Zapatisté jsou antikapitalistické sociální hnutí, které se zformovalo během osmdesátých let v Mexiku. Zapatova armáda národního osvobození (EZLN) vznikla v roce 1983. Po letech tajných příprav a organizování sestoupili 1. ledna 1994, v den podpisu smlouvy NAFTA o volném obchodu v rámci Severní Ameriky, z hor a obsadili několik měst. Po krátkých bojích s armádou se stáhli zpět do hor a džungle, kde se jim podařilo ubránit nesourodé území velikosti Moravy – stát Chiapas. Na něm až do dnešních dnů fungují mimo struktury státu s vlastním systémem zdravotnictví, školství, udržitelného zemědělství a spravedlnosti. Zapatisté hájí práva menšin, žen a domorodého obyvatelstva. Na autonomním území v chiapaských horách a pralesích, které zapatisté spravují, žije v současnosti asi tři sta tisíc lidí.

„Marx-leninská a klasická guevarovská terminologie byla používána pouze v prvotních dokumentech. Hlavnímu překladateli indiánských světonázorů – subcomandantu Marcosovi – se brzy podařilo celý diskurs proměnit a postavit jej kolem bytostně morálních témat důstojnosti a respektu, byť s revolučním přesahem, kdy revoluce má být garantem možnosti žít důstojně. Proměna do vágního, ambivalentního, poetického a zcela nově i sarkastického (levice začala být konečně směšná) a příběhového diskursu umožnila kdekomu z různorodých sociokulturních prostředí najít v zapatismu cosi, co konvenuje jeho vlastním jedinečným zkušenostem a lokálním souvislostem jeho života.“
(sociální antropolog Bob Kuřík v rozhovoru pro A2)

Ukázka:

část pátá

Pohled a vzdálenost ke dveřím

Říjen 2020

Předpokládejme, že je možné si vybrat, kam upíráte svůj pohled. Předpokládejme také, že je možné se alespoň na chvilku oprostit od tyranie sociálních sítí, které nám diktují nejen to, na co se máme dívat a o čem mluvit, ale i jakým způsobem se díváme a mluvíme. Předpokládejme, že svůj pohled upíráte výše: od okamžitého přes lokální, regionální a národní až ke globálnímu. Pozorujete to? Ano, je tam chaos, zmatek, nepořádek. Předpokládejme ještě, že jste lidská bytost, nikoli digitální aplikace, která vše pohotově zhlédne, třídí, hierarchicky uspořádá, soudí či postihne, a jako taková si vybíráte, na co se díváte… a jak se díváte.

Je možné (i když je to jen další předpoklad), že dívat se a soudit není jedno a to samé. V tom případě si nejen vybíráte, kam upíráte svůj pohled, ale také se můžete rozhodnout jinak se ptát: otázku „Je to dobré, nebo zlé?“ zaměníte za „Co je to?“. Jasně, první otázka vede k výživné debatě (existují ještě debaty?) zakončené prohlášením: „Tohle je špatné (nebo dobré), protože to říkám.“ Případně můžeme diskutovat o tom, co je dobro a co je zlo, a svá tvrzení dokládat argumenty a citáty v poznámkách pod čarou. Jistě, máte pravdu, je to lepší než lajky a palečky nahoru, ale navrhuji vám změnit výchozí bod: vybrat si, kam upíráte svůj pohled.

Tak například: rozhodnete se upřít svůj pohled na muslimy. Můžete si vybrat mezi těmi, kteří spáchali atentát na Charlie Hebdo, nebo těmi, již nyní kráčejí Francií, aby se domohli svých práv. Jelikož jste to dočetli až sem, je pravděpodobné, že jste spíše na straně „sans-papiers“ (francozuský výraz pro lidi bez dokladů). A asi taky cítíte povinnost prohlásit, že Macron je idiot. Nicméně ponechme nyní tento letmý pohled vzhůru stranou a podívejme se zpět dolů k protestním táborům a pochodům migrantů.

Prvně vás napadne se zeptat, kolik jich je, a hned přispěcháte s odpovědí: hodně, málo, příliš nebo tak akorát dost; váš zájem přešel od jejich náboženství k číslům. Pokládáte si další otázky: Co chtějí? Za co bojují? A zde se musíte rozhodnout, zda se budete pídit v médiích a na sítích… anebo budete naslouchat přímo jim. Předpokládejme, že se jich můžete ptát. Zeptáte se jich na jejich vyznání, nebo se budete tázat, kolik jich je? Či se jich rovnou zeptáte, proč opustili svou zemi a dorazili sem, na neznámou půdu pod neznámá oblaka, do míst s jiným jazykem, jinou kulturou, jinými zákony a způsoby? Možná vám odpoví jedním slovem: válka. A třeba vám i vysvětlí, co v jejich vnímání to slovo znamená. Válka.

Rozhodnete se pátrat: válka kde? Anebo ještě lépe, proč válka? Zahltí vás vysvětleními: náboženství, územní spory, drancování zdrojů… nebo prostě a jednoduše hloupost. Vy se s tím ale nespokojíte a tážete se dál: komu prospívá všechno to ničení, vysidlování i následná obnova a zalidňování? Zde narazíte na jména různých korporací. Pátráte dál a zjišťujete, že sídlí v několika zemích a že neprodukují jen zbraně, ale také auta, rakety a družice, mikrovlnné trouby, jednorázové obaly, banky, sociální sítě, „mediální obsah“, oblečení, telefony a počítače, obuv, jídlo s označením „bio“ i bez něj, přepravní společnosti, on-line prodej, vlaky, hlavy států a šéfy různých kabinetů, vědecká i nevědecká výzkumná střediska, hotelové a restaurační řetězce, fast-foody, aerolinky, tepelné elektrárny a samozřejmě nadace „humanitární“ pomoci.

Bylo by možné to uzavřít s tím, že odpovědnost leží v samotné podstatě lidství a na celém světě. Ale pak vás napadne se zeptat, jestli svět a lidskost náhodou nejsou zodpovědné i za ty migrantské tábory, protestní pochody, za ten vzdor. A docházíte k tomu, že – asi, pravděpodobně – je za to vše zodpovědný celý systém. Ten systém, který produkuje a reprodukuje bolest, stejně jako ti, kteří bolest působí, i ti, kteří ji snáší. Nyní se pojďme pohledem vrátit zpět k pochodujícím, kteří si razí cestu Francií. Předpokládejme, že jich je málo, maličko, že je to jen jedna žena nesoucí své dítě. Záleží vám nyní na jejich vyznání, jazyku, oblečení, kultuře, na jejich způsobech? Je pro vás důležité, že je to jen jedna žena s dítětem v náručí? A teď na chvíli zapomeňte na ženu a zaměřte svůj pohled jen na to maličké stvoření. Záleží na tom, jestli je to chlapec, dívka nebo další? Záleží na barvě jeho kůže? Možná teď přijdete na to, že to, na čem opravdu záleží, je jeho život.

A teď pojďme dál. Jestli jste to dočetli až sem, pár dalších řádek vám už neublíží… nebo alespoň ne moc. Předpokládejme, že na vás žena mluví a že máte tu čest rozumět tomu, co vám říká. Myslíte, že vás bude žádat, abyste se jí omluvili za barvu své kůže, za svou víru nebo za svou národnost, gender, za své předky, za jejich kulturu a způsoby? Budete spěchat s omluvou za to, kým jste? Doufáte, že vám odpustí a vy se budete moci vrátit ke svému životu s vědomím, že nikomu nic nedlužíte? Anebo vám neodpustí a vy si řeknete „no, aspoň jsem to zkusil/a a upřímně lituji toho, že jsem, kým jsem“? Anebo se bojíte, že se na vás bude jen mlčky dívat a vy vycítíte, že se vás tím pohledem ptá: „A co ty?“ Pokud dospějete k tomuto úsudku/pocitu/nejistotě/ strachu, pak se omlouvám, ale neexistuje pro vás lék: jste lidskou bytostí.

překlad Tomáš Kosina

Zobraziť diskusiu (0)