Ukázky z knihy:

„První album Motörhead na sobě mělo tři věci od Hawkwind, takže si můžete udělat obrázek o tom, jak byl Lemmy připravený začít s novou kapelou,“ všímá si Rob Godwin, jehož firma Griffin Music později vydala kompilaci Motörhead. „Byly tam ‚The Watcher‘, ‚Lost Johnny‘ a ‚Motörhead‘. Na obalu je fotka Dava Brocka a Lemmy tam děkuje všem ‚lidem z Hawků‘. On a Phil také děkují Dougu Smithovi. A k punkovému přijetí Motörhead, ano, Mick Farren je spoluautor ‚Lost Johnny‘.

Byla to sakra postavička. Farren, Michael Moorcock, Felix Dennis a několik dalších anarchistů byli vůdčími představiteli antikultury v Londýně. Pořád měli opletačky s policií. Farren založil Deviants, což byla jedna z prvních britských punkových kapel. Něco jako Stooges. Deviants za několik posledních měsíců v roce 1968 odehráli nějaké koncerty po anglických hospodách s Led Zeppelin. Farren mi říkal, že Plant měl úplně zničený hlas, jak mezi koncerty natáčeli Led Zeppelin, takže mu dával kloktat dentální anestetika! Farren pak napsal s Motörhead další písničky a je na obalu jejich prvního alba,“ pokračuje Godwin. „Nejsem si jistý, ale je tam na fotce ještě další týpek, což by mohl být Tom Robinson. Farren byl také totálně zblázněný do kultury motorkářského koženého oblečení. Na tohle téma napsal knížku, která mohla ovlivnit Lemmyho. Také v roce 1976 napsal The Titanic Sails at Dawn, což někteří lidé pokládají za předpověď – nebo dokonce základní kámen – punku.

Takže to vypadá, že hned ze startu měli Motörhead legitimní ‚punkové‘ renomé. Vznikli z lidové antikulturní kapely Hawkwind, přijal je zakladatel Deviants a podepsali s Chiswick – to je punk po všech stránkách.“ Navzdory různorodým vlivům a schopnosti překračovat hranice stylů je v nedoceněném, ale bohatém literárním slohu debutové desky Motörhead docela jasně patrné, že Lemmy dokáže slovy namalovat barvité a vzrušující obrazy, ne zcela odpovídající hávu rachotící hudby. „Existuje spousta skvělých textařů,“ přemítá Lemmy při otázce na veršotepce, které obdivuje. „V nové vlně kapel jsou docela dobří textaři, kromě těch heavymetalových, které jsou samozřejmě příšerné. Taky v rapu se ukázala spousta dobrých textařů, ale ten žánr jako takový se mi nelíbí, i když tam je pár dobrých textařů. Ale je tam i spousta nářků. Ale ti nejlepší textaři vůbec byli myslím Beatles, pravděpodobně, a Bob Dylan. Hele, lidi ho dnes odmítají, a je jistým způsobem v pořádku, že by ho měli odmítat, protože mu totálně kurevsky přeskočilo. Ale v začátcích to byl vynikající textař. Skunk Anansie jsou také docela dobří, z těch novějších. Samozřejmě Chuck Berry, když jsem vyrůstal. Little Richard, protože budil pohoršení. Nemůžeš poznat, co říkal, ale bylo to super.“

Když se Sam Dunn Lemmyho zeptal, jaké jsou jeho oblíbené punkové kapely, odpověděl: „Nemůžeš být fanoušek celého hnutí. Musíš to rozlišovat. Protože nikdy nemluvíš o hnutí; musíš se ptát na jednotlivce. Když se mě zeptáš na jednotlivé punkové kapely, řeknu ti, co si myslím. Ale celá ta věc sahá od Damned po Elvise Costella – promiň, nemůžu mít nebo nemít rád všechno. Nikdy mě moc nebrali Clash. Každý jako by si myslel, že to byla jediná punková kapela na světě. Měl jsem rád Pistols a Damned, a kapelu Cortinas z Bristolu. Všichni byli asi o sedm let starší, ale byli skvělí. Byla tu celá řada dobrých kapel. Johnny Thunders and the Heartbreakers byli chvíli dobří, dokud se nerozpadli.“ „Spoustě lidem se líbili Clash, ale ne mně,“ řekl mi Lemmy před pár lety. „Kromě Sandinista! jako by neměli žádný směr. Existuje jedna srandovní fotka, jak na sobě všichni mají ty pitomosti, jsou za zdí v Severním Irsku a ukrývají se před bojovníky za svobodu. Joe byl trochu zmatený. A zmatený i zemřel. V podstatě nevěděl, co chce dělat, a nechal se jednoduše přesvědčit. Docela fajn týpek. Ale já hraju rock’n’roll a punk je rock’n’rollu docela blízko. Poslechni si ‚The Chase is Better than the Catch‘, a to není metal. Je to rock’n’roll. Je to hodně ovlivněné blues.“

Když se podíváme na Eddieho kytarové hrdiny, je to další spojení s šedesátými léty. „Určitě se musíme vrátit k Jimimu Hendrixovi. ‚Purple Haze‘, tohle když poprvé zahrál, úplně mě to odrovnalo, vybuchla mi hlava. Tohle jsou lidé, které obdivuju, Jimi, Jeff Beck a Eric Clapton. První album Cream… bylo na něm pár úžasných sól. Takže jsem byl spíš fanoušek šedesátých let. Objevil jsem Johna Mayalla, Erica Claptona, Jimiho Hendrixe, rané Purple, 69. a 70., Led Zeppelin, tohle pro mě byla potrava pro duši. Lemmy měl vzory ještě o něco dřívější, protože je o něco starší. Měl o něco víc rock’n’rollu – Buddyho Hollyho – zatímco když já jsem se do toho dostal, poslouchal jsem Stones a Yardbirds, Jeffa Becka a Claptona. A Phil byl zase o něco později. Poslouchal věci z 68., 69., 70. a měl rád od všeho něco. Poslouchal spíš bubeníky.“ Eddie pokračuje: „Phil je o něco mladší – ale moje kořeny jdou zpět k Five Live Yardbirds, a Hendrixovi a Cream a Johnu Mayallovi, a Lemmy, ten to má ještě dřív. Jak už jsem řekl, on měl Little Richarda a všechny kolem, protože byl o pět let starší než já. Takže šel ještě víc zpátky. Tak jsme vlastně měli takové tři vrstvy, Lemmy byl u Little Richarda, já začal s Yardbirds a pak byl Phil ještě o pět let později. Takže to asi bylo docela fajn, protože jsme měli tyhle tři éry – to je možná jedno z tajemství. Tři různé éry v jednom. Dnes by to tolik neznamenalo, ale tehdy se všechno dělo strašně rychle. Víš, pět let v padesátých nebo šedesátých letech, to byla dlouhá doba. V hudebním světě se toho stala spousta.“

Když má Clarke říct, které kapely mohly být pro Lemmyho inspirací, odmítá tvrzení, že by Lemmy v jednu chvíli chtěl například pětičlennou kapelu se samostatným zpěvákem (což Lemmy potvrdil v rozhovorech) a že v tomhle směru zmiňoval jako vzor MC5. „Ne. Hele, měl rád MC5, ale ne, jediné, co chtěl, byla kapela, která by uměla hrát a mohla hrát koncerty,“ říká Eddie. „A on chtěl hrát to, co chtěl hrát, a dokud to mohl dělat, bylo to jediné, co chtěl. Protože Lemmy nikdy nechtěl znít jako někdo jiný. Lemmy chtěl znít jako Lemmy. Hraje na určitý basový zesilovač a měl určitý druh zvuku, kdy měl kytarový zesilovač s úplně staženými basy, takže vám to urvalo hlavu. Takže, já budu hrát takhle, a my ostatní jsme se samozřejmě kolem toho museli srovnat, aby to fungovalo. Což vůbec nebylo špatné. Protože jste díky tomu jedineční, víš?“ Teď, když Motörhead poskvrnila sbírky desek po celé Anglii, nastal čas pro hudební tisk, aby posluchačům popsal, co se skrývá v drážkách jejich poslední nerozvážné koupě. Ira Robbins z úctyhodného Trouser Press napsal: „Motörhead, kteří se zformovali kolem pomateného fragmentu Hawkwind Iana ‚Lemmyho Kejvala‘ Kilmistera a pohání je legendy takových minimalistických superstar, jako jsou Pink Fairies a Deviants, jsou noční můrou britských dálnic. Tihle tři nesnesitelně hlasití a tvrdí vyvrhelové přidali další dimenzi temné straně heavy metalu – něco jako když zkřížíte Steppenwolf se Sabbath a ještě něco navíc. Motörhead, s pomocí zločinně nevhodného producenta Speeda Keena, přenesli na vinyl osm nejhlasitějších skladeb ze svého repertoáru, na albu, které se stane klasikou metalových monster.“ Kris Needs v ZigZag považuje kapelu za „zvuk rychlosti. Inkarnace syrové síly, jak říká záporák v komiksu. Ale tohle není žádné blafování. Motörhead vám to vpálí rovnou mezi oči jednou z nejvražednějších kombinací od vynálezu dynamitu. Přinutí vás lézt po stěnách a hlavou udělat díry do stropu. S Motörhead máte pocit, jako byste dokázali všechno. Syndrom Supermana, jaký dostanete z toho nejlepšího vysokooktanového rock’n’rollu, který se vymyká obyčejným tónům a akordům a stává se běsnící zdí výbušného, ničivého hluku. Stejně bujná energie, jakou rozpoutali MC5 v ‚Kick Out the Jams‘.“ Kromě zbytečně staromódního přirovnání Steppenwolf-v-kombinaci-se-Sabbath obě recenze přesně popisují, co se děje na tomto tak jednoduše divném, nádherně a záměrně do-morku-kostí-zlém albu. Je příjemné vědět, že novináři chápali koncept hned od začátku, a jednoduše neodepsali kapelu jako neschopnou. Po zbytek roku 1977 se kapela snažila mlátit lidi přes hlavu deskou, nad kterou mnozí krčili nosem jako nad nepříjemným puchem za hospodou. Motörhead vypadali nebezpečně a také tak zněli. Kapela vlastně zněla mnohem hůř než jen nedůtklivě nebo odmítavě, až téměř pohrdavě – pohrdala showbyznysem a možná dokonce i jakoukoli možnou fanouškovskou základnou. Konečným a okamžitým výsledkem bylo, že, samozřejmě, holky mají rády zlé chlapce, ale kluci byli také na palubě, protože je lákala kůže, chrom, motorkářská hrozba všeho toho opilého a zfetovaného balení. Jak by Eddie potvrdil, Motörhead byli parta vyvrhelů, které někdo hodil do inkubátoru nebo tlakového hrnce, experiment audio terorismu, který musel fungovat, jinak by byli večer bez jídla. Co se týče motivace, dělala si tahle kapela srandu, nebo byli opravdu tak rozdrbaní, mizerní a umolousaní? Pravdou je, že to je sporný bod, neboť Lemmy, Fast Eddie a Philthy Phil zakrátko přijmou politiku vypálené země, v krátkém sledu vyvrhnou Overkill, Bomber a Ace of Spades a dokáží, že minimálně žhnoucí základní premisa alba Motörhead – pokud neposkytuje důkazy podporující meritum – byla sadou skladeb, které stály za to, aby ještě zrychlily a vybuchly. Jinými slovy deska Motörhead, ať už je jakkoli divná a smolná jako zoufalec, nebude jednorázovka, ale spíše pevný kámen, na kterém se dá stavět, dokud se mašina jménem Motörhead neprokouše na číslo 1 mezi alby, nepředstavitelný počin pro upachtěnou kapelu z roku 1977.

Zobraziť diskusiu (0)