Mistr japonské povídky Rjúnosuke Akutagawa
Diváci na celém světě znají jedno z nejdůležitějších a nejvlivnějších děl japonské kinematografie Rašómon (rež. Akira Kurosawa, 1950), oceněné Zlatým lvem na filmovém festivalu v Benátkách. Avšak málokdo ví, že scénář vznikl na základě dvou povídek japonského neorealisty Rjúnosukeho Akutagawy (1892 – 1927). Jeho jedinečnou, u nás téměř neznámou tvorbu, nyní připomíná výbor povídek Život jednoho blázna.
Poprvé byl česky vydán před dvaceti lety pod názvem Tělo ženy (Mladá fronta) a vzápětí rozebrán. Tentokrát je doplněn o tři další texty Peklo osamělosti, Desetijenová bankovka a Život jednoho blázna.
Třináct bezmála 100 let starých povídek pochází z Akutagawovy pozdější tvorby. Každá má originální styl a náladu a lze v ní najít něco specificky japonského i nadčasového, např. téma viny, zrady či chamtivosti, některá zas upoutá vtipem nebo tajuplností. Titulní povídka Život jednoho blázna byla posledním autorovým textem, vytvořeným v roce 1927, pouhý měsíc před jeho sebevraždou. Tyto spíše poetické zápisky nesou autobiografické rysy a odrážejí Akutagawův zhoršující se zdravotní stav, nespavost a úzkost. Umělec poslal rukopis svému blízkému příteli, spisovateli Masaovi Kumemu, s jasnou prosbou, aby po jeho smrti sám rozhodl, zda má být jeho literární testament publikován.
Rjúnosuke Akutagawa bývá svými texty a životními etapami přirovnáván k Edgaru Alanu Poeovi (1809 – 1849), jehož díla znal a některá překládal do japonštiny. Oba spisovatelé si vybírali strašidelné až hororové náměty, jejich povídky jsou výjimečně krátké, u obou lze nalézt romantické prvky. Oba trpěli depresemi a zemřeli mladí, nepřirozenou smrtí.
Akutagawa se narodil v Tokiu jako nejstarší syn podnikatele Tošizóa Niihary. Záhy propukla u jeho matky dědičná duševní choroba a dítě adoptoval strýček z matčiny strany Mičiaki Akutagawa. Po něm také Rjúnosuke dostal jméno. Vzdělával se četbou čínských klasiků, díly západních autorů i soudobých japonských spisovatelů. Studoval anglickou literaturu na Tokijské univerzitě, také v té době začal uveřejňovat krátké povídky. Náměty si vybíral v literatuře 12. a 13. století, dodával jim moderní psychologické pozadí a psal je vybroušeným jazykem. Vzbudil pozornost hned první povídkou Nos (1916) v roce, kdy absolvoval. Pak krátce vyučoval na Námořní technické akademii, až se rozhodl naplno věnovat literatuře. Časná léta jeho kariéry byla ta nejproduktivnější. Publikoval Rašómon a celou řadu dalších povídek. V roce 1918 byl už uznávaným autorem.
V roce 1921 odjel jako dopisovatel ósackého deníku do Číny. Tam dvakrát vážně onemocněl; zbytek života trpěl nespavostí, zažívacími problémy, ale hlavně strachem, že zdědil matčinu duševní poruchu. Poslední léta jeho tvorby 1923—1927 byla poznamenána zhoršujícím se zdravotním stavem, většina prací z tohoto období nese autobiografické rysy.
V roce 1927, ve svých 35 letech, Akutagawa spáchal sebevraždu. Vedle obav z dědičného šílenství se na jeho psychice podepsala existenční nejistota rozrůstající se rodiny — měl tři děti – a řada tragických události, jež zažil: předčasná smrt nemocné matky, sebevražda manžela starší sestry, péče o umírajícího otce, slavná polemika s Džun‘ičiróem Tanizakim o umělecké hodnotě zápletky v románech (sebevraždu spáchal v den Tanizakiho narozenin) a devastující zemětřesení Kantó v září 1923.
Akutagawa po sobě zanechal na sto padesát mimořádných povídek. Jeho předčasný odchod se stal symbolem tápání a nejistot japonské inteligence, která se obtížně vyrovnávala se změnami v tehdejší společnosti. Dnes je považován za mistra povídky, jenž se zasloužil o vznik moderní japonské literatury.
