Co mají společného příběhy Izraelce Ramiho a Palestince Bassama, kteří se stali předlohami vašich postav?

Odpovím asi hodně otřepaně, ale někdy mohou být nejpravdivější ty úplně banální věci. Jestli mají ty dva příběhy něco společného, je to humanita. Uvědomuju si, že zrovna ve chvíli současných masakrů je to odpověď, z níž se zvedá žaludek. Sám musím nad takovou naivitou obrátit oči v sloup.

Váš román je koláž tvořená bezpočtem větších a menších střípků, příběhů a omylů. Hodně věcí zde může spojovat, ale i rozdělovat…

Ano, román Apeirogon se skládá z tisíce a jednoho fragmentu, kterým říkám zpěvy. Ty logicky odkazují na Příběhy tisíce a jedné noci. Vyprávění těch příběhů udržuje Ramiho a Bassama při životě, stejně jako drží při životě obě jejich zabité dcery. Ti dva vyprávějí své příběhy pořád a pořád dokola, někdy klidně i pětkrát šestkrát za jediný den. Vyžaduje to od nich neuvěřitelnou disciplínu, odvahu a odhodlání. A přesto je to pořád jeden a tentýž příběh dvou mužů, Izraelce a Palestince, kteří využívají sílu svého žalu, aby se jím pokusili uzdravit svět. Tento společný příběh v sobě obsahuje všechny další příběhy.

V té souvislosti bych citovala Milana Kunderu, který často hovořil o schopnosti románu narušovat binární opozice. V době adorující jistotu je podle něj román místem pro zkoumání pochyb, nejednoznačnosti a mnoha případných pravd.

Věk jistoty, to je přesně ono! Všichni jsme jistotou posedlí. Já jsem v tomto románu chtěl celý izraelsko-palestinský konflikt polidštit. A také jsem se snažil vyvést čtenáře z míry. Chtěl jsem ho o tuto jeho „jistotu“ připravit a také jsem chtěl, aby zapomněl na fakta a čísla, statistiky…

Spojujete přitom fakta a fabulaci.

Tím, že mísím beletrii a nonfikci, se pokouším jít na dřeň toho, co je a co není pravda. Upřímně řečeno: celý koncept fake news, postpravdy považuji za hlavní problém současnosti. Na druhou stranu — pravda je dost často ošemetná, a tak nám nezbývá než vymyslet nějaké nové formy vyprávění. A přesně o to se snažím ve své knize. Tak jako tak tomu musím říkat román, byť se jedná do značné míry o nebeletristické dílo, protože se v něm pohybuji v srdcích a mysli postav, které jsou více než skutečné — Ramiho a Bassama.

Nebo ještě jinak: chtěl jsem zabydlet i prostor mimo daná fakta.

Vztah mezi beletrií a „pravdou“ byl vždycky hodně komplikovaný a v současnosti je to ještě těžší. Kudy vede ta čára? Fakta jsou dnes zbožím, lze jimi manipulovat a každý si s nimi může dělat, co se mu zlíbí. Skutečná lidská zkušenost je proto jen těžko postihnutelná — mísí se v ní láska, pýcha, lítost, oběť, násilí a vše ostatní. Lidské srdce je chaotické, neustále se proměňující místo.

Proměňoval se váš pohled na ten konflikt během psaní?

Vlastně ani ne. I když postupem času jsem byl asi opatrnější. Čímž chci říct, že jsem byl mnohem zmatenější a chtěl jsem se s tím zmatkem nějak vypořádat. A totéž jsem chtěl umožnit i čtenáři. Není ostudou říct, že prostě „nevím“. Vlastně je to v dnešní době hodně odvážné. Chtěl bych jednou napsat esej, který by se jmenoval „Chvála zmatku“.

Jak jste vůbec postupoval? Měl jste od Bassama a Ramiho volnou ruku k tomu, jak s jejich zkušeností zacházet?

Zpovídal jsem je. Byl jsem s nimi. Ukazoval jsem jim, co píšu. Tvrdili, že to četli, ale nakonec si to přečetli, až když to vyšlo. Pak jsem jel domů a dal volný průchod představivosti. A samozřejmě jsem toho musel strašně moc nastudovat. Taky jsem to všechno rozeslal spoustě izraelských a palestinských spisovatelů, abych se ujistil, že to, co píšu, je autentické. Ale abych se vrátil k otázce: Ano, pokud jde o Bassama a Ramiho, měl jsem úplně volné ruce. A hodně mi to pomohlo.

Progresivní levice dnes často vystupuje proti apropriaci, přivlastňování si cizí zkušenosti, kultury, ať už v literatuře, nebo v umění obecně. Jak o této výtce přemýšlíte?

Vyprávění příběhů je naše velká demokracie. Je to jediná věc, k níž máme všichni přístup. Vyprávíme své příběhy, protože potřebujeme být vyslyšeni. A nasloucháme příběhům, protože potřebujeme někam patřit. Vyprávění příběhů překračuje hranice. Boří stereotypy. Ale příběhy jsou také nebezpečné, jsou to zbraně, protože nás mohou zranit. Ano, v současné době se v literárních kruzích hodně mluví o kulturním přivlastňování. A lidé, kteří proti ní vystupují, mají naprostou pravdu. Řeknu to radši ještě jednou: mají naprostou pravdu. Po léta, desetiletí, možná i staletí spisovatelé a umělci vstupovali do prostoru, kde jsme se povyšovali, kradli a kde jsme se vysmívali. Spisovatelé se často dostávají do míst, do kterých by neměli chodit. Nedomýšlejí důsledky. Nevidí si dál než na špičku nosu. Někdy se dokonce plácáme po zádech za svou domnělou statečnost, která je ve skutečnosti jen formou vychloubání. Pokud je naším záměrem brát si z jiné kultury a využívat ji, pak je to špatně.

Na druhou stranu — nebo lépe řečeno na téže straně — je ale možná i forma kulturní oslavy, kdy se autor jde učit, chce sdílet, prohlubovat. To je případ, kdy spisovatel vstupuje do neznámého prostoru s pokorou a milostí. Říká: jsem zmatený, jsem nevědomý, prosím, poučte mě. Nejsem dost zralý, dost moudrý, dost velký nebo dost bystrý. Chci se zapojit do vašeho příběhu, abych pochopil ten svůj. Dovolte mi naslouchat. Toto zapojení, tato kulturní oslava, nemá být v souladu s kulturním přivlastňováním, ale ani se od něj nemá oddělovat. Palestinský kulturní kritik Edward Said napsal, že dnes nikdo není tvořen jen jedním aspektem. Nálepky jako Ital, Ir, Žid, muslim nebo Američan nejsou ničím jiným než výchozím bodem. Když se totiž tyto nálepky přenesou do skutečného života, stanou se mnohem komplikovanějšími. Žijeme v době, která by se měla nazývat „exponenciální věk“. Ve sledu rychle se střídajících evolucí, v jakémsi kolotoči zrychlování, kdy je všechno rychlejší, levnější a dostupnější, k sobě paradoxně nemáme blíž, ale dál, protože si stále více odmítáme naslouchat. Místo toho zejména v politické sféře, ale stále častěji i v literární oblasti, vidíme narcistní potřebu mít pravdu.

.................

ukázka z rozhovoru pro časopis Host 9/2023

Zobraziť diskusiu (0)