Jak tvrdí historik Tomáš Řepa, už samo označení banderovci není vlastně správné – používali ho hlavně oponenti a protivníci. Správně by se asi mělo mluvit o frakci Ukrajinské osvobozenecké armády, které vznikla v roce 1929 a jejímž hlavním nepřítelem byl Sovětský svaz a komunisté a cílem samostatnost Ukrajiny. Šéfem ukrajinského osvobozeneckého hnutí na západě Ukrajiny se v roce 1941 stal syn řeckokatolického kněze Stephan Bandera (1909–1959).

Úvod (ukázka)

Publikace Banderovci s podtitulem Politické souvislosti, následky zneužití tématu komunistickou propagandou, návaznost na hybridní konflikt v současnosti si klade za cíl uceleným způsobem zmapovat vznik, vývoj a činnost Organizace ukrajinských nacionalistů a její vojenské odnože vzniklé během druhé světové války, tedy Ukrajinské povstalecké armády. Jádro zkoumání v této odborné knize spočívá především ve vztahu k poválečným československým dějinám.

Ukrajinští nacionalisté, ne zcela přesně nazývaní jako banderovci, a jejich vznik, vývoj a činnost i nadále zůstávají tématem, na kterém se až do dnešních dnů projevují rezidua různě pokřiveného vnímání obou světových válek a dalšího dramatického průběhu 20. století v evropských dějinách. Pro ukrajinskou „národní paměť“ také byly zvláště důležité sovětské represe ve 30. letech a uměle vyvolaný hladomor v rozměru genocidy na sověty obsazené části Ukrajiny. Ve všech zemích, kde banderovci působili, na jejichž území bojovali a prolévali krev svých nepřátel a platili svými životy, popřípadě těmito státy po druhé světové válce alespoň procházeli při svých posledních přesunech, jsou vnímáni rozporuplně a tendenčně i pod dojmem toho, jaký režim na těchto územích posléze vládnul a jak tuto tematiku vykládal. Nejlépe je to vidět na příkladu samotné Ukrajiny.

Na západní Ukrajině jsou banderovci považováni za bojovníky za ukrajinskou svobodu, hájící se zbraní v ruce oprávněné nároky na ukrajinskou samostatnost, zatímco na východní Ukrajině jsou vnímáni téměř výhradně jako kriminální elementy a považováni za zatvrzelé fašisty a radikální nacionalisty. Žádný z těchto krajních pohledů však neodpovídá realitě tehdejší doby. Jak je vůbec možné, že na území Ukrajiny, tedy toho státu, kterého se nejvíc pohnuté události aktivit banderovců (a jejich bojové složky Ukrajinské povstalecké armády) dotkly, se nejsou schopni shodnout, jak na banderovce alespoň rámcově nahlížet? Odpověď na tuto otázku tkví také v tom, že nekritický obdiv i nenávistné a emotivní odmítání jsou podobně snadné postoje. Pokusme se tedy o ucelenější pohled na věc namísto paušalizace, pokusme se popsat rozdílné pohnutky jednotlivých aktérů, kteří do těchto radikálně nacionalisticky naladěných složek vstupovali.

Omezit tematiku osudu a role banderovců pouze na vnímání souboje dobra se zlem, kde si každý podle sebe a svých preferencí dosadí, kdo vlastně byl ten zlý a kdo dobrý, je přístup vhodný spíše pro ty, kterým stačí hájit dosavadní klišé, a vede jen k další radikalizaci postojů. Často se s tímto způsobem nazírání setkáváme i v návaznosti na současné dění, zejména v souvislosti s hybridním konfliktem na Ukrajině (kniha vyšla v roce 2019 – pozn. Medziknihy). Historická paměť národa je jeden z faktorů, který se těžko měří, ale musí se s ním počítat i v takto závažné problematice. Pro mnoho ukrajinských nacionalistů nejde o to, jak se některé události skutečně odehrály, pracují s událostmi jako jejich vykladači a rozhodně přitom netrpí přílišnou objektivitou. V téměř každém národním vnímání najdeme události, které se posléze přetransformovaly v jakýsi druh mýtu. Pro Ukrajince je to například doba kozáckého povstání Bohdana Chmelnického, tedy etapy mezi léty 1648 až 1654. V tomto nesmírně krvavém konfliktu se dokázali kozáci postavit polské šlechtě. Ve svém důsledku však znamenala tato etapa i rozdělení Ukrajiny na pravobřežní (nadále pod nadvládou chřadnoucího Polsko-litevského soustátí) a levobřežní, spadající pod vliv Moskvy. Výsledkem tedy rozhodně nebylo šťastné rozuzlení pro Ukrajince, či v té době spíše jejich předchůdce. Přesto na tuto dobu vzpomínají dnešní Ukrajinci jako na pasáž dějin, kterou často oslavují. Strádání, útrapy obyvatelstva, židovské pogromy, vyvražďování polské šlechty a měšťanů, neustálé vzájemné odvety a hladomor kromě historiků připomíná málokdo. Takové vzpomínky již historická paměť neuchovala.

Toto vzbouření proti polskému králi, které Ukrajinu tolik vyčerpalo, vedlo k mylnému dojmu v myslích ukrajinských vlastenců, že dokážou za určitých okolností vzdorovat všemu a všem. I toto je ukázka vnímání své vlastní národní identity bez ohledu na skutečnost. Události 20. století měly pro ukrajinské vlastence i radikální nacionalisty v mnohém podobný rozměr.

............

Tomáš Řepa

Zobraziť diskusiu (0)