Zelenú míľu by sme mohli zaradiť ku knihám, ako sú napríklad Mŕtva zóna alebo Dallas 63, v ktorých King vybočil zo svojej tradičnej hororovej tvorby. Na začiatku tohto prekvapivo komorného príbehu sa zoznamujeme s Paulom Edgecombom. Paul spisuje svoje spomienky na udalosti, ktoré zažil vo väznici Cold Mountain v roku 1932. V tom čase sa do jeho bloku dostal aj väzeň John Coffey, odsúdený za vraždu dvoch malých dievčatiek. A začali sa diať zázraky.

„Jsem přesvědčen, že na světe existuje dobro a všechno proudí tím či oním směrem z milujícího Boha. Ale jsem přesvědčen i o tom, že existuje ještě jiná síla, každým coulem skutečná jako Bůh (...) a tato síla vědomě působí tak, aby přivedla všechny naše poctivé snahy ke zmaru. Není to Satan (...), ale jakýsi démon sváru, zlomyslný a hloupý tvor, který se chechtá škodolibou radostí, když nějaký stařík začne hořet při pokusu zapálit si dýmku nebo když jsi milované nemluvně strčí do úst svoji první vánoční hračku a udusí se jí.“ (str. 255)

Zelená míľa vznikala zaujímavým spôsobom. Stephen King, inšpirovaný Charlesom Dickensom, sa v roku 1996 rozhodol, že napíše román na pokračovanie. Zelená míľa tak vychádzala v zošitových vydaniach postupne každý mesiac. Dokopy šesť malých knižiek – Dve mŕtve dievčatká, Myš na míli, Coffyeho ruky, Hrozná smrť Eduarda Delacroixa, Nočná výprava a Coffey na míli – neskôr vyšlo aj v jednom komplete. Zelená míľa (ako celok) ani napriek tomu nepôsobí nesúrodo. Rekapitulačné pasáže, ktoré boli pri prvotnom vydaní nutné, sú priamo do deja zakomponované takým spôsobom, že čitateľ sa nad ich prítomnosťou vôbec nepozastavuje.

Melancholická atmosféra, ktorá sa vznáša nad celým románom, je pre jeho autora veľmi neobvyklá. Aj keď Stephen King v doslove priznal, že príbeh písal v zhone, podarilo sa mu geniálne vykresliť nielen postavy a prostredie, ale medzi riadkami vytvoril veľmi silnú zmes emócií, ktoré čitateľom otrasú – od hnevu cez zúfalstvo a bezmocnosť po smútok nad osudmi hlavných protagonistov.

„Jsem už pořádně unavenej bolestí, kterou slyším a cítím, šéfe. Jsem unavenej z cestování, z toho, jak jsem sám jako kůl v plotě. Věčně bez kamaráda, s kterým bych chodil nebo co by mi říkal, odkud přicházíme nebo kam jdem a proč. Jsem unavenej z toho, jak jsou lidi na sebe oškliví. V hlavě to cítím jako střepy. Jsem unavenej z každý situace, kdy chci pomoct, ale nemůžu. Jsem unavenej z toho, že jsem ve tmě. Hlavně je to ale ta bolest. Je toho moc. Kdybych to uměl ukončit, udělal bych to. Ale neumím.“ (str. 311)

Na pozadí obdobia hospodárskej krízy King okrem iného poukazuje aj na vysokú mieru rasizmu v americkej spoločnosti tridsiatych rokov. Objasňuje, aké pomery vtedy v Amerike vládli, a zoznamuje nás s fungovaním vtedajšieho justičného systému. Tiež sa zaoberá témou, ktorá rezonuje aj v súčasnej spoločnosti – a tou je trest smrti. Zaslúži si nejaký človek, i keď zločinec, takýto rozsudok? Je vykonávateľ trestu smrti ochotný niesť riziko, že mohlo dôjsť k justičnému omylu a popravil nevinného človeka? A keď sa ukáže, že k omylu naozaj došlo, dokáže sa vyrovnať so svojím svedomím? (str. 323)

„Když si vzpomenu na ony časy, Jiskřidlo mi připadá jako nesmírná zvrácenost, jako smrtonosná pošetilost. I za těch nejpříznivějších okolností jsme křehcí jako baňky z foukaného skla. A to naše vzájemné zabíjení plynem, elektřinou, a tak chladnokrevně? Jaká pošetilost. Jaká hrůza.“ (str. 323)

„Jiskřidlo nikdy nespálí to, co v sobě mají, a neuloží to ke spánku ani jed, který se jim v dnešní době vstřikuje do žil. Jen jim to vyklouzne z těla, přeskočí na někoho jiného a my nakonec zabíjíme jen prázdné skořápky, které vlastně už ani nejsou naživu.“ (str. 25)

Zelená míľa je moja srdcová záležitosť. Keď som ju dočítal prvýkrát, zaradila sa medzi moje najobľúbenejšie knihy a po druhom prečítaní svoje postavenie ešte viac upevnila. Ak by niekto nevedel, ktorá z Kingových kníh mu má otvoriť dvere do literárneho sveta tohto spisovateľského génia, myslím, že Zelená míľa bude perfektnou voľbou.

Stephen King: Zelená míle

Zobraziť diskusiu (0)