Nekorektní promluvy parchanta Františka
Všichni víme, že šašek není žádný veselá postavička v barevném kostýmu. A nemám teď na mysli Kingova hrůzostrašného klauna, ale archetypálního „blázna“, který narušuje naši představu o okolním světě. A právě takový je hrdina prózy Omylem jsem rozšlápl černou kočku od Filipa Zawady (1975).
Malý František žije na okraji společnosti – a už tohle by mohla být věta, kterou o sobě řekne a převrátí ji naruby. Vyrůstá v církevním sirotčinci, do kterého sice jezdí potenciální adoptivní rodiče, ale každému je jasné, že chtějí odjet spíše s roztomilým batoletem než přemoudřelým klukem s prořízlou pusou. Zawada se nepokouší napsat sociologický román o dětech bez rodiny, vzbudit v nás soucit, nechat čtenáře dojímat se. Naopak nás postava, kterou stvořil, může provokovat a být nesympatická. Různými způsoby útočí na naše očekávání a předsudky. K těm – možná nejen českým – se nepochybně připojí i stereotypní obrazy katolické církve a víry. Vstupujeme do proudu řeči malého vypravěče popisujícího vlastní myšlenky i svět kolem. Františkova promluva je především nekorektní. Ale kdo jiný než parchant, jak o sobě mluví, by na ni měl mít právo?
Filip Zawada
Jeho jazyk utváří lidé kolem něj, fragmenty dobrých rad, snahy o výchovné působení a zaslechnuté hovory. Odráží především velmi ironicky přetvářku dospělých, tedy toho světa, který by měl být ten správný. „Chodit do kostela je hodně důležitý, protože tím dáváte dobrej příklad špatnejm lidem, který se v neděli raději dívaj na televizi. Já jsem špatnej člověk, protože bych radši zůstal u televize, ale snažím se dávat dobrej příklad.“ František ví, že když řekne něco hodně špatného, nedostane pak po obědě zákusek, ale není úplně snadné se v tom všem zorientovat: „Jak ale pochopit to, že srát je horší než dělat bobek, ale že vůbec nejlepší je říct – odskočil jsem si na toaletu. Jenže já si vůbec nechci nikam odskočit, chci se vysrat.“ Některá jeho moudra a citáty nás můžou až provokovat, zejména když se jedná o věty ve fragmentární próze samostatně stojící na prázdné stránce. Opět jako by se tím vypravěč vysmíval naší touze věřit, že moudré citáty v sobě ukrývají pravdu o světě, a že jakákoli banalita se může stát aforismem. Postupně ale František zjišťuje, proč a jak dospělí některé věty a slova používají, a sám svým vyprávěním vytváří jiné světy a pravdy. Jeho proměna je spojená také s milostným příběhem – ale do koho se zamiloval a jak to dopadlo, to už je překvapení pro každého čtenáře. A stojí za to se ho dozvědět.
Lucie Zakopalová, psáno pro blog Arga
