Eitan Finkelstein: Hra na celý život

Sbírka povídek Hra na celý život líčí životní příběh rusko-amerického divadelního impresária Anatolije Borisoviče Kron-Astrachanského. Celkový tematický rozsah knihy je ale mnohem širší než biografie jedné osoby. Vypráví o předrevolučním a porevolučním divadelním životě v hlavních městech a hlavně v Židům vymezené „zóně osídlení“, která se v carském Rusku nacházela na území dnešního Běloruska a Ukrajiny, o ruských divadelnících v emigraci a jejich snaze nejen přežít, ale i uspět v Berlíně a Paříži, New Yorku a Hollywoodu. Důležitou vrstvou je pro autora také složitá problematika rusko-židovských vztahů a sociálně-politická atmosféra doby, obohacená o kulturní složku. Dle vlastních slov se autor kromě jiného snažil popsat unikátní kulturní situaci, která existovala ve světě ve 20. – 30. letech minulého století. Čtenář se dozví podrobnosti o Vladimíru Němiroviči-Dančenkovi a zahraničních zájezdech jeho Hudebního studia, o ruském, francouzském a americkém publiku, o divadelním zákulisí, o Konstantinu Stanislavském, židovském divadle Habima, o Alexeji Granovském a jeho Židovském komorním divadle, o Michailu Čechovovi a mnoha dalších.

Alessandro Portelli: Bob Dylan a jeho apokalyptický déšť

Roku 2016 obdržel Bob Dylan Nobelovu cenu za literaturu. V historii je to vůbec poprvé, co Švédská akademie udělila toto prestižní ocenění písničkáři. Není náhoda, že ze stovek jeho písní se Patti Smith na slavnostním večeru při předávání cen ve Stockholmu, jehož se Dylan osobně nezúčastnil, rozhodla zazpívat jednu z nejznámějších Dylanových skladeb – A Hard Rain’s A-Gonna Fall. Je to vizionářské varování před blížící se, nebo možná již probíhající apokalypsou – varování, které je dnes právě tak aktuální jako v roce 1962, kdy skladba spatřila světlo světa, ať už si onen „těžký“, smrtonosný déšť, o němž se v tomto ponuře laděném rozhovoru matky s jejím „modrookým“ synem zpívá, vykládáme jakkoli. Právě na této kultovní písni, která vznikla na vrcholu folkového obrození v 60. letech dvacátého století v době mezi vybudováním Berlínské zdi a karibskou krizí, demonstruje významný orální historik Alessandro Portelli Dylanova tvůrčího génia: ačkoli jeho vstup na hudební scénu působil jako zjevení, jako zrod osamocené hvězdy, která se odkudsi vynořila a rozzářila hvězdnou oblohu, na níž se skví dodnes, jeho tvorba vyvěrá z tradiční lidové kultury a sdílené paměti, kterou osobitým způsobem rozvíjí, oživuje, aktualizuje a naplňuje novými významy. Svou slavnou písní A Hard Rain’s A-Gonna Fall, kterou časopis Rolling Stone označil za „největší protestní píseň napsanou největším protestním písničkářem své doby“, Dylan kreativně navazuje na velmi starou lidovou baladu Závěť otráveného, jejíž stopy lze nalézt v Itálii sedmnáctého století a která se pod názvem Lord Randal rozšířila po celém anglosaském světě. Dylan tedy čerpá z bohaté tradiční ústní kultury, aby vyjádřil obavy a úzkosti své vlastní doby.
V Dylanovi se tak tradice snoubí s modernitou a bez pochopení jeho niterného sepětí s lidovou kulturou nelze jeho dílo náležitě docenit. Klíčem k tomuto pochopení je právě tato kniha, která Dylana českému čtenáři ukáže z překvapivého, ale o to inspirativnějšího úhlu pohledu.

Alberto Manzano: Mandle a citróny

Výbor z básnického díla Alberta Manzana (*1955) uspořádaný a přeložený Jiřím Měsícem (*1985) zavádí čtenáře do světa současného španělského surrealismu ovlivněného poezií Generace 27, flamencem a angloamerickou písničkářskou tvorbou. Výraznou roli v Manzanově díle hrají také podněty z abrahámovských náboženství, zen-buddhismu a mystiky, které formují ústřední téma jeho práce: oslavu ženy vnímané jako bránu k B-hu a podstatě lidství. Jeho poezie se odehrává jak v přírodních kulisách, tak ve velkoměstech, jako jsou Barcelona a Madrid, kde svůj hlavní motiv dále propojuje se smrtí, sexualitou, mystikou a rouhačstvím. Tyto náměty pak často zasazuje do humorných až groteskních situací inspirovaných vlastní bezradností a existenciálním hledáním. Součástí knihy jsou také doprovodné texty, které čtenáři přibližují kontext, odkazy a celkovou tematiku Manzanova díla.

Orhan Pamuk: Morové noci

Píše se rok 1901 a k ostrovu Minger – „perle východního Středomoří“ ležící kdesi mezi Krétou a Kyprem – se pod rouškou tmy blíží neohlášená loď. Na palubě vedle princezny Pakize, dcery sesazeného osmanského sultána, a jejího manžela doktora Nuriho cestuje také hlavní hygienik Bonkowski. Každý z nich má zvláštní poslání, ale ne všichni ho budou moci naplnit. Nad zdánlivě idylickým krajem, který s oblibou zobrazují romantičtí umělci, se stahují temná mračna. Šíří se zvěsti o moru – zvěsti, jež je třeba v zájmu udržení moci ututlat. Jenže morová nákaza má čím dál víc obětí a není zdaleka jediná, kdo na Mingeru zabijí.
Snahy o zavedení racionálních vědeckých metod narážejí na fatalistický odpor vůči protiepidemickým nařízením a zároveň se vyostřuje etnické napětí mezi Řeky a Turky, mezi křesťany a muslimy. Když pak Francouzi a Angličané uvalí na ostrov blokádu, aby se nákaza nedostala do Evropy, ospalá osmanská provincie, dokonale odříznutá od okolního světa, se náhle probere z letargie a stává se dějištěm divokého víru událostí: pučů a protipučů, boje modernistů s náboženskými fanatiky, rychlého střídání státních forem i překotného budování nového mingerského národa.
Ve svém rozsáhlém, vrstevnatém a nesmírně podmanivém románu Pamuk jako ve vypouklém zrcadle zobrazuje nejen osmanskou společnost na přelomu století, ale i grotesknost vytváření oslavných národních historií a mýtů.

Veronika Jíčínská, Michal Topor (ed.): Čtení o Franzi Kafkovi

Kafka je počítán mezi nejvýraznější představitele klasické literární moderny a předivo žánrově různorodé sekundární literatury, jež se k jeho dílu či osobě vztahuje, se jeví jako nekonečné. Čtení o Franzi Kafkovi je skromným výřezem, už prvotní záběr byl ostatně zúžen na práce autorů, spjatých v některé fázi svých drah s kulturním prostorem českých zemí. Podstatnou částí antologie tak tvoří překlady textů, jež dosud byly k dispozici jen v německo- či anglickojazyčných originálech. Antologii započínají texty publikované v letech před první světovou válkou, resp. ještě za Kafkova života (M. Brod, C. Hoffmann, E. Weiß, R. Musil; J. Körner a znovu M. Brod), následuje ukázka z „chóru“ provázejícího autorovo úmrtí (L. Winder, O. Baum, M. Jesenská, F. Weltsch, M. Pujmanová, O. Pick, G. Janouch), dále pak konfrontace s prvními posmrtnými edicemi větších prozaických celků – Procesem, Zámkem a Amerikou (W. Haas, E. Weiß, F. Weltsch, F. Thieberger, O. Baum, P. Leppin, M. Brod, O. Pick, L. Winder, J. Mühlberger, znovu O. Baum) jakož i reflexe dalších edičních počinů a také zásadní události prostřednické – totiž vydání Zámku v překladu P. Eisnera (v této souvislosti jsou zahrnuty texty T. Vodičky, J. Hory, A. M. Píši a V. Renče). Poválečné uvažování o Kafkově díle reprezentují komentáře H. Politzera, J. Řezáče, F. C. Weiskopfa, P. Eisnera, E. Muira, V. Černého, H. Siebenscheina a P. Trosta, na ně – v oddílu Exily – navazují práce M. Broda, E. Hellera, H. Politzera, H. Siebenscheina (ten ovšem s určitou významovou licencí, šlo spíše o zájezd) a J. Urzidila. Závěrečný oddíl evokuje – byť také jen fragmentárně (v textech J. Dreslera, E. Goldstückera, R. Grebeníčkové, V. Černého, I. Dubského, J. Jedličky, R. Preisnera a V. Kafky) – dočasný návrat debat o Kafkovi do běžněji přístupných vrstev československé rozpravy o literatuře. Recepční dráhy sledovatelné v desetiletích následných antologie načrtává již jen letmo, povýtce bibliograficky.

Jan Douša: Bob Krčil (1952 – 1992). Žít, jako by šlo o život

Bohumil „Bob“ Krčil, fotograf, dobrodruh a legendami opředená osobnost české exilové kultury, po sobě zanechal autentický životní příběh, formovaný neochvějným odhodláním žít bez kompromisů ve světě rozděleném železnou oponou. Poté co sedmnáctiletý Krčil roku 1969 opustil Československo, pobýval v alternativní komuně na jihu Francie, žil ve vesnici s tuniskými beduíny a zdokumentoval starobylou hašišovou kulturu severoindického údolí Kullu. S předtuchou nadcházející katastrofy vytvořil jedinečné fotografické svědectví o tisícileté kultuře afghánského Herátu, pár měsíců předtím, než byl při sovětských náletech v roce 1979 zničen. Základnou se mu stal New York, kde připravil dva rozsáhlé samizdatové sborníky Sebráno v New Yorku s cílem ukázat živou a tvůrčí československou komunitu. Z desítek rozhovorů s Krčilovými současníky a z obrovského množství sesbíraných dokumentů Jan Douša sestavil fundovaný a čtivý Krčilův životopis, který se zařadí k dosud chybějícím dílkům v mozaice našeho poznání české kultury 20. století. Obrazová příloha přináší velké množství dosud nepublikovaných vizuálních materiálů včetně řady nových zvětšenin vytvořených Janem Doušou z dochovaných negativů. Kniha Bob Krčil: Žít, jako by šlo o život nám přibližuje jedinečnou uměleckou osobnost 70. a 80. let, jejíž přínos české kultuře dodnes není plně doceněn.

Zobraziť diskusiu (0)