Tento motiv silně rezonuje radikální teologií vůbec, a to i tou, jež se od konceptu „smrti Boha“ distancuje. O Bohu je potřeba uvažovat nově, jako o součásti naší reality. Altizerova teze, že transcendentální „Bůh je mrtvý“, (navazující samozřejmě na obdobné Nietzscheovo vyhlášení) mocně zapůsobila zvláště v americkém prostředí a sblížila teology, jako byl William Hamilton, rabín Richard Rubenstein nebo Gabriel Vahanian. Ti společně rozpracovali svébytnou moderní podobu apofatického myšlení, jež odmítá hovořit o tom, jaký Bůh je, ale zabývá se spíše otázkou, co vyplývá z imanence jeho ducha.

Z filosofického hlediska byla myšlenka smrti Boha spojena nikoliv pouze s odkazem F. Nietzscheho, ale navazovala i na dialektické myšlení G.W. F. Hegela. I proto se její zastánci často dostávali do vášnivých diskuzí s teology, kněžími i laiky, kteří oponovali jejich útoku na transcendentální kult božství a tradicionalistické představy o křesťanství. Teologie smrti Boha není nihilistická, naopak. Usiluje bojovat proti nihilismu tradičního křesťanství poukazem na to, že událost kříže znamená osvobození, transformaci a posílení člověka – nikoliv kapitulaci před utrpením. Oproti autoritě, dogmatu a dualismu posvátného a profánního (a tedy i ducha a těla) radikální teologie potvrzuje hodnotu člověka na tomto světě, vyzývá jej k hledání autentické víry a přijetí zodpovědnosti za svět, jeho transformaci a dobrobytí.

Opravdová radikální teologie je totiž teologickým myšlením, které skutečně promýšlí nejhlubší základ teologie, a zpočátku je odmyšlením každého zavedeného teologického základu. Pouze tak lze teologické myšlení očistit, a právě toto očištění je prvním cílem radikální teologie. Altizer je radikál, ale ne fundamentalista či nihilista. Obrací se jak proti těm, kteří překrývají víru transcendentálními dogmaty, ale i proti vykladačům Bible, kteří se vlastně o Boha nezajímají.

„Rozpuštění“ teologických základů biblistiky, metodické uzávorkování všeho teologického bádání ve prospěch „prostého“ studia Bible, je podle něj spíše příznakem než řešením krize, v níž se křesťanství nachází. Odvolává-li se na filosofy, jako je Spinoza, Hegel, Nietzsche nebo Heidegger, není to proto, že by – stejně jako jiní radikální teologové – chtěl vyhlásit vítězství filosofie nad teologií. V jejich díle Altizer nachází odmýšlení moderní teologie ve prospěch návratu ke kořenu problému, k základní otázce po Bohu.

Moderní filosofie je více teologická než moderní teologie. Tím je vymezen operační prostor radikálního přemýšlení o víře. I když se nemusí přímo vzdávat teologických východisek, živnou půdou je mu spíše filosofie. Toto interdisciplinární sbližování má odlišnou povahu než v minulosti. Teologie nehledá ve filosofii oporu ani ďáblova advokáta, ale kritickou inspiraci. Zatímco po Leibnizovi nemůže být žádný významný filosof církevním myslitelem, teologie je podle Altizera stále konfesijně závislá (nebo alespoň v šedesátých letech dvacátého století byla). Radikální teologové jsou odsouzeni k samotě, musí působit jako solitérní osobnosti na okraji církevního společenství. Jsou povoláni zkoumat ono absolutně negativní, tradičně nazývané jako zatracení: Zatímco zatracení se z moderní teologie na rozdíl od veškeré předchozí křesťanské teologie postupně vytrácelo, bylo obnoveno nejen v hrůzách našeho světa, ale i v nejhlubších imaginativních projevech pozdně moderního světa, jež jsou cizí celé naší současné filosofii, ale pro skutečnou teologii jsou dnes podstatné. To je jedinečné poslání teologie, povolání k cestě do absolutně negativních hlubin člověka, bez nichž by teologie mohla být jen zcela bezduchá.

Má-li podle Altizera radikální teologie sestoupit ke kořenům, do hlubin víry, musí zároveň přijmout nicotu, která se zde skrývá. A to nejen v existenciálním smyslu, ale jak ukážu v této knize, nicotu nespravedlnosti, útisku a násilí, na niž v moderní době nelze jen odpovídat jobovskou vírou v Boha prodlévajícího v nedosažitelné dálce mimo tento svět (jakkoliv i transcendentální povaha Boha může být argumentem pro imanentizaci lidské zodpovědnosti, jak v návaznosti na Karla Bartha vysvětluje například Jacques Ellul a další).

Křesťanstvo v tom smyslu, jak o něm po staletí – či tisíciletí – uvažovali církevní myslitelé, končí. Radikální teologie netančí na jeho hrobu, ale chystá se promyslet důsledky a načrtnout cesty transformace. Nejen pro církev, ale pro celý svět – v politické, sociální a environmentální angažovanosti. To je moc radikální teologie. Altizerovo apokalyptické myšlení přináší transformativní naději. I proto ovlivnil nejen širší okruh teologů „smrti Boha“, mezi něž dále patřil například Paul van Buren nebo Gabriel Vahanian, ale i postmoderní „teologii slabosti“ Johna D. Caputa, náboženskou a kulturní kritiku Marka C. Taylora nebo politickou filosofii náboženství Slavoje Žižeka či „diakritickou hermeneutiku“ Richarda Kearneyho.

Jeho definici radikální teologie lze vztáhnout na mnohem rozsáhlejší pole myšlení, usilující navrátit problém Boha do současného světa a přijmout zodpovědnost za budoucnost člověka. A to napříč konfesemi. V posledním půlstoletí tento pohled na víru nečerpal jen ze svých původních inspiračních zdrojů (zvláště existencialismu, fenomenologie a dialektiky), ale nechal se pronikat i množstvím dalších vlivů, především literární kritikou a dekonstrukcí (Jacques Derrida), sociálně kritickou teorií (novými formami marxismu nebo psychoanalýzy a kritikou ideologie) a teologií osvobození. Sotva lze ještě s Altizerem tvrdit, že radikální myšlení o víře zůstává na okraji pozornosti. Naopak se zdá, že obsadilo v novověku uprázdněné místo spojující filosofii a teologii. Vymanilo se z neproduktivní apologetiky dogmat na straně jedné a ateistického obrazoborectví na straně druhé a nalezlo pozoruhodnou shodu mezi vírou a rozumem – na ploše politické a sociální kritiky: Radikální teologie, která se vyhýbala redukcionismu nekomplikované víry i nevíry, nebyla ani tradiční vírou, ani ateismem, brala náboženství vážně, ale snažila se vytvořit revoluční a osvobozující chápání mýtu, rituálu a písma, které by se mohlo obracet k nedostatku smyslu v naší současnosti. Objevil se pocit, že náboženství je příliš důležité na to, aby bylo ponecháno jen náboženskému světu, a že na příkladu minulých idiosynkratických, excentrických nebo obrazoboreckých myslitelů a hnutí by se dalo modelovat více emancipačních praktik a teologií pro budoucnost.

……………...

Jan Motal, ukázka z úvodu knihy

Zobraziť diskusiu (0)