Krimimální případy, jež na stránkách jeho knih řeší obvykle komisař Franck Sharko s inspektorkou Lucií Henebelleovou, jsou drsné a temné. „Všechny ty pochmurné obrazy a temné pocity musím dostat z hlavy.“ Tak vysvětluje, proč píše.

Znalci na jeho textech oceňují nejenchytře vystavěný příběh a čtivý styl, ale především důslednou práci s

informacemi a nejnovějšími poznatky moderních vědních oborů. Ty dávají každé jeho detektivce nečekaný přesah. A možná právě v něm je skryt recept na úspěch podle Francka Thillieze, který – mimochodem – se ještě před patnácti lety živil jako počítačový expert.

Roky jste pracoval jako počítačový expert. Proč jste měl potřebu změnit povolání?

Studoval jsem matematiku a fyziku, zajímal jsem se také o astronomii, biologii. To byl můj hlavní zájem. Na druhé straně, někdy od čtrnácti patnácti let jsem ale také hltal náruživě detektivky, sledoval filmové thrillery a horory. Napětí, detektivní zápletky, zákonitosti vyšetřování – to mě fascinovalo. Bylo to v jisté fázi mého života skoro destruktivní období. Až se z toho stala vášeň.

Říkáte, že to bylo destruktivní období. Jak tomu mám rozumět?

Četl jsem bohužel i knihy, které mne dost traumatizovaly, stejně tak některé filmy působily na duši dospívajícího chlapce negativně. Všechny ty příběhy jako kdyby mi vlezly do hlavy a usazovaly se tam v podobě temných obrazů. Myslím, že psaní se nakonec stalo nezbytností. Musel jsem ty dramatické, pochmurné příběhy a pocity prostě dostat z hlavy. Z téhle potřeby vznikla moje první knížka.

Tu jste napsal v pubertě?

Ale ne, bylo mi už devětadvacet let. Byl jsem dospělý chlap, který každý den chodil do práce. Působil jsem ve velké firmě, zabýval se čísly, informatikou, programoval jsem. Ale pak se najednou něco zlomilo a musel jsem to všechno, co jsem měl v hlavě, napsat. Sedl jsem a vychrlil rychle za sebou čtyři knížky. Nemohl jsem to zastavit. Psal jsem po nocích, také při obědových pauzách v práci, o víkendech, při dovolené.

Co tomu říkala manželka?

Tehdy jsme spolu byli už devět let, známe se dlouho a moc dobře, takže o všem věděla a rozuměla mému pnutí. Byl to ovšem náročný čas, vlastně jsem vůbec nebyl s ní, jen chodil do práce a psal. Vzpomínám si, že mi tehdy řekla: „Dělej, co chceš, ale když to nevyjde, musíš mít připravený plán B, nemůžeme zůstat bez peněz.” To jsem samozřejmě chápal, bylo jasné, že tenhle dvojí život nemůžu dlouho vydržet. A pak se třetí knížka naštěstí chytila, zabodovala u čtenářů. Už to nebylo jen marné počínání.

Kdy jste se odvážil dát výpověď?

Trvalo ještě několik let, než jsem se odvážil opustit stálé zaměstnání. To jsem udělal, až když už byl podle jedné z mých knih natočený film a vydávali mě velcí nakladatelé . Dnes je situace stabilizovaná, píšu každý rok jednu knihu a mám konečně čas i na rodinu. Moje děti, je jim dnes šestnáct a dvanáct, mě znají vlastně už jen jako spisovatele.

Prodal jste už čtyři miliony knih. Přemýšlíte někdy o tom, proč zrovna vám se to povedlo?

Ve Francii je těžké se prosadit a publikovat text. A koneckonců – ještě těžší je být pak dál čtený a psaním se uživit. Když zajdete dnes na jakýkoliv literární salon či veletrh, osmdesát procent lidí tam jsou autoři beletrie všeho druhu, kteří však mají ještě nějaké druhé povolání. Je velmi těžké žít z knížek, je potřeba jich totiž prodat spousty. A řekl bych, že dnes je to ještě mnohem těžší než před těmi lety, kdy jsem začínal já. Co mi pomohlo? Hm, myslím, že jsem měl štěstí. To je potřeba. Mít obyčejné štěstí. A samozřejmě výborný příběh. To je jasné. A vyprávět správný příběh ve správné době.

To se stalo v případně vaší třetí knihy La Chambre des mortes?

Ano, dá se to tak říct. Knížka vyšla v době, kdy lidé ve Francii hodně četli americkou literaturu. Měli ji rádi, ale všechno se to odehrávalo někde hrozně daleko od nich, za oceánem, v té veliké zemi. Tak vzdálené, vlastně neznámé… Já jsem ale přišel najednou s novinkou, detektivním příběhem ze severní Francie – což překvapilo. Byla to klasická detektivka s vrahem, policií, komisařem atd. Tak to psali i Američani, nic nového pod sluncem. Mou výhodou bylo malé francouzské město. Čtenáři skoro poznávali ulice,pekařství na rohu, své sousedy, přátele. Ta knížka se trefila do nálady, řekl bych.

Čtou vaši blízcí knihy, které jste napsal?

Vzpomínám si přesně, že rodiče moje první kniha udivila. Nechápali, jak mohu psát tak temné příběhy, kde se to ve mně bere. Tomu se koneckonců diví leckdo, kdo mne zná. Osobně vůbec nejsem takový – jak bych řekl – temný. Ale zase na druhé straně, kdo mě zná ještě blíže a ví, jaké filmy mám rád, tak se vlastně moc nediví.

Kde se to tedy ve vás bere?

Vzpomínáte si na film Mlčení jehňátek? Ten mě asi hodně zasáhl, ovlivnil. Ano, byl děsivý. Ale také fascinující. Jak může člověk zabít druhého člověka? Myslím, že tahle otázka mne vždycky fascinovala. A stále mám nutkání na ni hledat odpověď.

.......

ukázka z rozhovoru Ireny Jirků s autorem z listopadu 2018

Zobraziť diskusiu (0)