Jsou to místa, která vyvolávají otázky, znepokojení, ze kterých mnohdy čtenáře mrazí, ale zároveň fascinují svým příběhem a svou historií. Ať jsou již na vině přírodní katastrofy, lidské chování či dějinné události, vždy se jedná o silný příběh, který se čte jedním dechem. Čtenáři navštíví někdy až bizarní místa, která svým příběhem připomínají svou smrtelnost a pomíjivost.

Mezi klady této ojedinělé publikace nepatří jen čtivost a nádherné ilustrace, ale také přesnost uvedených historických faktů. Kniha se svými ilustracemi vytváří malé umělecké dílo a je nejen zábavná, ale i poučná. Přečtení knihy dává čtenáři možnost poznat místa na naší planetě, o kterých by se jinak těžko dozvěděl.

Ukázka z knihy, strana 118:

BALESTRINO, Šípková Růženka, EVROPA

Italská Ligurie je bohatá na středověká města. Zpovzdálí se Balestrino od svých sousedů nijak zvlášť neliší. Vypadá jako další městečko na vrcholku zelenajícího se pahorku s vysokými kamennými domy, nad nimiž se tyčí starý hrad. Zvonice kostela ční nad střechami z červených tašek vybledlých od slunce a zbytky hradeb svědčí o tisícileté historii. Přesto vás přepadne zvláštní pocit, jakmile dojdete k prvním domům. Místo oken zejí ve zdech díry, rozpadající se dlažbou prorůstá plevel a na zemi se povalují zrezivělá kola.

Dveře byly zabedněny spíš jen symbolicky, je tedy snadné do budov vstoupit. Zmizelou krásu dávají tušit klenuté stropy, masivní kamenné schody a zdobné terasy. Nejsmutnější pohled je na kostel, jeho prázdné výklenky a vlhkostí poničené fresky. Jen stěží lze uvěřit, že město, které kdysi zbohatlo na olivách a zelenině, dříve bývalo ekonomickým centrem prosluněné oblasti.

Balestrino za svůj vznik vděčí benediktinům. Ti si uvědomovali potenciál zdejší úrodné půdy a v 9. století zde založili vinice. O tři století později byl na pahorku vybudován hrad, kolem něhož začaly vyrůstat domky. Hradní páni vládli území až do 18. století, kdy jej zabralo Sardinské království. Z Balestrina se stalo městečko, jehož obyvatelé si na živobytí vydělávali pěstováním oliv, zeleniny a vína.

Příroda však rozhodla o osudu města jinak. Od roku 1960 otřáslo starými kamennými budovami několik zemětřesení. Pět set obyvatel mohlo jen bezmocně přihlížet, jak přicházejí další a další otřesy, které vyvolávají sesuvy půdy a zanechávají za sebou zničené domy. V roce 1962 si všichni museli přiznat pravdu: dříve či později město zavalí skály. Úřady obyvatele vyzvaly, aby své domovy opustili. Místní se usadili na příhodnějším místě jen pár kilometrů od pahorku, kde zanechali veškeré vzpomínky.

Opuštěné městečko se stalo vyhledávanou atrakcí pro turisty, kteří lační po lehce morbidním výletu. Při procházce uličkami zarůstajícími plevelem občas narazí na některésveřepé obyvatele, kteří se navzdory všemu rozhodli zůstat a snaží se žít jako dříve. Bylo provedeno mnoho studií možné obnovy středověkého města, ale šance, že by se jí Balestrino dočkalo, jsou mizivé, jelikož Italie má dnes jiné kulturní priority. A krásné Balestrino před jeho osudem bohužel nespasí ani turisté.

Ukázka z knihy, strana 100:

MÁNDU, Město milenců, ASIE

V podhůří Vindhji ční na plošině oddělené hlubokými údolími jedna z největších citadel v Indii. Mándu bývalo hlavním městem sultanátu Malva. Pro Indy je to však spíše místo bájné lásky mezi muslimským princem Bazem Bahadurem a mladičkou hinduistickou pastýřkou s krásným hlasem Rupmati. Bláznivě zamilovaný kralevic nechal pro svou krásku vystavět slavný palác na jižním okraji plošiny nad širokým údolím, kterým protéká posvátná řeka Narmada. Naneštěstí dobyvatelské choutky mughalského vládce Akbara neznaly mezí. Roku 1562 malou Bahadurovu armádu rozdrtilo vojsko nelítostného Akbarova generála, princ se dal na útěk a dobyvatele si to namířili k harému. Aby jim unikla, Rupmati se otrávila. Tragický příběh inspiruje básníky, malíře, zpěváky i bollywoodské scénáristy.

Přes jeho slávu však Mándu mnoho zahraničních turistů nenavštěvuje, nachází se totiž příliš daleko od dalších turistických atrakcí. Přitom se za pásem hradeb z 6. století př. n. l. o délce 40 km ukrývá architektonický poklad oplývající kopulemi i oblouky, který v sobě spojuje perské prvky i bohatou indickou výzdobu. Zdejší vládci tu nechali vystavět paláce, lázně, mešity, hrobky, karavanseráje, zahrady a altány s kamennými mašrabíjemi (ornamentálními příčkami), díky nimž se městu začalo přezdívat „město radovánek“. Podle vyprávění v místním paláci Džahaz Mahal pobýval Ghijasuddin, který ve 14. století vládl Dillí. Stavba z růžového kamene působí, že pluje nad dvěma vodními nádržemi. Sídlil v ní panovníkův harém, který čítal na 15 000 manželek, příbuzných, konkubín a služebnic! Tělesnou stráž tvořily obávané etiopské válečnice… Ty mu možná věnovali darem titíž egyptští panovníci, od nichž dostal stovky malých baobabů. Stromům se zde daří a vyrostly do impozantních rozměrů. Jejich plody se dodnes prodávají na ulicích.

Úpadek Mándu nastal v 18. století, když došlo k návratu hinduismu a hlavní město bylo přemístěno do Dharu. Na plošině, která se za letních monzunů promění v zelenou zahradu, vyrostlo „moderní“ městečko s domy s barevnými hliněnými zdmi, plechovými střechami a stánky s chatrnými přístřešky. Vedle něj i podél silnice mezi jižní a severní částí města leží ruiny a ženy v sárí se tu míjejí s drkotajícími kamiony i kravami s nabarvenými rohy. Rozvaliny se dělí na tři části. Uprostřed stojí velká mešita z 15. století s kupolovitou střechou. Uvnitř se nachází mramorová hrobka, kterou se inspirovali architekti Tádž Mahalu. Na severu je královská enkláva se svou dominantou, palácem z růžového kamene. Cesta končí na jihu, kde stojí hnízdečko lásky Bahadura a Rupmati. Pavilón, odkud bájná kráska shlížela do údolí, stále při západu slunce láká zamilované páry. Osudu se nedá uniknout.

použity materiály nakladatelství 65. pole

Aude de Tocqueville je milovnicí památek a historie. Na svém kontě má řadu publikací o Paříži a francouzském kulturním dědictví.

Zobraziť diskusiu (0)