V roce 2001 krátce po pádu Tálibánu přiletěla Deborah Rodriguezová, kadeřnice z Michiganu a matka dvou dětí, do Afghánistánu jako členka týmu, který obyvatelům této válkou zpustošené země přijel nabídnout humanitární pomoc. Po počátečním tápání se jí zrodil v hlavě nápad, jehož jedinečnost neměla v tom čase obdoby: navázala na kdysi hrdou tradici afghánských salonů krásy a díky podpoře mezinárodních sponzorů otevřela Kábulskou školu krásy, která by ženám zaručila schopnost zajistit rodině obživu. Zájemkyně o studium se jen hrnuly a mezi učitelkou a jejími studentkami se i přes občasná nedorozumění a kulturní i jazykovou bariéru rychle vytvořilo přátelské pouto. Deborah tak měla možnost nahlédnout do nelehkých osudů žen, které se často musely vyrovnávat s následky válečné tragédie či osobního traumatu, ať šlo o dívku, kterou ve dvanácti prodali do manželství, protože její rodina potřebovala zaplatit dluhy, či manželku stoupence Tálibánu, který se bitím snažil ženu donutit, aby studium ukončila. Nevšední vyprávění, v němž autorka s vřelostí a humorem líčí životní příběhy žen, jež se sešly proto, aby si společně osvojily umění trvalé ondulace, přátelství a svobody. Deborah Rodriguezová: Kábulská škola krásy

………

Když v roce 1998 vydal bývalý náměstek českého ministra vnitra svoje vzpomínky s názvem Jako pták na drátě, byl to tehdy pěkný poprask. Dnes je z autora komentátor Hospodářských novin a Aktualne.cz a vychází mu už čtvrtá kniha s názvem Šílenec.

Na pozadí neobvyklého přátelství hledá nový román Martina Fendrycha odpovědi na otázky, jež jsou příznačné pro naši současnost, i na ty, kolem kterých krouží literatura v podstatě od nepaměti. Kam až člověk dokáže zajít, aby dosáhl svého? Co můžou způsobit vlny dezinformací, jimž jsme momentálně vystaveni? Z čeho profitují populistická hnutí, která jsou v posledních letech na vzestupu? V románu Šílenec nahlédnou čtenáři do zákulisí politických machinací, pod roušku marketingových triků, připomenou si předrevoluční napětí i porevoluční nadšení.

„Představa, že by mohl dostat pěstí do nosu, se vůdci viditelně nezamlouvá, neskrývá strach, jenomže už je lapen, spolkl návnadu, jednoduchou a účinnou podstatu záměru velmi dobře chápe a bere. „Ale zaručíš mi, že… že na mě ani nešáhnou,“ dodá zbytečně.

„Samozřejmě.“

Franke si chce připravit pódiovou řeč před oponenty, vymýšlet odpovědi na otázky, jako když jde do televize. Šílenec jen mávne rukou: „Neblbni, nebude tě slyšet, chápej, tady nejde o to, co řekneš, ale o to, že tě nenechaj mluvit, buď rovnou organizátoři, nebo potom demonstranti.“

Zakáže Frankemu vzít si s sebou „hochy“, nabouchanou boxerskou partu, jíž Apači říkají značně nepřesně ochranka, ačkoliv by mnohem lépe sedělo úderka. „Ať tě ani nenapadne je tam tahat, vůbec jim o tom nesmíš říct, to oni, demonstranti proti ápéčé, budou násilníci, ne vy, ne ty, ty ten gard do prdele převrátíš, jasný? Ty je vyprovokuješ a oni ti nedaj slovo, nic víc, obnažíš je, ukážeš, že nejsou o nic lepší než vy, jen pokrytečtější. A neboj, nic se ti nestane, možná pár flusanců, ale ty se ti sakra vyplatěj.“ Martin Fendrych: Šílenec

…………

Hyacinthus – vlastním jménem Yacine Gouaref – je umělecký rytec a kreslíř, ale také všetečný všeumělec: vášnivě se zajímá o dějiny, o studium života a jeho původu, o etymologii a o gramatiku. Kromě toho se věnuje intenzivnímu studiu latiny. Dnes svoje měděné matrice, z nichž se rodí fantazijní motivy jeho kreseb a rytin, vyrábí ve vlastním ateliéru nazvaném Nespoutaný život. Kosmogoniály jsou jeho prvním komiksem. Cílem knihy je načrtnout ve dějiny vesmíru, prvním zábleskem světla počínaje a vznikem života na Zemi konče. Hyacinthus tyto dějiny vypráví pomocí svých úžasných kreseb a citací z antické mytologie a z děl starověkých filozofů a dramaturgů. Od Velkého třesku k prvním pozemským živočichům, přes náhlé zvraty při vzniku naší planety nám předkládá ke čtení dvojjazyčné úryvky z děl Sofoklových, Vergiliových, Lucretiových, Eurípidových, Ovidiových, Aristofanových a mnohých dalších. Obrázky text spíše doplňují, než ilustrují. Postřehnutelný posun mezi dvěma časovými obdobími – mezi současnou popularizací dějin vesmíru a texty starými několik století – nabízí díky své důvtipnosti nový a poetický pohled na tajemství, které od nepaměti fascinuje lidstvo: na tajemství zrození našeho světa. Hyacinthus: Kosmogoniály

…………

Knihy Helle Helle jsou na severu Evropy pojmem. Chválí je kritika a čte ji s nadšením i klientela magazínů pro ženy. Jejich styl a náměty nespadly z nebe. Reagují na realitu dnešního Dánska. To je státem blahobytu, zemí s vysokými výdělky, ale také obrovskými daněmi. S životní úrovní pěti milionů Dánů souvisí i extrémní tlak na mezilidské vztahy. Tekutá modernita, jak ji popisuje polský sociolog Zygmunt Bauman, plná zmatení a nových situací, které se dostávají do kolize se základní lidskou citovou výbavou. Nejistota, nemožnost opřít se o společně sdílený rituál, tlačí člověka do individuální samoty. Jen obtížně se hledá smysl toho, proč něco dělat, nebo naopak nedělat. Romantické vzpoury jsou protivně obtěžující. Teď vychází česky už sedmá její kniha a opět v překladu její neúnavné tuzemské propagátorky Heleny Březinové. Hlavními hrdinkami jsou dcera a její matka. Žijí na dánském ostrově v roce 1981. Šestnáctiletá dívka nastupuje na gymnázium, matka vlastní obchod s oblečením a parfémy. Jejich každodenní život vnímáme očima dcery, která zažívá drobné radosti i strasti dospívajících: Trapná zamilování, přátelství, večírky. Pod zdánlivě klidným tokem běžného života se však rodí tragédie. Neobyčejně úsporně napsaný román nepůsobí navzdory tématu temně a depresivně, o to větší je jeho emocionální účinek. Zasazení do dánského maloměsta 80. let vytváří zajímavou dobovou kulisu, ale mimořádně silný příběh o dceři a její matce je nadčasový. Helle Helle: Ony

………

„Jsme-li obeznámeni s lidskou historií, pohled do budoucna nám dokáže nahnat husí kůži. Představa, že by se události, které se v historii mnohokrát opakovaly, staly znovu v moderní době, hraničí se science fiction. Faktickou historii a neprůkaznou, spekulativní fantazii však dělí jen tenká linie. Okamžik, který právě prožíváme, je bodem, v němž se oba tyto světy – pevná chronologie zaznamenaných jmen a dat a spekulace či alternativy možné budoucnosti – protínají. „ Tak uvádí v předmluvě svoji knihu Dan Carlin, televizní a rozhlasový reportér, a pokračuje:

„Představa, že někdo studuje naše hroby, budovy a lidské ostatky, tak jako my dnes studujeme starověká archeologická naleziště, se může zdát nereálná. Právě tak ale o své době a svém místě dost možná uvažovala i námi vykopaná mumie. Na tuto otázku samozřejmě neexistuje jasná odpověď. A podobné to bude s řadou dalších otázek, s nimiž se v této knize setkáme. Snad právě proto nás tolik fascinují.

Můj děda říkával: „Bůh jest ke mně milostiv.“ S trochou kosmického štěstí jsme se narodili právě v době, kdy jsme se narodili, a v místě, kde jsme se narodili. Klidně k tomu mohlo dojít někdy jindy a jinde. Zjistil jsem, že toto vědomí ve mně jaksi samovolně vyvolává historickou empatii. Naše doba působí stabilně, neexistuje však žádná záruka, že se současná situace zásadním způsobem nezmění.

Příklady v této knize líčí doby, během nichž k takovým obratům došlo. Možná budu znít jako nějaký laciný Nostradamus držící tabuli s nápisem: „Konec je blízko!“, ale moderní obdoba úpadku z konce doby bronzové se nám klidně může přihodit. Také může dojít k nečekanému zhroucení světové supervelmoci, jak se to stalo v Asýrii, a k vytvoření obrovského geopolitického vakua. Stejně jako se kdysi rozpadla Říše římská, může se rozpadnout i její současná verze. Můžeme se také dostat do situace, o níž budou příští generace číst v knihách popisujících extrémní okamžiky lidstva nebo varování, co by nebylo dobré opakovat. Domýšlivost je koneckonců typická lidská vlastnost. Jak říkával můj otec: „Jen se moc nenaparuj.“ Dan Carlin: Hardcore historie

……………

Dnešní doba je oproti dobám minulým na jedné straně výrazně rychlejší a tvrdší, současně je však měkká a rozvolněná. Dříve byli v mnoha tradicích muži vědomě uváděni do dospělosti skrze iniciační a přechodové rituály. Ty umožnily přirozený a vědomý přechod syna od matky k otci, potažmo k mužům a do mužského světa jako takového. Nyní se tyto tradice a rituály v tradiční formě vytrácejí. Autor téměř dvou set knih o duchovním životě, benediktinský mnich Ansel Grün ve své knize Bojovník a milenec píše o dvou základních stránkách muže, které je potřeba udržovat v harmonii. Muž, který jen neustále bojuje, se vystavuje riziku, že bude tvrdý a necitelný. Muž, který se naopak pouze oddává lásce, má sklon připouštět si jenom své citlivé, jemné stránky. K muži však patří obojí. Jako bojovník je schopen milovat. Jeho láska vyžaduje i kvalitu dobyvatele a ochranitele. Stejně tak platí, že jeho boj vyžaduje i lásku, aby se nezvrhl ve slepou agresi. Anselm Grün nám na 18 archetypech biblických mužů ukazuje, jak je důležité tyto dvě zdánlivě protilehlé polohy skloubit a dosáhnout tak plnosti života.

Jak říká Richard Rohr, další z autorit, která se zajímá o mužskou situaci dneška: „Nejsou-li v lidské společnosti žádní králové čili vzory, autority, tedy zralí muži, stanou se mladí bojovníci surovými, mudrci se chovají jako šarlatáni a milovníci se změní v závislé nešťastníky.“ Anselm Grün: Bojovník a milenec

……………..

A v závěru tady máme jedno důležité české básnické výročí – 15. dubna se sedmdesátky dožil básník a výtvarník Pavel Zajíček. Měsíčník UNI, který vydává spolek Unijazz, tomuto výročí věnoval podstatnou část svého dubnového čísla. Je to už několik let, kdy nemoc Pavla Zajíčka vyřadila z aktivního uměleckého života, ale jak jeho vystoupení s DG 307 nebo knihy jeho poezie jsou záznamem života se slovem a s výrazem. Ojedinělým a maximálně autentickým. Nostalgický naléhavý rytmus v hukotu velkoměsta. Ze vzpomínek vydavatele jeho hudebních projektů Vladimíra Lábuse Drápala vybíráme jednu z básníkových charakteristik: „Nekompromisnost z něj udělala skutečného umělce, který sice sere na umění, ale pro mnoho lidí je jeho tvorba… a tedy i práce... kombinací jedinečnosti a opravdovosti. Trojkombinace poezie / hudba / výtvarné umění zůstala neotřelým a opravdu autentickým svědectvím jednoho života. I když se navenek tváří jako zhýralý bohém a nihilista, celý život vlastně hledá obyčejné porozumění a ,osudovou‘ lásku, která mu neustále unikala mezi prsty. Volání na poušti. / Volání po lásce. Ostatně je známo, že ti největší tvrďáci jsou často nejcitlivější a nejzranitelnější, myslím že Pavel je uvnitř hodně křehkou nádobou. Ale díky jistému až patologickému odstupu od nemilosrdné realityfungoval i jako takové uzemnění v kvasu doby. Jeho zvláštní moudrost a jednolitost postoje – v jeho případě stačilo i pouhé mlčení – z něj vytvořilo opravdu charismatickou a silnou, jasnozřivou bytost.“

A tady je jedna Zajíčkova báseň z roku 2010 :

Všechno je jinak

Co vidíš, když se probouzíš?

O čem sníš?

Ze spánku něco říkáš?

Jakou krajinou to vlastně procházíš?

O čem to mluvíš, když oči otvíráš?

A ty říkáš:

„Jsem na cestách, jsem pořád na cestách!“

O jakých cestách to vyprávíš, když ze spánku se probouzíš?

Nějaká slova, nějaké myšlenky?

O jakých cestách mi to vyprávíš?

O cestách barev a netušených příběhů?

O čem to mluvíš, když oči otvíráš?

A ty říkáš:

„Jsem na cestách, jsem pořád na cestách!“

Sbíráš barvy pro svoje příběhy.

Jsi podivuhodná zápletka, když ve spánku svoji tajnou knihu otvíráš.

Knihu zdobenou potem a doteky.

„Je to o cestách, je to jenom o cestách!“

To mi říkáš.

O poutnících, co stejnou cestou procházej.

Zobraziť diskusiu (0)