Dočíst vaši knihu jsem pořád odkládala. Nechtěla jsem být u konce příběhu Doroty sama, protože jsem tušila, že z toho budu frustrovaná a cítit beznaděj. Proč by lidé měli Důstojnost číst? A proč by ji měli i dočíst?

Důvod jsem se snažil v knize trochu naznačit, protože přesně tuhle otázku jsem si kladl také: Kdo bude chtít číst příběh dvou žen s vážným intelektovým postižením, které zemřely tak strašnou smrtí?

Podle mě jsou důvody dva. Ten první je, že vzhledem k tomu, v jaké civilizaci žijeme, by nám neměl být lhostejný osud lidí, se kterými systém nezachází důstojně. Kniha ukazuje, že právě u lidí s těmito diagnózami a projevy se to děje velmi často. Tak jako jsme solidární s jinými skupinami – třeba s matkami samoživitelkami, etnickými menšinami nebo lidmi se zdravotním postižením –, měli bychom mít i tady na zřeteli, že něco nefunguje, jak má.

Druhý důvod je obecnější. Kniha chce být i jakýmsi varováním, kam až věci mohou zajít, když se dělají špatně. A zároveň nabízí určitou naději: že když se věci dělají dobře, může to vypadat úplně jinak. Proto jsou tam i pozitivní pasáže.

Téma náročného chování spojeného s abnormalitami v oblasti nervové soustavy se přitom netýká jen lidí s intelektovým postižením. Velmi podobné je to například u seniorů s demencí – a těch je čím dál tím víc. Doufám, že v knize lze najít i zobecnitelné principy lidskosti a podpory člověka, který je nějak znevýhodněný. Může to být inspirativní také pro jiné životní situace.

Zveřejnění takhle syrových příběhů považuji za v něčem radikální krok. Vnímal jste to jako jedinou cestu, jak něco změnit – přiblížit ty příběhy v celé jejich krutosti?

Částečně ano. Už osm let se věnuju aktivismu v této oblasti, takže často přemýšlím, jaké nástroje pomáhají posouvat věci dopředu. A nemyslím si, že odhalování tragédií je jediný nebo hlavní nástroj.

Ale v zemích, odkud čerpáme inspiraci – třeba v Británii nebo Irsku –, právě odhalení podobných případů sehrálo důležitou roli, nastartovalo systémové reformy. Uvědomění, kam až může situace zajít, když systém selže, tam vedlo k zásadním změnám.

Typickým případem je skandál z roku 2012 v britském zařízení Winterbourne View, kde skryté kamery BBC odhalily brutální týrání klientů s mentálním postižením. To vyvolalo celonárodní šok, premiér David Cameron se k tomu veřejně vyjádřil a stát se zavázal, že podobné věci už nesmí připustit.

Takže i když pouhé odhalení nestačí ke změně, dokáže ji odstartovat. Může být katalyzátorem. A vlastně i případ Doroty Šanderové, o němž píšu, sehrál podobnou roli.

...............

ukázka z rozhovoru, který pro MFDF Ji.hlava 2025 připravila Anna Řezníčková, celý rozhovor najdete TADY

Zobraziť diskusiu (0)