Tom Marshall: Moc geografie v 21. století

Kam se bude svět ubírat v 21. století? V knize Moc geografie v 21. století, bezprostředně navazující na mezinárodní bestseller V zajetí geografie, který ukázal, nakolik jsou možnosti každého národa omezovány a určovány řekami, horami, pouštěmi, jezery, oceány a množstvím dalších geografických a geopolitických faktorů, Tim Marshall nastiňuje, kde leží ohniska budoucích lokálních i globálních krizí a epicentra hrozících konfliktů a střetů. V deseti kapitolách, věnovaných regionům, které budou v nadcházející éře formovat globální politiku, shrnuje to nejdůležitější, co potřebujeme vědět, abychom porozuměli současnému, dynamicky se proměňujícímu světu a dokázali předjímat, co nám blízká, ale i vzdálená budoucnost přinese. Po přečtení knihy snáze pochopíme, proč další dějství uprchlické krize nastane možná dříve, než si myslíme, proč se právě teď rozehrává velký boj o Tichomoří, jaký vývoj se rýsuje ve Středomoří a na Blízkém východě, nebo jak a proč se z vesmíru stává nové bojiště, kde se světové velmoci budou nevyhnutelně střetávat.
Stejně jako v předešlé knize i ve svém posledním díle Tim Marshall v širších souvislostech objasňuje klíčové geografické a geopolitické podmínky a zákonitosti, které ovlivňují minulost, přítomnost a budoucnost jednotlivých regionů. Vypravme se spolu s ním do Austrálie, afrického Sahelu, Řecka, Turecka, Spojeného království, Íránu, Etiopie, Saúdské Arábie, Španělska a nakonec i do vesmíru a hledejme odpovědi na otázku, čeho se v 21. století můžeme nadít. Kniha je doplněna mapami.

Jukio Mišima: Zlatý pavilon

Zlatý pavilon (Kinkakudži, 1956) je dramatický příběh z poválečného období o neduživém koktavém novicovi, jehož si krása Zlatého pavilonu podmanila natolik, že nebyl schopen vést normální život. Předmět svého obdivu se rozhodl ovládnout tím, že ho zničí. Mišima tímto románem beletrizoval skutečnou událost, která se stala v roce 1950, a na jejím základě vytvořil pozoruhodný portrét mladého psychopata. Do vyprávění s bohatstvím dekadentních výjevů vložil vlastní estetické názory, své osobité teorie o posedlosti krásou a jejím ničení. Zlatému pavilonu už jen blízkost zkázy přidávala v očích hrdiny na půvabu. Navždy přetrvá jen to, co zůstane v srdci po vědomém zničení, což je myšlenka, která Mišimu dovedla až k sebedestrukci. Zlatý pavilon je nejen nejúspěšnější dílo Mišimovo, ale je i desetiletí po svém vzniku stále pokládán za jeden z nejvýraznějších výtvorů japonské moderní literatury vůbec.

Martin Palouš: Stopy v písku

Výbor z prací disidenta, překladatele a diplomata Martina Palouše z let 1978–2022 mapuje jeho cestu světem (filozofie). Od „podzemních“ počátků spjatých se semináři Jana Patočky a společenstvím kolem Zdeňka Neubauera a Václava a Ivana M. Havla přes angažmá v politice a diplomacii po sametové revoluci (velvyslanec ČR v USA a později velvyslanec Stálé mise ČR při OSN v New Yorku) po působení v akademické sféře – od roku 2012 na postu ředitele Programu Václava Havla pro lidská práva a demokracii na Floridské mezinárodní univerzitě v Miami. Knihu doprovází unikátní fotografie, které text doplňují o nejvýznamnější životopisné souřadnice.

„Dospěl jsem do životní fáze, kdy lidé vzpomínají, bilancují, ohlížejí se, uzavírají. Dlouho jsem váhal, zda bych měl k tomuto žánru přispět i já, ale nakonec jsem se rozhodl, že se do toho pustím. Když jsem ovšem přemýšlel nad formou svého příspěvku, připadlo mi nejvhodnější vyjít ze skutečnosti, která můj život zcela zásadním způsobem ovlivnila a která i nyní, když jsem překročil hranici sedmdesáti let, má pro můj způsob uvažování o sobě samém rozhodující roli: ze svého setkání s filosofií, ze svého hledání právě v ní odpovědí na otázky, které mě v čase a na místě vymezeném pro mé pozemské pobývání pronásledovaly. Odvažuji se tedy zde nabídnout jeho stopy, své písemné příspěvky do filosofického dialogu okolo mne kontinuálně probíhajícího – v rodině, s přáteli a známými –, občas prokládané dopisy, záznamy přednášek či písemnými dialogy či rozhovory.“

Carl Gustav Jung: Psychoterapeutická praxe

Praktická psychoterapie
Příspěvky k problému psychoterapie a psychologie přenosu
– Základy praktické psychoterapie
– Cíle psychoterapie
– Medicína a psychoterapie
– Terapeutická hodnota odreagování
– Praktická použitelnost analýzy snů
– Psychologie přenosu

Paulo Freire: Pedagogika utlačovaných

Pedagogika utlačovaných Paula Freireho rozvíjí teorii vzdělávání přizpůsobenou potřebám těch, kdo jsou v kapitalistické společnosti znevýhodnění a marginalizovaní. Kniha kombinuje pedagogickou a politickou filozofii, nabízí analýzu útlaku a teorii osvobození. Freire se domnívá, že tradiční vzdělávání slouží k udržení sociálního, politického a ekonomického statusu quo, ze kterého těží úzká skupina lidí u moci. K překonání útlaku, který je pro vykořisťovatelskou společnost endemický, je třeba přetvořit vzdělávání tak, aby inspirovalo a umožnilo utlačovaným bojovat za osvobození. Tento nový styl vzdělávání se zaměřuje na zvyšování kritického vědomí, dialog a spolupráci mezi vyučujícím a studujícím ve snaze dosáhnout větší humanizace všech. Podle Freireho je vzdělávání vždy politické a funguje buď k zachování stávajícího společenského řádu, nebo k jeho transformaci.
Teorie vzdělávání a revoluční akce, které nabízí Freire v Pedagogice utlačovaných, jsou určeny radikálnímu publiku, které se angažuje v boji za osvobození od útlaku. Freire se tomuto boji sám věnoval po léta, kdy vyučoval brazilské a chilské rolníky a dělníky. Jeho úsilí o vzdělávací a politické reformy vyústilo v krátké období věznění a následné patnáctileté vyhnanství z rodné Brazílie.
Pedagogika utlačovaných byla poprvé vydána v portugalštině v roce 1968, v následujících letech byla přeložena do mnoha světových jazyků a je třetí nejcitovanější knihou v oblasti sociálních věd.

Friedericke Mayröckerová: A zatřásla jsem miláčkem

Mozaika fragmentárních vzpomínek rakouské spisovatelky Friederike Mayröcker především na Ernsta Jandla, experimentálního básníka a dlouhodobého autorčina literárního souputníka, ale i její matku, milence, příbuzné a přátele, tvoří hlavní kostru tohoto náročného asociativního textu. Zvolený název vytváří leitmotiv i vnitřní motto, spolu s mnoha dalšími refrény, neologismy a úryvky, které se objevují a prolínají v různých metamorfózách a propojeních, někdy se jako na hladinu vody vynoří na povrch ten, jindy zase jiný. Postupně se z těchto zlomků stávají důvěrně známé, třebaže čistě textové prvky, jakkoli díky nedostatku předmětného kontextu zdánlivě nesrozumitelné.
Navzdory tomu kniha působí jako cosi měkkého a důvěrného, jako spolubytí a rozhovor s milým člověkem. V navracejících se rozhovorech se zemřelými — nebo i živými, již jí byli kdysi blízcí — autorka dál každodenně žije. Tímto textem spolu s ní vstupujeme do reality jejího života, kde vše existuje těsně pospolu: minulost se prolíná s přítomností, telefony, dopisy, návštěvy, rozhovory, záblesky vzpomínek, rekapitulace… Všechny blízké osoby se zdají být neustále a současně přítomné, a s nimi jejich vyprávění, úvahy, pocity i vztah autorky k nim. Toto předivo evokací, rozhovorů a vzpomínek tak vytváří jakousi vřelou hřejivou tkáň, v níž se chce člověku spočinout.

Zobraziť diskusiu (0)