Aktualizoval a stále vyvolával na nebesa „pěticípou hvězdu“ české literatury, kam počítal Kafku, Haška, Weinera, Demla a Klímu. Stál po boku svých uměleckých přátel, kteří psali nezávislou literární kapitolu padesátých let (Jiří Kolář, Vladimír Boudník, Egon Bondy, Karel Marysko aj.). Především však byl neopakovatelně sám sebou, básníkem, který přetvořil iluzi, „že poezie je krvavou tvořitelkou světa“ (poéma Krásná Poldi) ve skutečnost. Hrabalova smrt je nyní zkouškou pro celou zdejší kulturu. Jde o to, zda bude schopna s ním vytrvat.

V Hrabalově díle – lze to snad zjednodušeně říci – přestávají platit hranice mezi poezií a prózou, slova ze sebe rodí obrazy a ty se pohybují v rytmu, jenž je i základním a záchranným pohybem celého života. Nositelem a hybatelem tohoto život zachovávajícího rytmu je proud řeči, postupující svobodně do všech směrů a strhávající s sebou neuvěřitelné množství skutečnosti. Řeč, nespoutaná mluva, je totiž tím posledním a nakonec i na chvíli vítězným prostředkem proti zmechanizování a vyprazdňování života.

Josef Kroutvor

Zobraziť diskusiu (0)