Jak dva spolužáky z ČVUT v 90. letech napadlo založit si nakladatelství?

Jirka mi jednou volal, jestli nechci zajít do hospody. Tam mi předestřel plán podnikat. Už měl název: Argo. Do živnostenského rejstříku jsme si zapsali velkou spoustu činností. Ale ze všeho nejdřív jsme začali dělat knihy. Z nevelkých finančních fondů, které jsme na začátku měli (respektive neměli), jsme vydali Anděla západního okna od Meyrinka.

Proč zrovna knihy?

Moc rádi jsme si četli. Lubor Maťa, se kterým jsem se znal ze strahovských kolejí, tehdy v porevolučních bouřlivých měsících na stáncích v metru prodával Respekt, ale začal nabízet i knihy. A tím pádem nám dávalo smysl s ním spolupracovat. V té době chtělo něco začít dělat spousta lidí, byla to jiná doba, spoustu možností…

Napadlo vás už tehdy, že to vydržíte tak dlouho a že se Argo natolik rozroste?

Takhle jsme neuvažovali. Prostě se to pořád rozvíjelo, posouvalo, zvětšovalo… Dá se říct, že jsme měli to štěstí, že jsme to i přes nějaké neúspěchy zvládli. V té době fungovala spousta distribučních firem, které poměrně rychle krachovaly a zůstávaly po nich dluhy, které ovšem dopadaly na nakladatele. Na nás taky, ale i přes tyto poměrně velké problémy jsme víceméně pořád rostli. Možná to bylo i tím, že jsme začali spolupracovat s Odeonem, který už v té době byl v podstatě prázdnou schránkou s několika zbylými zaměstnanci, ale v jeho útrobách zůstávala spousta rozdělaných titulů. Tak jsme si tam chodili vyzobávat knihy k vydání. Spočívalo to v tom, že měli zaplacená práva, často už byl hotový překlad a redakce, to se ocenilo, my jsme zaplatili výrobu a nějak jsme si rozdělili zisky. To nás zcela jistě taky posunulo, protože najednou se roční penzum deseti až patnácti titulů, které jsme zvládali vydat, zdvojnásobilo. Krom toho jsme přijali první zaměstnance. Taky k nám přišla Eva Slámová a to byl další posun.

Jak jste se seznámili?

Tehdy jsme vydali Potrat od Richarda Brautigana. Vzal jsem výtisk do Odeonu, abych se pochlubil, a ona mě viděla a říká: ‚Jé, to je ale hezká knížka.‘ Takže jsme se začali bavit.

Jaká byla?

Milý a vstřícný člověk, pozitivní. Dovedla si velice rychle udělat přátele a pro nás byla rozhodně nepostradatelná svojí erudicí a nábojem pozitivní deviace, byť třeba posledních sedm let jejího života jsme žili s tím, že se jí vrací rakovina a jednou za čas podstupuje chemoterapii. Potom jsem to už ani nevnímal, protože to nijak nedávala najevo. Vydali jsme pod jejím vedením spoustu dobrých knih.

Jak jste se v tom naučili chodit? Je přece potřeba vědět, koho oslovit s žádostí o práva, kde sehnat redaktory, překladatele…

Na první knížky jsme nemuseli shánět téměř nic, jen kontakt na překladatele nebo jejich dědice. Třeba na Meyrinka, to už byl volný autor. Práva jsme nejdřív sehnat neuměli, ale po nějakém mejdanu nás jeden malíř seznámil se svou kamarádkou z Odeonu, která pracovala v oddělení práv, a ta nám pak pomáhala. V té době nebyl e-mail a všechno bylo výrazně pomalejší, co se týče komunikace, ale práva se získávala snáze, protože nebyla taková konkurence. V kancelářích jsme měli fax, takže se na telefonní číslo nějaké agentury do Ameriky odfaxovala zdvořilá žádost o práva a pak se třeba týden nedělo nic, až jednou po ránu člověk přišel a z faxu koukal papír a na něm odpověď.

Co přesně v Argu děláte vy?

Já nedělám nic, já reprezentuji, obleču se do žlutomodré, na hlavě mám klobouk, piju kafe. No dobře, občas taky chodím na porady, kalkuluju náklady a podobně.

Co se od devadesátých let změnilo?

Spousta věcí, už třeba není prezident Havel. Móda se změnila. Všechno je mnohem rychlejší, do nakladatelské branže pronikla spousta čilých štiček a okounků a někteří z nich to dělají dobře a někteří blbě, ale hlavně je to opravdu úplně něco jiného. Dřív se na osobních schůzkách na veletrzích domlouvala spousta titulů, dneska to většinou člověk dojedná po e-mailu a schůzky jsou spíš na upevnění vazeb nebo vysvětlení věcí, které se po e-mailu špatně píšou. Změnila se rychlost vydávání a vydává se větší počet titulů, kalkulujeme a děláme nižší počet výtisků, do kterého rozpočítáváme fixní náklady, jinými slovy pak cena knih stoupá... Kdysi jsme dělali běžný náklad kolem pěti či deseti tisíc, dneska děláme kolem patnácti set výtisků!

Čtete ještě?

Čtu pořád. Nějakou dobu jsem tomu moc nedal, ale teď jsem měl asi i díky covidu poměrně čtenářské období. Přečetl jsem desítky titulů, i když si z nich málo pamatuju. Tak jsem to měl vždycky.

Co byste doporučil z poslední doby?

Německo od MacGregora. Našel jsem si cestu k některým našim komiksům. Perník od Helen Oyeyemi v překladu našeho Petra Onufera. Pak taky Cestou špendlíků nebo jehel od Zuzany Říhové, z toho jsem byl nadšen, a teď se dokonce prodala práva na překlad do Francie.

Na které knížky jste obzvlášť pyšný?

Na veškeré naše historické řady, kronikami počínaje a edicemi Každodenní život a Historické myšlení konče. A pak samozřejmě na edici AAA a na spoustu samostatných knížek. Rozhodně je jich poměrně dost. Třeba Cesta Karla IV. do Francie. Nejsme nakladatelství, co by dělalo hodně výtvarných nebo architektonických publikací, ale pár jsme jich udělali, jako Villa Müller nebo Toyen, Štýrský, Ladislav Sutnar, Pavel Brázda, Věra Nováková a tyhle všechny knížky. Nevznikaly jednoduše a myslím, že si za nimi můžeme stát.

rozhovor vznikl pro interaktivní měsíčník

#mojeargo 4/2022

Zobraziť diskusiu (0)