Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Na prohlídku opuštěných měst zve Aude de Tocqueville

Nakladatelství 65. pole vydává v edici Za obzor další ze svých výjimečných atlasů. Tentokrát Aude de Tocqueville, autorka mnoha historických děl, vypráví v knize Atlas ztracených měst o více než čtyřiceti místech, která z různých důvodů zůstala opuštěná a zmizel z nich život. Jde o města dávná jako Kartágo i města moderní.

Jsou to místa, která vyvolávají otázky, znepokojení, ze kterých mnohdy čtenáře mrazí, ale zároveň fascinují svým příběhem a svou historií. Ať jsou již na vině přírodní katastrofy, lidské chování či dějinné události, vždy se jedná o silný příběh, který se čte jedním dechem. Čtenáři navštíví někdy až bizarní místa, která svým příběhem připomínají svou smrtelnost a pomíjivost.

Mezi klady této ojedinělé publikace nepatří jen čtivost a nádherné ilustrace, ale také přesnost uvedených historických faktů. Kniha se svými ilustracemi vytváří malé umělecké dílo a je nejen zábavná, ale i poučná. Přečtení knihy dává čtenáři možnost poznat místa na naší planetě, o kterých by se jinak těžko dozvěděl.

Ukázka z knihy, strana 118:

BALESTRINO, Šípková Růženka, EVROPA

Italská Ligurie je bohatá na středověká města. Zpovzdálí se Balestrino od svých sousedů nijak zvlášť neliší. Vypadá jako další městečko na vrcholku zelenajícího se pahorku s vysokými kamennými domy, nad nimiž se tyčí starý hrad. Zvonice kostela ční nad střechami z červených tašek vybledlých od slunce a zbytky hradeb svědčí o tisícileté historii. Přesto vás přepadne zvláštní pocit, jakmile dojdete k prvním domům. Místo oken zejí ve zdech díry, rozpadající se dlažbou prorůstá plevel a na zemi se povalují zrezivělá kola.

Dveře byly zabedněny spíš jen symbolicky, je tedy snadné do budov vstoupit. Zmizelou krásu dávají tušit klenuté stropy, masivní kamenné schody a zdobné terasy. Nejsmutnější pohled je na kostel, jeho prázdné výklenky a vlhkostí poničené fresky. Jen stěží lze uvěřit, že město, které kdysi zbohatlo na olivách a zelenině, dříve bývalo ekonomickým centrem prosluněné oblasti.

Balestrino za svůj vznik vděčí benediktinům. Ti si uvědomovali potenciál zdejší úrodné půdy a v 9. století zde založili vinice. O tři století později byl na pahorku vybudován hrad, kolem něhož začaly vyrůstat domky. Hradní páni vládli území až do 18. století, kdy jej zabralo Sardinské království. Z Balestrina se stalo městečko, jehož obyvatelé si na živobytí vydělávali pěstováním oliv, zeleniny a vína.

Příroda však rozhodla o osudu města jinak. Od roku 1960 otřáslo starými kamennými budovami několik zemětřesení. Pět set obyvatel mohlo jen bezmocně přihlížet, jak přicházejí další a další otřesy, které vyvolávají sesuvy půdy a zanechávají za sebou zničené domy. V roce 1962 si všichni museli přiznat pravdu: dříve či později město zavalí skály. Úřady obyvatele vyzvaly, aby své domovy opustili. Místní se usadili na příhodnějším místě jen pár kilometrů od pahorku, kde zanechali veškeré vzpomínky.

Opuštěné městečko se stalo vyhledávanou atrakcí pro turisty, kteří lační po lehce morbidním výletu. Při procházce uličkami zarůstajícími plevelem občas narazí na některésveřepé obyvatele, kteří se navzdory všemu rozhodli zůstat a snaží se žít jako dříve. Bylo provedeno mnoho studií možné obnovy středověkého města, ale šance, že by se jí Balestrino dočkalo, jsou mizivé, jelikož Italie má dnes jiné kulturní priority. A krásné Balestrino před jeho osudem bohužel nespasí ani turisté.

Ukázka z knihy, strana 100:

MÁNDU, Město milenců, ASIE

V podhůří Vindhji ční na plošině oddělené hlubokými údolími jedna z největších citadel v Indii. Mándu bývalo hlavním městem sultanátu Malva. Pro Indy je to však spíše místo bájné lásky mezi muslimským princem Bazem Bahadurem a mladičkou hinduistickou pastýřkou s krásným hlasem Rupmati. Bláznivě zamilovaný kralevic nechal pro svou krásku vystavět slavný palác na jižním okraji plošiny nad širokým údolím, kterým protéká posvátná řeka Narmada. Naneštěstí dobyvatelské choutky mughalského vládce Akbara neznaly mezí. Roku 1562 malou Bahadurovu armádu rozdrtilo vojsko nelítostného Akbarova generála, princ se dal na útěk a dobyvatele si to namířili k harému. Aby jim unikla, Rupmati se otrávila. Tragický příběh inspiruje básníky, malíře, zpěváky i bollywoodské scénáristy.

Přes jeho slávu však Mándu mnoho zahraničních turistů nenavštěvuje, nachází se totiž příliš daleko od dalších turistických atrakcí. Přitom se za pásem hradeb z 6. století př. n. l. o délce 40 km ukrývá architektonický poklad oplývající kopulemi i oblouky, který v sobě spojuje perské prvky i bohatou indickou výzdobu. Zdejší vládci tu nechali vystavět paláce, lázně, mešity, hrobky, karavanseráje, zahrady a altány s kamennými mašrabíjemi (ornamentálními příčkami), díky nimž se městu začalo přezdívat „město radovánek“. Podle vyprávění v místním paláci Džahaz Mahal pobýval Ghijasuddin, který ve 14. století vládl Dillí. Stavba z růžového kamene působí, že pluje nad dvěma vodními nádržemi. Sídlil v ní panovníkův harém, který čítal na 15 000 manželek, příbuzných, konkubín a služebnic! Tělesnou stráž tvořily obávané etiopské válečnice… Ty mu možná věnovali darem titíž egyptští panovníci, od nichž dostal stovky malých baobabů. Stromům se zde daří a vyrostly do impozantních rozměrů. Jejich plody se dodnes prodávají na ulicích.

Úpadek Mándu nastal v 18. století, když došlo k návratu hinduismu a hlavní město bylo přemístěno do Dharu. Na plošině, která se za letních monzunů promění v zelenou zahradu, vyrostlo „moderní“ městečko s domy s barevnými hliněnými zdmi, plechovými střechami a stánky s chatrnými přístřešky. Vedle něj i podél silnice mezi jižní a severní částí města leží ruiny a ženy v sárí se tu míjejí s drkotajícími kamiony i kravami s nabarvenými rohy. Rozvaliny se dělí na tři části. Uprostřed stojí velká mešita z 15. století s kupolovitou střechou. Uvnitř se nachází mramorová hrobka, kterou se inspirovali architekti Tádž Mahalu. Na severu je královská enkláva se svou dominantou, palácem z růžového kamene. Cesta končí na jihu, kde stojí hnízdečko lásky Bahadura a Rupmati. Pavilón, odkud bájná kráska shlížela do údolí, stále při západu slunce láká zamilované páry. Osudu se nedá uniknout.

použity materiály nakladatelství 65. pole

Aude de Tocqueville je milovnicí památek a historie. Na svém kontě má řadu publikací o Paříži a francouzském kulturním dědictví.

Zobraziť diskusiu (0)

Atlas ztracených měst

Atlas ztracených měst

Aude de Tocqueville

Atlas ztracených měst přibližuje skutečné osudy více než čtyřiceti sídel, z nichž se vytratil život. Ať už bylo příčinou lidské šílenství, přírodní katastrofy, dějinné zvraty či hospodářský úpadek, všechna tato místa vyvolávají otázky.

Kúpiť za 21,06 €

Podobný obsah

Poprvé

Poprvé

Nico Walker

Románový debut výjimečně nadaného a nápaditého autora, který překvapí osvěžujícím humorem i citlivostí své výpovědi o temném srdci dnešní Ameriky. Hlavní hrdina jako armádní medik v Iráku zjišťuje, že na drsnou skutečnost, která ho tu čeká, není připravený. Spolu s dalšími vojáky vdechuje chemikálie ze sprejů, nadužívá prášky od bolesti, sleduje porno. Vychází 14. října 2021 v rámci Velkého knižního čtvrtku.

Muž, který spadl na Zemi

Muž, který spadl na Zemi

Walter Tevis

Muž, který spadl na Zemi je příběhem Thomase Newtona, mimozemského návštěvníka, jenž byl v lidské podobě vyslán na naši planetu, aby zachránil svůj umírající lid. Jako osamělý a křehký cizinec podléhá navzdory svému nadřazenému rozumu plíživým svodům lidské společnosti. Zfilmováno v roce 1976 s Davidem Bowiem v hlavní roli. Walter Tevis je také autorem knihy Dámský gambit, předlohy úspěšného netflix seriálu.

Kdo tančí s vodou

Kdo tančí s vodou

Ta-Nehisi Coates

Ta-Nehisi Coates (1975) je americký novinář a spisovatel. Po třech knihách literatury faktu napsal román Kdo tančí s vodou. Po Colsonu Whiteheadovi a jeho Podzemní železnici jde o další knihu, která beletrizuje boj proti otroctví. Plantáže, dozorci, útěk, podzemní hnutí... a hlavní hrdina a jeho tajemný dar.