Peruánský nobelista Mario Vargas Llosa vstoupil do literatury v šedesátých letech podobně jako jeho generační souputníci Carlos Fuentes a Gabriel García Márquez. Už prvními romány Město a psi, Zelený dům a Rozhovor u katedrály se vepsal do dějin španělsky psané literatury. V překladu Anežky Charvátové teď vychází poprvé právě Rozhovor u katedrály, který je jednou z mála zatím do češtiny nepřeložených Llosových knih. Román z roku 1969 představuje vrchol Vargas Llosova úsilí o „totální román“. Rámec tvoří rozhovor třicátníka Santiaga Zavaly, novináře frustrovaného vlastním nenaplněným životem i situací ve zkorumpovaném Peru 50. let, s bývalým rodinným šoférem mulatem Ambrosiem. Do této největší krabičky, odehrávající se v rovině přítomnosti, vložil Vargas Llosa řadu dalších krabiček, kde se čtenář především prostřednictvím dialogů a vnitřních monologů seznamuje se Santiagovou rodinou včetně služebných, s jeho kamarády ze čtvrti, se spolužáky na Univerzitě sv. Marka, s jeho láskami, s novinářskými kolegy i současnou manželkou; přes postavu Santiagova otce senátora pak s politiky a jejich rodinami a milenkami. Šofér Ambrosio slouží jako partner v debatě, který svými otázkami spouští Santiagovy vzpomínky. Mario Vargas Llosa: Rozhovor u katedrály

…………

Pokud platí, že dobré literární dílo zprostředkuje víc informací a zážitků, než mnoho hodin dějepisu, měly by být protiválečné romány Ralfa Rothmanna povinnou četbou. Po knize Zemřít na jaře přichází teď k českému čtenáři další kniha tohoto autora. Na jejím počátku hlavní hrdinka, dvanáctiletá Luisa, ještě hledí na svět kolem sebe dětskýma, zasněnýma očima, na jeho konci už jen suše konstatuje: Prožila jsem všechno.

V zimních měsících roku 1945 Luisa s matkou a starší sestrou prchá z bombardovaného Kielu na venkov. Statek jejího švagra Vincenta, důstojníka SS, se pro ni stává nečekaným ostrovem svobody: vždyť nemusí chodit do školy. Jenže zatímco se toulá lesem, nad hlavou jí čím dál častěji přelétávají spojenecké bombardéry mířící na východ a do země se valí další uprchlíci. Luisa se snaží pochopit, co se to děje a co se také odehrává v jejím nitru: Proč se jí zmocňuje ten podivně rozechvělý pocit, kdykoli se setká s mladým dojičem Walterem (mimochodem hlavní postavou předchozího Rothmannova románu Zemřít na jaře)? Co jsou zač zajatci v táboře u jezera? Kam zmizela její starší sestra Billie? Od koho získává parukářka vlasy na výrobu paruk? Když se Luise na oslavě švagrových narozenin stane to, čeho se německé ženy a dívky v té době nejvíc obávají, navždy ji to poznamená... Ralf Rothmann: Bůh onoho léta

…………

Případ vybuchlého muničního skladu ve Vrběticích a atentát na dvojitého agenta Sergeje Skripala v britském Salisbury má na svědomí stejná vojenská organizace – ruská rozvědka GRU. Obě kauzy patří k mnoha indiciím, které dokládají, že ruské tajné služby a jejich speciální vražedná komanda stále častěji operují na evropském území, včetně České republiky, a jejich sebevědomí i agresivita roste. Investigativní reportér Ondřej Kundra rozkrývá v knize Novičok nebo kulka: Jak umírají Putinovi kritici pozadí těchto a dalších kauz. V kontextu píše například o událostech kolem otravy Alexeje Navalného, vraždy čečenského velitele Zelimchana Changošviliho v Berlíně, pokusu o puč v Černé Hoře v roce 2006 či dodávky českých zbraní určené ruským agentům. Z široce pojatých souvislostí vyplývá, že nejde o izolované události, ale o propracovaný systém zaměřený mimo jiné na likvidaci kritiků Putinova režimu.

Autor však nabízí ještě mnohem víc než tato líčení. Obrací optiku do nitra novinářské kuchyně a líčí historii a fungování mezinárodní investigativní skupiny Bellingcat, se kterou spolupracoval na odhalení jednoho z agentů v případech Skripal a Vrbětice. Je to zneklidňující a varovný pohled do temných zákoutí politických cílů Kremlu. Ondřej Kundra: Novičok nebo kulka

…………

„Vzpomínky Lydie Tischlerové, britské psychoanalytické terapeutky narozené za první republiky, ženy, která přežil holokaust, se vymykají typickým válečným vyprávěním, která obyčejně začínají okupací a končí osvobozením. Jenomže žádný příběh se nevznáší ve vzduchoprázdnu, včetně těch nejděsivějších, k nimž bezpochyby patří historie holokaustu ve 20. století. Jaký vztah měli českoslovenští Židé k masarykovské republice? Doufali, že je Československo před Hitlerem ochrání?

Tyto a další otázky mě napadaly, když Lydie vyprávěla o svém dětství v činžovním domě v centru hornického města, v rodině, která nijak zvlášť neprosperovala a kde se přirozeně mísila čeština s němčinou a sounáležitost se židovstvím byla spíše kulturní než náboženská. Poznal jsem Lydii v létě 2019 jako vitální a lehce ironickou ženu, v jejíž češtině je stále cítit slezský přízvuk, přestože odešla, či spíše odletěla společně s dalšími válečnými sirotky do Británie s letkou bombardérů RAF v létě roku 1945. Později se vyškolila v dětské psychoanalýze u Anny Freudové, dcery Sigmunda Freuda, a po roce 1994 zakládala výcvik v psychoanalytické psychoterapii dětí a dospívajících u nás. Lydiiným světem byla po většinu jejího dosavadního života psychologie, přesně řečeno psychoanalýza, tedy obor, který si všímá všeho nevyřčeného, zamlčeného, snů a představ. Či jak Lydie říká, a dočtete se často v této knize, lidských fantazií, včetně těch obyčejně potlačených, násilných.“ Petr Vizina: Se žlutou hvězdou v prázdném kupé

……………

V Nakladatelství Meander vyšly již čtyři de výjimečné komiksy Nicolase de Crécyho- od slavné Doby ledové, přes storyboard k nikdy nenatočenému filmu Flašinet a velkolepý opus Nebeský bibedum až po podivuhodnou bajku Salvatore. Nejnovější dílo klasika moderního světového komiksu je o jeho dávné cestě po Evropě. V létě 1986, pár měsíců po Černobylu, bylo autorovi dvacet. Bujnost mládí ho neodolatelně nutkala vydat se na cesty. Opravili si s kamarádem vrak Citröenu Visa, naházeli do něj knihy, které pak nečetli, spacáky, cigarety... a vyrazili na cestu bez jasného cíle, hlavně aby je zavedla co nejdál. Projeli severem Itálie, Jugoslávií, Bulharskem a hnali se dál, do Turecka. A po mnoha letech Crécy se svým typickým výtvarným viděním znovu stvořil dávnou cestu, která jim kdysi, když jim bylo dvacet, ukázala jak svět, tak je samotné. Co je na Visa transit nejpoutavější? Možná to, jak echronologický syžet skáče z místa na místo a z času na čas, a přesto drží bez problémů pohromadě. Dává autorovi možnost vyjádřit se kriticky k církevním školám, lidem v uniformácha situaci v Bělorusku, nostalgicky zavzpomínat na návštěvy babičky a Itálii známou z neorealistických filmů nebo vysmeknout poklonu svému oblíbenci Henrimu Michauxovi. De Crécy ovládá komiksové řemeslo jako mistr, a ví, jak udržet tempo jednoduchým příběhem, aby si na jeho kostře mohl stavět, co chce. Nicolas de Crécy: Visa transit

………

Je příznačné, že si Milan Pitlach za průvodce svého fotografického cyklu podmanivě atmosférických krajin zvolil Zarathustru. Nejedná se však o ilustrace či snad interpretace jeho promluv z přelomového díla Friedricha Nietzscheho, které fotografie v knize doprovázejí, ale – což je mnohem cennější – o jejich vzájemný dialog. Pitlach ve svých fotografických záznamech krajin nepoužívá laciné efekty ve snaze upoutat či ohromit diváka přímočarými a líbivými obrázky, jde až na samu hranici niternosti a intimního prožívání, kdy nechává svůj vnitřní svět, své úvahy, meditace a vize projevit v podobě skutečných – vyfotografovaných krajin. Motivy, které zařadil do své knihy, ať už jsou to záběry na nedozírné rozlohy moře a pouště nebo bez ustání proměnlivé nebe, snímky zachycující paměť kamenů a nezkrotnou sílu živlů či připomínky extází v tanci a okamžicích lásky, vypovídají o vznešené síle přírody a ohromující energii života. A právě také v tom spočívá ona neobvyklá blízkost a korespondence s Nietzscheho filozofickou tvorbou. Pitlach se spolu s Nietzschem ptá po podstatě a smyslu lidské existence, proto jsou jeho fotografie tak naléhavé, tak hluboce lidské. Kniha vychází s česko-německými texty. Milan Pitlach: Krajiny podle Friedricha Nietzscheho

Zobraziť diskusiu (0)