Předmluva

Čtyři z šesti zásadních českých příběhů 20. století, spojených s letopočty 1918, 1938, 1945, 1948, 1968 a 1989, jsou spojeny s jeho jménem. Dá se říci, že ovlivnil novodobou českou historii jako nikdo jiný. Zasloužil se o stát, což je od roku 2004 dokonce stvrzeno zvláštním zákonem. Zároveň u muže osobně spojeného s mnichovskou krizí, s poválečným vyhnáním Němců a s komunistickým pučem v únoru 1948 určitě nelze říci, že se jeho dějinný vklad vyčerpává toliko zásluhami.

Už Masaryk o něm řekl, že bez něho bychom republiku ne[1]měli. Nelze to zpochybnit, Beneš měl lví podíl na vzniku Československa nejenom ve smyslu zeměpisném, ale také ideovém. Demokracie, kterou se první republika vyznačovala a která byla ve své době nejvyspělejší na východ od Rýna, nespadla z nebe. Že lidé z okolních zemí, kterým záleželo na svobodě a na dodržování lidských práv, následujících dvacet let často hleděli s nadějemi právě k první čs. republice, byla z velké části i Benešovazásluha.

Využil mimořádné šance, která se republice naskytla při jejím vzniku, a pokusil se vybudovat z ní demokratickou protiváhu Francie ve střední Evropě: oba státy, Francie i Československo, se měly společně postarat o to, že Německo, nejnebezpečnější stát na kontinentu, už nikdy nebude moci ohrozit evropský mír.

Masarykova slova „Bez Beneše bychom republiku neměli“, nesporná a jasně srozumitelná do roku 1938, však v následujícím desetiletí značně ztratila na své původní robustnosti. Ten[1]týž muž, který demokracii národu v roce 1918 „dal“ (podstatně se zasloužil o její zavedení), ji v letech 1938–1948 svými dalšími činy, rozloženými do několika etap, lidem zase „vzal“ (podílel se výrazně na jejím zániku).

Moderní české dějiny neznají rozporuplnějšího člověka. Kladl si nadlidské cíle, které dlouho heroicky zvládal, ale pod nimiž v posledních letech života skoro pravidelně klesal. Časem se svými činy dostal do úplného protikladu k myšlenkám, se kterými začínal. Kritické rozhodnutí číslo jedna: Mnichov. Beneš ho inter[1]pretoval způsobem, který dodnes přežívá v myslích mnoha Čechů. Koncepce „zrady velmocí“, tak jak ji v roce 1938 vytvořil a po zbytek života hlásal – a jak ji dosud mnozí přebírají po něm –, říká, že Československo, hanebně zrazené spojenci, nevystoupilo na svou obranu právě z důvodu této zrady. Přitom není ani třeba o věci příliš dlouho přemýšlet, aby člověk pochopil, že vztahy mezi státy, včetně těch spojeneckých, fungují na jiném principu.

Nejprve stát ohrožený musí dát najevo rozhodnou a nekompromisní vůli postavit se nepříteli, aby mohl nastoupit mechanismus spojenecké solidarity. V Benešově podání ale pořadí nástupu mělo být opačné: nejprve se měly angažovat velmoci a teprve pak, spolu s nimi, se i ČSR měla uvolit hájit své vlastní území. Protože velmoci jako první uvedeným způsobem nezasáhly, ani Československo se nebránilo – a vinu za to podle Beneše měly nést, na věky věků, Paříž a Londýn.

V přísně právním smyslu o zradě Západu nelze mluvit ani proto, že v září 1938 vůbec nenastaly okolnosti předvídané československo-francouzskou spojeneckou smlouvou z roku 1924 a zejména navazující garanční smlouvou z roku 1925. Českoslovenští spojenci v roce 1938 v čele s Francií a členskými státy Malé dohody zajisté nevynikali odvahou; rozhodnutí nepodpořit Československo vojensky dávali najevo všemi myslitelnými a posléze i nemyslitelnými způsoby. Právě tak je ale mimo všechny pochyby, že zejména klíčová francouzská pomoc měla být aktivována v případě nevyprovokovaného vojenského útoku proti ČSR. Tímto útokem se v roce 1938 hrozilo, avšak nedošlo k němu; okolnosti předvídané smlouvou tedy nenastoupily. Československo nevydrželo tlak a rozhodlo se nebránit; nebylo tedy s kým se solidarizovat.

Činí-li se v té souvislosti srovnání Beneše s jeho velkým vzorem Masarykem, pak zpravidla nevznikají pochyby o tom, jak by se Masaryk, být v roce 1938 zdráv, mlád a při síle tak jako Beneš, zachoval. Zdají se to potvrzovat i jeho poslední slova, pronesená 27. dubna 1934 těsně předtím, než vážně onemocněl chorobou, z které se tělesně ani duševně už nikdy úplně neuzdravil: „Národ, který chce bojovat, nemůže být ztracen.“

Tato kniha tedy pojednává mimo jiné o tom, jak Beneš vůli bojovat více hrál, než doopravdy ztělesňoval. Vázal ji na podmínky, jež měli splnit jiní – a pokud nesplnili, cítil se také on z obliga.

Kritické rozhodnutí číslo dvě: Moskva, prosinec 1943. Koncepcí mnichovské zrady, kterou stvořil a o níž nejen část svého národa, ale i světové veřejnosti přesvědčil, Beneš přivodil fatální obrat v zaměření československé zahraniční politiky od Západu na Východ. V roce 1938 však Československo neopustil Západ. Rozešly se s ním pouze dvě konkrétní politické reprezentace Francie a Velké Británie; dvě vlády, Daladierova a Chamberlainova. Dva roky po Mnichovu už obě země řídili politici úplně jiného typu; do čela britské vlády se v květnu 1940 postavil Winston Churchill a hlavou francouzského hnutí odporu se o měsíc později stal generál Charles de Gaulle, tedy lidé opačného ražení než Benešem zatracení mnichovanští appeaseři.

Tento nový Západ nejenže se velmi podstatně zasloužil o obnovu ČSR, ale zejména Velká Británie i o osobní a politické přežití samotného Beneše, kterému na celou dobu války poskytla azyl. Beneš, navigovaný svým mnichovským traumatem, jež mělo navenek podobu teze o mnichovské zradě, však potřeboval odvrhnout nejen Západ, ale i svou vlastní minulost – a tak uskutečnil fatální příklon k Východu (Sovětskému svazu), přestože ho před tím četní západní politici zrazovali.

Jeho víra, že Sovětský svaz se bude časem demokratizovat, až usedne u stolu se západními velmocemi nejen jako rovný s rovnými, ale jako stát-avantgarda, svádějící jiné k následování, patří k nejpodivuhodnějším fixním ideám české politiky moderní doby. Až do roku 1945 byl Beneš jediným ze skutečně vlivných evropských politiků, který danou ideu v takové míře sdílel. V roce 1943 ho v Moskvě přivedla k podpisu čs.-sovětské spojenecké smlouvy, jíž se zavázal, že ČSR se na dvacet let stane Stalinovým spojencem. Na podpis této smlouvy spěchal, Stalina se zároveň i bál, a proto razil názor, že zaváže-li si ho dřív, než Stalin válkou beztak ovládne velkou část Evropy, zachrání víc než Poláci a ostatní národy střední a jihovýchodní Evropy, které s vykročením do diktátorovy náruče otálely.

Kritické rozhodnutí číslo tři: odsun či vyhnání Němců v letech 1945–1946. Důsledkem Benešova mnichovského traumatu bylo také přesvědčení, že se sudetskými Němci musí být jakožto s kolektivním nepřítelem republiky i kolektivně naloženo. Od návratu z Moskvy, v rozhlasových relacích k domovu, Beneš začal připravovat české a slovenské obyvatelstvo na to, že až sovětské vojsko republiku osvobodí, chopí se Češi a Slováci spravedlnosti a zbaví republiku Němců a Maďarů nebo alespoň jejich podstatné části. Ze všech čs. politiků Beneš nese daleko největší odpovědnost za obsah i formu vyhnání, včetně jeho tzv. divoké fáze, během které na mnoha místech hlavně v českých zemích tekla krev.

Stát zbavený Němců se, ani kdyby chtěl, nemohl orientovat na nikoho jiného než na velmoc, která jediná vyhnání garantovala, tedy na Sovětský svaz. Benešova představa demokratizace sovětského systému se nikdy nenaplnila, naopak se brzy po

roce 1945 ukázalo, že čs. komunisté, řízení Moskvou, nekompromisně půjdou za likvidací demokracie v samotné ČSR. Komunistický převrat v únoru 1948 byl tedy pak vlastně jenom vyústěním Benešových rozhodnutí z let 1943 a 1945. S výjimkou několika tisíc pražských studentů, kteří se 25. února 1948 vydali protestovat na Hrad, se v republice žádné další větší protesty či manifestace nekonaly. Zpacifikovaný národ přijal únor 1948 jako svou další kapitulaci.

…………..

Z předmluvy autora