Doslov českého vydání

Některé příběhy jsou na nás, některé ne

„Naklonila se přes stůl, aby se podívala, co mám na talíři. ‚Jaké to je?‘ zeptala se pak s širokým, netrpělivým úsměvem a dodala: ‚Zklamalo tě to?‘… Vždy byla na místě, jakkoli časně jsem dorazil, a vždy mě přivítala svou obvyklou, znepokojující otázkou: ‚Tak co pro mě máš?‘ Oběd nikdy netrval déle než 75 minut; obvykle si objednala rybu, pak černou kávu, ke které vykouřila dvě cigarety… Byla vtipná, jiskřivě inteligentní a nepoznatelná za bod, o kterém sama rozhodla. Nedokážu si vybavit romanopisce, u něhož by bylo méně pravděpodobné, že napíše vlastní životopis. Byla krutě morální, aniž by moralizovala, a taky krutě pravdivá… Byla též asi tím nejmíň sebelítostivým člověkem, kterého jsem poznal. Věděla, že svět není spravedlivý, a pokládala za naivní, pokud to někdo nevidí. Ve svém nejhlubším nitru byla stoik. A tento stoicismus pozdvihla na úroveň vznešenosti. Sama by se asi nad tímto konstatováním zhrozila, ale mnozí, kteří ji znali, by se mnou souhlasili.“

Čtenáři, který právě dočetl poslední knihu Juliana Barnese, přijdou tyto řádky jistě povědomé. Ne, není to pokus konkurovat brilantnímu překladu Petra Fantyse. Výše uvedené řádky jsem vybral (skutečně selektivně) z nekrologu Barnesovy dlouholeté kolegyně a přítelkyně Anity Brooknerové – autorky románů (v roce 1984 dostala Booker Prize za román Hotel du Lac a porazila právě Barnese, nominovaného s Flaubertovým papouškem), ale též kritičky a historičky umění. Lze číst Elizabeth Finchovou jako fiktivní portrét Anity Brooknerové? Nikoli, spíše jako nemožnost takový portrét anebo životopis vůbec napsat. Ostatně je zvláštní, že právě v Británii, kde je žánr autobiografie téměř samostatným odvětvím a generuje nakladatelům obrovské zisky, vzniklo v poslední době hned několik knih, jejichž tématem je nemožnost napsat něčí životopis – asi nejvýraznější z nich je Hollinghurstovo Cizí dítě.

Barnesova nedůvěra vůči pokusům zachytit něčí minulost, anebo minulost vůbec, je však ještě jiného druhu. Nezastavuje se u toho, nakolik morální je šťourat se v něčí pozůstalosti a sbírat historky z druhé ruky (byť tento aspekt v jeho textech též zaznívá), ale směřuje k hlubší nedůvěře k paměti. „Životopis jsou jen prázdná oka sítě stažená dohromady provazem,“ píše ve své předposlední knize Muž v červeném kabátě.

Elizabeth Finchová je pokračováním této knihy, byť v jiném žánru. Paměť nás klame, individuální a kolektivní. „Proč bychom měli očekávat, že naše kolektivní paměť – které říkáme historie – bude méně omylná než naše paměť soukromá?“ A na jiném místě: „Dobře známe zakládající mýty, na které jsou státy odkázané a které tak zuřivě šíří. Mýty o heroických bojích proti okupující moci, proti tyranii aristokracie a církve, o zápasech, které zplodily mučedníky, jejichž prolitá krev zalévá křehkou rostlinku svobody. Jenže o tomhle Renan nemluví. Tvrdí, že mýlit se ve svých dějinách je součástí existence národa. Jinými slovy, abychom věřili v to, co si myslíme, že náš národ představuje, musíme neustále a denodenně klamat sami sebe drobnými či velkými činy či myšlenkami, stejně jako si neustále opakujeme své uklidňující pohádky na dobrou noc.“

Jakožto lidé jsme chyceni do zvláštní pasti. Na jedné straně jsme nuceni si pamatovat, neboť paměť zakládá naši identitu individuální a historie identitu kolektivní, na straně druhé jsme odsouzeni k tomu se neustále mýlit. Ne však mýlit se způsobem, který by šlo napravit, uvést na pravou míru, dobrat se objektivního základu, ale mýlit se bytostně. Každý pokus o nápravu je jen dalším omylem. Toto je téma, které Juliana Barnese provází od počátku jeho spisovatelské dráhy, přičemž se mění jen důraz a úhel pohledu: někdy je to minulost veřejně známých postav (Flaubertův papoušek, Muž v červeném kabátě, částečně též Hukot času), jindy minulost osobní (nejvýrazněji Metroland, Vědomí konce, Jediný příběh, ale též životopisný esej Žádný důvod k obavám).

Tato tematická sevřenost a provázanost díla je ovšem mince o dvou stranách. Věrné Barnesovy čtenáře každý nový opus nadchne svěží perspektivou a pronikavě novým ohledáním již dobře vytyčeného terénu, ty ostatní může uvést do rozpaků. Julian Barnes totiž v každém novém díle nevytváří nový (románový) svět. Vstupuje do světa již mnohokrát navštíveného (což rozhodně neznamená známého) a zve tam své čtenáře.

Elizabeth Finchová je – anebo alespoň se autorovi těchto řádků jeví – ze všech Barnesových děl nejméně přístupná. Muž v červeném kabátě se mohl opřít o rámec mimo nefikční svět knihy: i když čtenář nikdy neslyšel o chirurgu Pozzim, příběh Oscara Wildea a členů dekadentní bohémy jsou známé dostatečně a v ještě větší míře to platí o Gustavu Flaubertovi, hlavním „objektu“ Flaubertova papouška; ve fikci typu Vědomí konce nebo Jediného příběhu zase opěrný rámec představuje „příběh“, jakkoli vyprávěný nevěrohodným vypravěčem.

V Elizabeth Finchové nic takového nenajdeme a kniha je vlastně antipříběh. Britská recenzentka ji označila za „manifest pro lepší porozumění“, což je případné pojmenování. Rozhodně precizuje porozumění Barnesovu dílu, které vždy oscilovalo mezi esejem a románem, přičemž románovou složku obstarávala mozaika drobných příběhů. Ty zde nenajdeme. Máme zde vypravěče Neila, barnesovsky nevěrohodného a neúspěšného, tolik podobného vypravěčům Flaubertova papouška a Vědomí konce; těžko postižitelnou titulní postavu, jejího vypravěčsky nevěrohodného bratra a Neilovu holandskou spolužačku Annu, která v závěru knihy otřese jeho vzpomínkou na zbožňovanou učitelku, když mu dá najevo, že Elizabeth se nestýkala pouze s ním. Asi není náhoda, že Barnes souhlasně cituje Michela Butora, jednoho z autorů tzv. nového románu. Po celou svou literární dráhu Julian Barnes využíval nástroje „nevěrohodného vypravěče“, který na sebe mezi řádky prozrazoval víc, než by rozhodně chtěl. V Elizabeth Finchové jako by došel na konec určité cesty: stvořil vypravěče, který je nejen nevěrohodný, ale i neschopný.

Když mu Elizabeth Finchová odkáže své písemnosti, cítí se Neil privilegován a pojímá odvážný nápad sepsat její životopis. Záhy zjišťuje, že mu k tomu chybí veškeré předpoklady, a tak alespoň se zpožděním mnoha let splní svůj úkol a napíše esej – o císaři Julianovi a jeho vztahu ke křesťanství. Esej, jakkoli nedostatečný literárně i historicky, ukazuje jednu zajímavou věc: totiž že jako špatný student, který nikdy nemohl dosáhnout úrovně své učitelky, napodobil její přístup jen z poloviny. I on během svého psaní dospěl k názoru, že minulost nám utíká, nicméně tento agnosticismus nedokázal – na rozdíl od Elizabeth – propojit se stoickým přístupem k životu.

Právě provázání vědění (anebo vědění o nevědění) a určité osobní filozofie dodává Elizabeth na přitažlivosti. V roce 1982 píše Barnes v London Review of Books, že „tradiční akademický přístup k životopisu – hledání dokumentů, významných důkazů, vyvažování protichůdných názorů, opatrné hypotézy, skromně váhavý závěr – se už úplně vyčerpal, celá ta metoda je zkostnatělá,“ kdežto „fikce, v míře mnohem větší než kterákoli jiná forma, vysvětluje a rozšiřuje život“. Flaubertův papoušek je – stejně jako Muž v červeném kabátě – jen rozvedením tohoto názoru a Elizabeth Finchová jeho ztělesněním. Z toho mála, co o ní z textu víme, vystupuje jako typický příklad badatele „amatéra“ v původním smyslu slova. Nesnaží se dosáhnout nějaké, vposledku svou obsesivností směšné specializace, ale výstřední volbou pramenů – v čemž ji posléze Neil napodobuje – promýšlí historickou látku pro sebe a vědomí kognitivního selhání jí slouží k „péči o sebe“, posiluje ji v jejím přístupu k životu. I proto je tak uhrančivou učitelkou, jako Sókratés nebo slečna Brodieová Muriel Sparkové.

Oproti názoru vyjádřenému v článku z doby před čtyřiceti lety je zde však jeden rozdíl. Elizabeth Finchová slouží jako jistý korektiv, snad připomenutí, že jsme se za poslední půlstoletí až příliš nechali svést příběhy. Ostatně zhruba ve stejné době, tedy před čtyřiceti lety, publikoval literární teoretik Peter Brooks úspěšnou knihu Čteme kvůli příběhu (Reading for the Plot). Zápletku, tedy příběh, v ní vnímal jako klíč k veškeré literatuře. Není bez zajímavosti, že loni k ní vydal zajímavý doplněk s názvem Svedeni příběhem: používání a zneužívání narativu (Seduced by the Plot: The Use and Abuse of Narrative). Brooks v této novější knize klade důraz na něco, co Barnes dávno ví, totiž že jednou z inherentních vlastností příběhu je schopnost klamat. A v době, kdy se příběh stává novým kultem, doslova božstvem, bez něhož se nic neobejde – takže i chleba v pekárně má svůj „příběh“ –, se jako výsostně důležité jeví, aby příběh měl svůj morální rozměr – nikoli však moralizující.

Právě to beze zbytku naplňuje postava Elizabeth Finchové. Když čelí vlně veřejného pobouření kvůli své přednášce, re­aguje velmi klidně: „Rozhodli se, že nic nepochopí“. Vzdělání a učenost jí slouží k niterným účelům, takže nepochopení světa ji nemůže nikterak rozhodit. Ne náhodou si jako svého hrdinu vybírá císaře Juliana, posledního z hellénských panovníků starého Říma. Poslední Barnesova kniha, nepochybně silně inspirovaná dílem spisovatelova bratra, odborníka na antickou filozofii, je knihou pozoruhodně „antickou“. Vědění, má-li mít nějaký význam, musí sloužit k dosažení určité osobní „zdatnosti“ a vyrovnanosti: smíření se s tím, že některé věci ovlivníme a jiné nikoli, tedy vposledku smíření se smrtí, jak to Julian Barnes nastínil již v eseji Žádný důvod k obavám.

Ladislav Nagy

Zobraziť diskusiu (0)