Na obranu zážitku před tajným věděním
Kdo, nebo co rozhoduje o tom, co se nám líbí, tedy o našem vlastním vkusu? Funkcí umělecké kritiky je přinášet argumenty pro svá tvrzení o kvalitě nebo hodnotě, ve prospěch či neprospěch uměleckého díla. Víc v textu šéfredaktora Qartalu Petra Viziny o knize Pravidla vkusu.
Poslední instancí úsudku ovšem stejně nakonec bývá jednoduchý verdikt „líbí-nelíbí“, posuzovaný měřítkem osobního vkusu. Ten se u výtvarných děl často projevuje rčením „tohle bych si na zeď nepověsil*a“. Osobní vkus, podobně jako pocity, nepatří do kategorie témat, o nichž lze diskutovat, kde si při obhajobě vlastní pozice pomůžeme argumenty. „De gustibus est non disputandum“, tedy „proti gustu žádný dišputát“ je pořekadlo potvrzující nevykořenitelné právo podlehnout vlastnímu líbí-nelíbí a myslet si nakonec svoje. Ale co tím vlastně míníme, když mluvíme o vkusu?
Autorky a autoři kolektivní práce nazvané Pravidla vkusu: Jak se společnost rozhoduje, co je v kultuře hodnotné popisují vkus z pohledu sociologie, přesněji řečeno ze zkoumání kulturních hierarchií, jimž se věnuje sociologie kultury a sociologie spotřeby. V textu, který jistou suchopárností nezapře splnění akademického úkolu, dojde na provětrání poznatků, k nimž došly zakladatelské postavy sociologů Georga Simmela nebo Pierra Bourdieua a jejich pokračovatelé a pokračovatelky na současném poli kulturní politiky nebo kultury v médiích.
Originální součástí práce jsou data, shromážděná během tříletého výzkumu kulturní spotřeby pražských vysokoškolských studentů. Tedy skupiny, která svým budoucím vzděláním a příjmy tvoří, coby možní podporovatelé, důležitou cílovou skupinu kulturních institucí. Kapitola nazvaná Tohle si do obýváku nepověsím, věnovaná výtvarnému vkusu, nabízí srovnání, jak vysokoškoláci vnímají literární kánon vedle kánonu výtvarného, zprostředkovávaného galeriemi. Literární díla od Boženy Němcové přes Jaroslava Haška až třeba k Milanu Kunderovi pro studenty patří k tomu, „co by člověk měl znát“, a ve společnosti je poněkud zahanbující nemít alespoň základní přehled. Pokud však jde o výtvarné umění, ke značné neobeznámenosti s výtvarným uměním se respondenti přiznávali bez pocitu studu. Pouze ji konstatují. „Ve školách se navzdory deklaracím osnov jedná o veskrze ‚volný‘ předmět, který nevzbuzuje podobnou úctu, jaké dosahuje oblast literatury v maturitní zkoušce,“ připomíná kniha. V souvislosti s výtvarným uměním se u studenstva v anketě objevuje obava, nejistota či dokonce despekt. Tyto pocity vycházejí z představy, že nejsou dostatečně vybaveni s obrazy nebo se sochami zacházet. Dokonce existuje představa, že k tomu, aby si člověk setkání s výtvarným uměním užil, musí být vybaven jakýmsi tajemným věděním. „K tomu v uvozovkách napomáhají i kurátorské texty a úvody k výstavám nebo katalogům, psané nesrozumitelným, abstraktním jazykem, který tvoří první bariéru při vstupu do světa umění a nezasvěcené zájemce a zájemkyně odstrašuje,“ shrnuje publikace.
Pro výtvarné umění se tato neradostná zjištění dají číst jako dobrá zpráva. Výtvarné umění, na rozdíl od literatury, není překážkou, o níž mladý člověk zakopává při rozběhu za obecným vzděláním. Výtvarné umění není, na rozdíl od knih, ve školách vhazováno do lisu, který má pod tlakem zkoušek vydat svou esenci ve smyslu „co tím chtěl básník říci“. Existuje tedy příležitost pro kulturní instituce ve výtvarném umění, aby místo „nalejvárny“, včetně textů psaných v artovém ptydepe, připravily svým návštěvníkům kulturní zážitek.
