Na samém začátku bych rád připomněl jednu méně známou patronku Hrabalova literárního díla. Ženu, která byla zřejmě daleko nejvlivnější dospělou osobou jeho raného dětství, protože v prvních letech jeho života byla v jistém smyslu jeho matkou a chůvou zároveň. Vzhledem k neobvyklým okolnostem jeho početí a narození se totiž malý Bohumil jako nemanželské dítě ocitl v péči své židenické babičky, hluboce zbožné katoličky Kateřiny Kilianové. Babiččina zbožnost by nebyla nijak nápadným faktorem Hrabalova dětství, kdyby na ni celý život nevzpomínal jako na jeden z nejsilnějších zážitků dětského věku.

Babičky dětí narozených před první světovou válkou bývaly zbožné, zvláště na jižní Moravě. Ale zbožnost babičky Kateřiny byla jiná. Pro vnuka Bohumila fascinující. „Milovala Krista a Pannu Marii jako své příbuzné,“ vzpomíná. Měla v sobě „takový zvláštní styl krásných prostých lidí“, říká ve vzpomínkách na roky trávené v její blízkosti. A dodává: „Dodnes, ať dělám, co dělám, vždycky jako by se to dělo v její přítomnosti.“ Ještě jako zralý muž říká, že k babičce Kateřině vždycky měl a dosud má „sakrální vztah“. Byla pro něj „mírou všech věcí“.

Smíme-li věřit rodinné historce, babička Kateřina malému Bohumilovi zachránila život, dokonce ještě předtím, než se narodil. Podle zmíněné historky, kterou Hrabal s oblibou vyprávěl, přišla jeho matka Marie v jiném stavu domů s tím, že její milý si ji nehodlá vzít. Prchlivý dědeček Tomáš vzal ze skříně pušku, vyhnal Marii na dvorek a křičel: „Klekni si, já ti zastřelim!“ Načež babička Kateřina nalila fazolovou polévku, vyšla na dvůr a řekla: „Nechte teho, pote jest, nebo to vystydne.“

Zdá se, že Bohumil Hrabal měl k babičce Kateřině silnější a hlubší citový vztah než k vlastní matce, vůči které celý život cítil zvláštní ostych a odcizení. Nemluvě o biologickém otci Bohumilu Blechovi, se kterým se nikdy citově nesblížil, protože ho v životě neviděl. Svého otčíma Františka Hrabala, kterého si jeho matka posléze vzala, měl upřímně rád, ale v jejich vztahu chyběla citová důvěrnost. Teprve Františkův bratr Josef, legendární strýc Pepin, se pro malého Bohumila stane srovnatelně významnou postavou jako babička Kateřina. Ten se ale v jeho dětském světě objeví až poměrně pozdě, v době, kdy se (v roce 1924) přistěhuje do Nymburka. Bohumilovi bylo tehdy už deset let.

V řadě svých textů Hrabal vzpomíná, že židenická domácnost, ve které trávil první roky života a pak až do dvaceti let každé prázdniny, v sobě měla atmosféru kaple. Svatými obrazy na zdech, sochou Panny Marie „pod šturcem“ a celkovým uspořádáním připomínala malému Bohumilovi sakrální prostor kostela. Také atmosféra katolické mše, na kterou jej babička každou neděli vodila, silně působila na jeho dětskou fantazii. Vnitřním vybavením kostela a průběhem liturgie byl fascinován. Jak mnohem později řekne v libeňské trilogii (ústy své manželky Elišky): „chodil do kostela rád.“

Mezi silné dětské vzpomínky malého Bohumila patřila také inscenace svátostných obřadů s bratrancem Vinckem, který se s oblibou převlékal za kněze a všemu kolem sebe s vážným výrazem v tváři žehnal. Společně pak sloužili v lese mše a svěcenou vodou žehnali stromům a potůčkům. Vzhledem k tomu, jak často se v Hrabalově díle vyskytují příměry, obrazy a výjevy z oblasti katolické liturgie, je zřejmé, že tyto rané zážitky setkání se symbolikou bohoslužebných obřadů se otiskly hluboko do Hrabalovy představivosti a staly se trvalou součástí jeho vnitřního světa.

Tím spíš, že Bohumil Hrabal od dětství projevoval mimořádnou citlivost vůči slavnostnímu, „jinému“ času rituálu. Nejednalo se jen o pravidelné nedělní bohoslužby a svátky církevního roku. Snad ještě více na něj působily svatební a pohřební rituály. Jako dítě se účastnil každé svatby a každého pohřbu, které se odehrávaly v jeho blízkosti, přičemž většinou vůbec nešlo o rodinné příbuzné. Zejména smuteční slavnosti spojené s pohřbem prožíval jako dítě neobyčejně často, protože domek židenických prarodičů v Balbínově ulici stojí v těsné blízkosti velkého hřbitova. Takže malý Bohumil sledoval smuteční průvody procházející pod okny téměř každý den. Zajímavé je, že Hrabal nebyl truchlivou atmosférou pohřbů vyděšený, jak se to některým dětem stává. Naopak, byl jejich průběhem fascinován a vlastně přitahován. Také v Polné, kam se v roce 1917 s rodiči přestěhoval, rád jako přímý účastník sledoval průběh svatebních a pohřebních slavností.

V Hrabalových líčeních sakrálních zážitků raného dětského věku, prožitého u babičky v Brně, převažuje okouzlení a nostalgie. Když vzpomíná na pozdější období svého dětství, kdy už s rodiči bydlel v nymburském pivovaru, přibývá v jeho popisu náboženských záležitostí humor a ironie, a ovšem také mystifikace. Děkan Spurný, o kterém vypráví v prózách věnovaných nymburskému dětství, je postava fiktivní, snad i proto líčí jeho lidské poklesky docela otevřeně, i když zároveň laskavě a velkoryse. Katecheta Leopold Nikl, kterého rovněž zmiňuje, je naopak postava historická, stejně jako evangelický farář Ladislav Juren. Faráře Jurena Hrabal chválí za jeho pohřební kázání, po kterých se smuteční hosté rozcházeli s tichou radostí. Nejen v Harlekýnových milionech, ale i v adventní promluvě na libické faře, kde o něm mimo jiné řekl: „To byl vynikající hudebník a vynikající farář. Ten vždycky měl řeč nad hrobem tak, že většina lidí z hřbitova šla a blaženě se usmívali. On si vybral ty podpůrný věty z Písma, který mu to vyšprajcovaly…, že vlastně jednak mrtvý je ten, kdo nás předešel. Čili na nás to teprve čeká… a že vlastně ta věčnost je něco, na co se máme těšit, když jsme křesťané, když už spatříme tváří v tvář… Takže on to dovedl.“

V textech z Hrabalova mládeneckého věku najdeme mimo jiné překvapivě zanícené líčení vnitřního prostoru nymburského chrámu svatého Jiljí a duchovní symboliky sakrálního umění. Říká například: „Vnitřek kostela přímo voní českým duchem, specificky českou touhou po Bohu.“ S neobvyklým patosem mladý Hrabal hovoří o typicky české lásce k Bibli, o „gotice jako nejvelkolepějším projevu křesťanství“, a také o „hluboké mystice křesťanských světců“.

V Hrabalových lyrických básních a dalších raných textech přicházejí často ke slovu sakrální motivy, spojené s katolickou zbožností: kněží, mniši, řeholnice, světci a světice, svátosti, andělé, nebeské kůry, kropenka se svěcenou vodou, oltář, růženec, misál, hostie, monstrance, křest, biřmování, svaté přijímání, zpověď, mše, Boží muka, betlémská hvězda, svatostánek, chrám, kostel, kaple, katedrála, klášter, Boží tělo, pouť, mariánské květiny, svatozář, trnová koruna, tato a četná další svatá slova bytostně patří k Hrabalové poetické výbavě. Jejich prostřednictvím vyjadřuje svou niternou zkušenost, i takovou, která nemá náboženský obsah v obvyklém slova smyslu, nejčastěji milostné vzplanutí ve vztahu ke krásné dívce a také okouzlení nádherou přírody.

Hrabal takto v jistém smyslu „vykládá svět“ slovníkem katolické liturgie. Tedy podobně jako řada jiných básníků a spisovatelů, kteří tak jako on vyrůstali v prostředí katolické zbožnosti a dětské zážitky svátostného prostoru a „zázračného“ liturgického dění se natrvalo vepsaly do jejich představivosti. Takže i v dospělosti hledí na skutečnost kolem sebe prismatem „katolické imaginace“, jak o tom hovoří Andrew Greeley ve stejnojmenné studii. Podstatou „katolické imaginace“ je určité pojetí vztahu mezi duchem a hmotou, které je příznačné pro katolickou duchovní kulturu: „katolíci žijí v kouzelném světě,“ říká Greeley, skutečnost vnímaná smysly je chápána jako symbolická reprezentace skutečnosti duchovní. Toto pojetí obvykle není doprovázeno konkrétní pojmovou teorií. Je to spíš podprahová intuice, kterou si pravidelný účastník katolické bohoslužby odnáší s sebou i mimo prostory kostela. K této myšlence, podstatné pro pochopení Hrabalova díla, se ještě vrátíme.

V souvislosti s vlivem katolické liturgie na Hrabalovu představivost každopádně stojí za zmínku i fakt, že výraz „Sursum corda!“ to jest „Vzhůru srdce!“, tedy liturgické zvolání v úvodu eucharistické modlitby, se stal, jak poznamenává Radko Pytlík, „základní šifrou Hrabalovy tvůrčí cesty“.

V pozdějších letech vstupuje do Hrabalovy tvorby stále silněji ještě jiný prvek: jistá vnitřní rebelie proti pokrytectví a pompéznosti církevních obřadů a také vůči „maloměšťácké“ morálce, spojované s oficiálním křesťanstvím. Vlivem existencialismu a filosofické četby Ladislava Klímy a Friedricha Nietzscheho se Hrabal v určité fázi svého vnitřního vývoje trpce vysmívá všemu pánbíčkářství a svatouškovství. V některých textech vyjadřuje rozhořčený protest nejen proti církevnímu provozu, ale proti všemu svatému, ano, i proti Bohu, který se například ve Slavné Wantochově legendě stává adresátem vyzývavého rouhání. Hrabal tedy vědomě „usiluje o zakázané“, „bouří se proti konvencím“, jak často přiznává. V duchu prométheovské vzpoury odmítá diktát dobrých mravů a ve snaze „ukrást oheň“ drze porušuje kánony slušného chování. Mluví sprostě a rouhavě i o tom, co je jiným stále ještě svaté. A zároveň se toho děsí, jak říká. Jeho okázalé buřičství je pro něj samého zraňující, cosi tím v sobě přebíjí, bojuje proti vlastnímu vnitřnímu ustrojení.

Ovšem do této rebelie proti „maloměšťáckým“ křesťanským mravům, příznačné pro Hrabalovu generaci, v jistém smyslu zasáhl politický vývoj po druhé světové válce. Po Vítězném únoru 1948 se totiž církev, ať už právem či neprávem kritizovaná jako nositelka pokrytecké morálky a zpátečnictví, ocitla v situaci pronásledované oběti nového režimu, který hodlal rázně skoncovat s předsudky minulosti, mezi něž řadil také křesťanskou víru.

V situaci, kdy státní moc zatýká, ponižuje a vězní řeholníky a řeholnice a oficiální ideologická propaganda se vysmívá tmářství a pověrám věřících lidí, nedává rouhavá vzpoura proti zpátečnické církvi a pokryteckému pánbíčkářství smysl. Ba právě naopak, pokračovat v tepání církevních zlořádů s mocenským aparátem za zády by bylo za těchto okolností vlastně nemravné. Pravdou je, že českých literátů, kteří se této podivné přesilové hry proti „tmářství a pověře“ horlivě účastnili, nebylo málo. Ale kdo chce (tak jako Hrabal) „usilovat o zakázané“, musí chtě nechtě brát ohled na to, co je reálně zakázané, aby nebyl směšný. Únor 1948 v této věci přinesl (tedy co se náboženské víry týče) obrat o sto osmdesát stupňů.

Ostatně komplikovaný osud Hrabalových textů je v této věci názorným dokladem. Zatímco ideologická cenzura v jeho rukopisech neúprosně škrtala zmínky o Ježíši Kristu, ba dokonce, jak poznamenává Egon Bondy, i výrazy jako „zaplať pánbůh“, Hrabalovy vzpomínky na hříšná milostná dobrodružství děkana Spurného a na jeho zálibu v alkoholu cenzorům nevadily, protože odpovídaly tomu, co režimní ideologie o církvi chtěla říct. Za těchto okolností by bylo opravdu divné, kdyby spisovatel, který má aspoň trochu sebeúcty, stupňoval své výpady proti tradičnímu náboženství.

V Hrabalově díle postupně sílí motiv dějinného zlomu, spojený s únorovým převratem v roce 1948. Zlomu, který připodobňuje ke zlomenému prknu, z něhož trčí třísky. Tyto třísky bodají a zraňují všechny, kdo se tak jako Hrabal ocitli v jeho středu. Hrabalovo líčení tohoto epochálního přelomu není prvoplánově hodnotící. On sám nevystupuje jako jeho soudce, ale především jako jeho svědek. Zároveň ovšem opakovaně říká, že cítí v těle třísky zlomeného prkna, které ho zraňují, protože svým původem a vnitřním nastavením patří spíše do epochy předešlé.

Jednou z jeho odpovědí na tuto dějinnou situaci je snaha zachovat všechno hodnotné a krásné, co patřilo k éře, která jak se zdá končí. Zachovat kontinuitu, ano, zachránit, co se dá, aby to hodnotné z minulosti, ač proměněno, zůstalo uchováno. Aby to nezaniklo, nezmizelo, ale pokud možno ožilo novým životem. I proto ve svých knihách cituje moudré myšlenky klasiků, i proto připomíná důležité artefakty evropských kulturních dějin. Proto také často zmiňuje velké postavy dějin křesťanské duchovní kultury, jako byli Augustin, Eckhart, Kusánský, Böhme, Ignác z Loyoly, Terezie z Avily, Thomas Traherne a mnozí další.

V Hrabalově díle zaznívá docela zřetelně tón stesku nad ničením pozůstatků duchovní kultury minulosti. S jistou melancholií, ač zároveň s jakýmsi smířlivým přitakáním, hledí na tavení rezatých krucifixů a litinových andělů v kladenských hutích, na drcení modlitebních knížek v lisu na starý papír, na rozřezávání dřevěných kostelních soch na palivové dřevo. Učí se vidět v té zkáze jistý půvab, zejména když ji vsazuje do rámce rituálního ničení, které je předpokladem obnovy, tedy do rámce mystické smrti jakožto předpokladu znovuzrození.

.............

Pavel Hošek, ukázka z kapitoly Matrikovej katolík

Zobraziť diskusiu (0)