kolik z toho nám mohou prodat. Zevnitř, z perspektivy našeho vlastního prožívání, je pozornost tím, co utváří naše já. Z pohledu entit stojících mimo nás je však pozornost jako zlato v potoce nebo ropa ve skalním podloží.

Moje profesní dráha mě nutí zabývat se těmito otázkami obzvlášť intenzivně, ale jsem přesvědčený, že do určité míry to vnímáme všichni – ten zcizující pocit, kdy jsme rozptylováni a nuceni dělit svou pozornost navzdory vlastní vůli; jsme někde fyzicky přítomní, ale duchem jinde. Jsem si jistý, že kdybyste strávili čtyřiadvacet hodin v kterémkoli městě na světě a oslovovali místní obyvatele, nepotkali byste nikoho, kdo by si stěžoval, že dokáže věnovat věcem pozornost až příliš dlouho, že je až moc soustředěný, že by si přál víc rozptylování nebo by rád trávil víc času před obrazovkami. Stejně jako doprava se i telefony staly univerzálním předmětem stížností, snadným způsobem, jak navázat hovor u holiče nebo ve frontě v obchodě. Původně tiše vyslovované, okrajové názory varující, že nám technologičtí titáni nabízejí smlouvu s ďáblem, se postupně slily v téměř univerzální konsenzus: něco je špatně a technologie, které denně používáme, jsou toho příčinou. Telefony nás uzpívávají k smrti.

Než to ale přijmeme jako hotovou věc a posuneme se dál, bylo by dobré toto rychle se formující univerzální moudro trochu rozebrat. Neprochází si snad lidstvo něčím takovým zas a znovu? Nemají lidé vždycky pocit, že je něco v nepořádku a že za to může dnešní mladá generace, případně nějaká nová technologie – ať už knihtisk, parní stroj či cokoli jiného –, které budou údajně naší zkázou?¨

– – –