Dnes žijete v Lyonu a zmínila jste, že chcete „skloubit život spisovatele se životem v úzkém společenství, jako je třeba rodina“. Znamená to, že jako spisovatelka nechcete pro život nic obětovat?

Domnívám se, že obětuji neustále oběma směry: psaní pro život a život pro psaní. To první teď možná o něco víc, protože děti mne ještě dost potřebují. Když říkám život, myslím především na druhé lidi, kteří jsou kolem mne. Kdyby šlo jen o mne samotnou, je psaní v podstatě totožné s životem a žádné oběti nejsou nutné. Jenže izolace, pokud by se pro ni člověk rozhodl vůlí a nevyplynula by nějak samovolně z celkového rozložení sil a okolností, není dobrá. Byl by to takový podvod. Člověk nesmí život odmítat jen proto, že se mu nechce, má se zúčastnit, i kdyby mu to moc nešlo. Což přesně cítil Kafka, když se opakovaně a až do smrti pokoušel o blízký vztah. Nikdy to nevzdal, svoji poslední přítelkyni Doru Dymant si chtěl vzít ještě na smrtelné posteli.

Jako by byl život silnější než tvorba… Také jste řekla, že váš muž dělá, co může, aby ho to vaše psaní „neštvalo“. Je to tím, že psaní bývá nakonec osamělou disciplínou, že se příliš neslučuje s všedním životem?

Mne tenhle výraz „štvát“, který jsem použila, potom mrzel. V přímém vysílání řeknete ledacos, co byste s rozmyslem neřekl. Pravda je taková, že můj manžel mne v mém psaní celou dobu, co spolu jsme, tedy od roku 2009, aktivně podporuje, a pokud ho něco štve, není to psaní, ale moje svým způsobem nepřítomnost v našem společném životě. Ta mimoběžnost, která je společná lidem, kteří píšou, ale trochu nepochopitelná pro ty, kdo tuto potřebu a zkušenost nemají.

Jde o to, že vedle života, který se odehrává tady a teď, je ještě druhý svět, do něhož ani vaši nejbližší nemohou vstoupit s vámi. Tenhle druhý svět bere spoustu sil a pozornosti, kterých se vám pak na jiné věci nedostává, a blízcí lidé mohou získat dojem, že vám na nich nezáleží, že jste sobec a to, co je pro vás nejdůležitější, se odehrává jinde. Není to tak, ale často to tak vypadá. Nikdo kromě vás nemůže posoudit, kolik dáváte a co vás to stojí úsilí. Myslím, že jsem kvůli psaní nikdy nezanedbala základní péči o děti, což někteří spisovatelé a spisovatelky myslím docela běžně dělali a dělají. Ale určitě jsem jejich výchově nevěnovala tolik tvořivé pozornosti, kolik jí třeba věnoval právě můj manžel.

Čím je způsobená ona „mimoběžnost“? Nejsou jí postiženi všichni tvůrčí lidé?

Nejde asi o to, zda jste tvůrčí. Tvořivost jako taková nikoho neizoluje, můžete být tvůrčí učitel nebo kuchař. Tady jde o to, že děláte nějakou práci, na kterou jste a musíte být sám. Při psaní, ale asi i skládání hudby nebo třeba malování, saháte hluboko do sebe, přetváříte vlastně sám sebe v nějaké dílo – a to vyžaduje samotu, mentální a do jisté míry i fyzickou. Nevím, jestli jste četl nebo slyšel o Mahlerově chatě. Byla to chata v lese, kam se Gustav Mahler brzy ráno vyplížil z vily, kde žil přes léto se svojí rodinou. Tedy ještě předtím si zaplaval v jezeře. Měl tam připravenou snídani, ale hospodyně už byla pryč, nemusel tedy mezi spánkem a začátkem práce s nikým komunikovat. Zůstal tam až do odpoledne, kdy se vrátil k rodině, pohrál si s dětmi a pak se s Almou, případně hosty, společně navečeřeli. Všichni prý byli potěšeni a poctěni, když se u večeře zmínil o tom, jak mu ten den šla práce, ale sami se na nic neptali. To je takový sen. Kafka jej do detailu, poněkud závistivě, popisuje v jednom dopise Brodovi. Píše z venkova, kde pobývá se svojí sestrou a jejími dětmi a trpí neustálým vyrušováním a hlukem. Ale je třeba říct, že ani Mahler dlouho nesetrvával v tomto ráji, bylo to jen přes léto a možná jen dva roky. O téhle samotě, která se myslím na konci devatenáctého a v první polovině dvacátého století stala pro umělce jakýmsi božstvem, jemuž bylo třeba obětovat a bez kterého nemohlo vzniknout žádné velké umění, píše v dopisech také neustále třeba Rilke. Souviselo to se zbožštěním umělce, s celým tím exaltovaným individualismem moderní doby. Dnes jsme mnohem víc při zemi. Samota je nutná podmínka k práci, to je vše.

Ano, myslel jsem si – díky vašemu románu –, že by se Kafkovi líbilo mít nějakou svou „Almu“. V rozhovoru pro Vltavu jste také řekla, že jste měla v New Yorku pocit, že tam můžete Kafku potkat. Jsou ztracení autoři jeho typu cosi nadčasového, nebo beznadějně vymřeli?

Ten pocit jsem tam měla téměř hmatatelný a právě z něj vlastně vzešel nápad pátrat po Felici Bauerové, o které je můj poslední román. V New Yorku zůstala zachována stará Evropa, jež z Evropy už zmizela. Je tam ještě stále, navzdory penězům, které se přes město valí, cosi předválečného. Přežívá to v různých obchůdcích, zákoutích, kumbálech, domácnostech, přinesli to s sebou uprchlíci z Evropy, hlavně Židé.

Když jsem se tam v roce 2009 přestěhovala, skutečně jsem měla pocit, že New York by bylo dobré místo pro někoho, jako byl Kafka, habitat, z něhož spisovatel může čerpat inspiraci, ale přitom se v něm bezpečně ztratí.

To je pěkný termín, „ztracení autoři a autorky“. Každý, kdo píše, je trochu ztracený, jinak by nepsal – lidé, kteří žijí neproblematicky, tu potřebu nemají. Jen si tu ztracenost dnes nemůžeme moc dovolit. Pokud si našeho psaní má alespoň někdo všimnout, je třeba být sám sobě takovým manažerem/propagátorem/agentem, což se přímo vylučuje se ztraceností. A někdy tahle praktická stránka věci převáží na úkor psaní, to je jasné. Nelze být zároveň trhovcem a básníkem.

ukázka z rozhovoru, který vedl Vojtěch Němec, psáno pro literární měsíčník Tvar (www.itvar.cz)

pozornosti také doporučujeme www.ravt.cz, internetový doplněk Tvaru

Zobraziť diskusiu (0)