Marek Švehla má odvahu. Protože jeho kniha bude muset obstát před desítkami velmi poučených čtenářů, kteří s Jirousem v různých etapách jeho života byli natěsno. S většinou z nich ale novinář mluvil a jak zná člověk jeho práci z časopisu Respekt, dělal to poctivě, otevřeně, bez zamlčování problému a průšvihů...

Básník Miloš Doležal už dříve napsal: Už jeho jména Ivan Martin naznačují, s kým máme tu čest a jakou skrytou energii v sobě nesou. Jirousův dědeček, truhlářský mistr, nechtěl, aby se jmenoval Martin, proto jej při křtu „přeskočil“ Ivan, k čemuž se básník vyjádřil lapidárně v jednom ze svých nejranějších textů: „Nerad používám jméno Ivan/připomíná mi že jsem pijan.“ Chceme-li se Jirousově osobnosti skutečně přiblížit, musíme objevit celou řadu jeho vnitřních pater a suterénů, a tisíce protikladných ploch, ze kterých byl básník uhněten. Říká-li vizionář apokalypsy Vasilij Rozanov, že „duše je vášeň“, pak Jirousova duše byla rozhodně žhavá, rozpálená okuj, která dokázala propálit i kriminální zdi.

A autor knihy, Marek Švehla, dodává:Mým motivem bylo vzdát hold Jirousově mimořádnému talentu, odvaze a obdivuhodné schopnosti najít cestu, po které bylo možné v trapném kolaboračním systému důstojně jít. Jeho životní příběh přirozeně není černobílý a tak jsem se ho snažil zachytit. Volím takové vyprávění, které postihuje kontext doby, v níž Jirous dospíval ve skutečného hybatele dějin. Detailněji představuji lidi, jimiž se obklopil a kteří měli na jeho chování a jednání výraznější vliv. Vzpomínky mají samozřejmě svá úskalí. Třicet, čtyřicet a víc let staré události mohou být zkreslené chřadnoucí pamětí. Řada detailů je přirozeně zachycena tak, jak si je aktéři pamatují, nikoli nutně tak, jak se nezpochybnitelně staly.

Zobraziť diskusiu (0)