Kdy jste si poprvé uvědomil, že chcete psát příběhy? Na jaké příběhy nebo autory vzpomínáte jako na formativní okamžiky, které vás na začátku vaší spisovatelské dráhy formovaly?

Chtěl jsem být spisovatelem odjakživa – dlouho předtím, než jsem měl tušení, že se tím dá živit nebo dokonce, že je to práce. Věděl jsem jen, že chci vyprávět příběhy. Nejstarší kniha, kterou si pamatuji, byla ilustrovaná povídka od Ruthanny Longové s názvem Čarodějnice, duchové a skřeti: Strašidelné pátrání po Mirandině kočce. Byly tam čarodějnice, strašidelné domy, piráti a dokonce i obr, pokud si dobře vzpomínám. Opravdu nádherná kniha. Přečetl jsem to po částech. Když jsem byl teenager, samozřejmě jsem propadl kouzlu Stephena Kinga. Pak Peter Straub, Clive Barker, Robert McCammon... Všechny byly důležité. Poté jsem zběhl od hororu a fantazy a žil mnoho let v realistické zemi. Ernest Hemingway, Raymond Carver a Annie Proulxová měli hluboký vliv na mé smýšlení o literatuře a mé vlastní ambice.

Když jste prodal svoji první povídku „She Found Heaven“ časopisu The Magazine of Fantasy & Science Fiction v roce 1994, dal jste si na téměř deset let se psaním pauzu. Co v tu chvíli změnilo vaši trajektorii? A co – a to je možná ještě důležitější – co vás přivedlo zpět k psaní a publikování?

Byla to Hemingwayova povídka s názvem „Den čekání“. Právě jsem prodal „She Found Heaven“ a měl jsem ze sebe docela dobrý pocit. V tisku se ještě neobjevila. Byl jsem na návštěvě u svého přítele, spisovatele Dalea Baileyho, a listoval jsem Hemingwayovými sebranými povídkami. Přečetl jsem si ten příběh a koplo mě to, bodlo do srdce. Nemohl jsem uvěřit, že něco tak krátkého může být tak silné. Rozhodl jsem se, že nechci psát lehké, pomíjivé věci. Chtěl jsem psát takovou beletrii, která se ohání kladivem. Byl jsem alespoň dostatečně sebevědomý na to, abych si uvědomil, že na to ještě nemám nástroje. Byl jsem naivní dítě, které nemělo žádnou skutečnou zkušenost se světem. Rozhodl jsem se, že radši přestanu psát, než abych psal kraviny.

Na několik dalších let jsem přestal myslet na psaní. Nešťastným vedlejším účinkem mého prozření byly předsudky vůči fantasy fikci. Na chvíli jsem přestal číst žánry. Nemyslím si, že je náhoda, že moje touha znovu psát se objevila ve stejné době, kdy jsem znovu začal fantasy číst. Dva spisovatelé mě přivedli zpět: Lucius Shepard a James P. Blaylock. Shepardovo psaní mi ukázalo, jak hloupá byla moje krátkodobá averze k žánrúm, a Blaylock znovu zažehl tu prostou radost ze čtení o úžasných věcech. Čistá rozkoš. Těm klukům vděčím za mnohé.

Mnozí čtenáři se s vaší tvorbou poprvé setkali u povídkové sbírky Severoamerické jezerní příšery v roce 2013. Když se na tuto sbírku díváte zpětně, co vás bezprostředně napadne?

Jsem na tu knihu hrdý. Nikdy se k ní nevracím a nečtu ji – párkrát jsem si ji prohlédl a vidím jen věci, které bych rád vylepšil, věty, které mi teď připadají až příliš přepálené – ale je to poctivá kniha a dostala se k mnoha lidem. Spousta spisovatelů to nemusí chápat, a i když by se moje kariéra dnes zhroutila, já budu vědět, že jsem udělal něco dobrého.

Součástí toho, na co čtenáři v této sbírce reagovali, byla vaše schopnost vytvořit emocionálně složité postavy na okraji společnosti, abyste znovu prozkoumal tradiční žánrové prvky. Zatímco horor někdy inklinuje k únikovým příběhům hrdinů nebo morálním hrám zaměřeným na nadpřirozeno nebo nepřirozenost, tak tyhle důrazy nejsou hnací silou Severoamerických jezerních příšer. Bestie z „Wild Acre“ se objeví pouze jednou a titulní jezerní příšera je mrtvá a hnije ještě před začátkem příběhu. Jedná se vlastně o malé žánrové okrášlení jinak velmi „literárních“ příběhů. Byla to literární citlivost, o kterou jste usiloval, když jste tu knihu psal?

Byla. Strávila jsem spoustu let tím, že jsem se jen tak tak protloukal finančně, a žil jsem mezi lidmi, kteří nikdy nechodili do školy a měli pocit, že nemají žádné vyhlídky. Byli to dobří lidé a – zejména když jsem začal znovu číst žánrový materiál – viděl jsem, že nejsou příliš literárně zastoupeni. Je možné, že jsem jen nehledal na správných místech, samozřejmě. Ale obecně byli tito lidé v pozadí jiných příběhů a já jsem je chtěl dostat do popředí. Konkrétně jsem chtěl psát příběhy o vedlejších postavách. Co se stane, když se zaměříme na tyto lidi a zatlačíme nadpřirozený prvek do pozadí? Co se stane s těmito postavami, které se jen náhodou otřely o nadpřirozeno, o větší příběh někoho jiného? To byl hlavní impuls příběhů v Severoamerických jezerních příšerách.

Kde tedy vidíte mimo žánry vlivy na své psaní? Například nemálo recenzentů přirovnalo Severoamerické jezerní příšery k dílům Raymonda Carvera a Denise Johnsona. Tato srovnání se vybavují vzhledem k tomu, že se sbírka zaměřuje na hrdiny z dělnických profesí a rozpadající se rodiny a vaše schopnost vžít se do emocionálních životů vašich postav. Jaké nehororové vlivy ve své tvorbě nalézáte a jak se vám je daří do svého psaní integrovat?

Carver určitě, stejně jako Hemingway a Proulx. Hemingway byl asi největší. Richard Ford je další. Zejména jeho povídka „Rock Springs“. Alice Munroová. Četba realistů (to možná není ten správný výraz, ale nemám žádné akademické vzdělání, takže se omlouvám těm, kteří to vědí lépe) mi nesmírně pomohla v tom, že jsem se naučil ponořit se hluboko do psychologie postavy a udělal z ní opěrný bod příběhu. Pokud jde o to, jak je to spojeno, no... To vše se děje na podvědomé úrovni. Myslím, že všichni spisovatelé prostě házejí do kotle různé věci a to, co se tam děje, je záhadou.

ukázka z rozhovoru pro nightmare-magazine.com

Zobraziť diskusiu (0)