Mělo vaše rozhodnutí studovat bohemistiku nějaký konkrétní důvod? Třeba to, že jste se narodila ve varšavské čtvrti Praga?

Neříkám, že jsem si zvolila obor úplně náhodně, ale nebylo to nic vážně promyšleného. Měla jsem takový hodně malý zájem o českou literaturu, ale nakonec se ukázalo, že jsem ho měla v našem ročníku asi největší. Obecně jsem měla ráda českou kulturu.

Jak jste se dozvěděla o Janě Černé, dceři Mileny Jesenské? Přes její matku?

Když jsem začínala studovat, nevěděla jsem o Mileně Jesenské nic. Taky proto, že jsem nikdy nečetla Kafku. Jednou jsem sice dostala k Vánocům polský překlad jejich sebraných článků z časopisu Přítomnost, ale ten jsem nejprve někam odložila a on pak na mě nějakou dobu čekal. Takže moje první setkání s Janou Černou bylo až v Praze. V roce 2010 jsem přijela na Letní školu češtiny, a šla jsem do kina Světozor, kde jsou vždycky ozvěny karlovarského filmového festivalu. A tam jsem viděla film 3 sezóny v pekle, což není žádné veledílo, ale já jsem si ten film hned oblíbila, hlavně kvůli postavě Jany, která byla inspirovaná, jak jsem si okamžitě ze zájmu zjistila, životem Jany Černé. Hned jsem si šla koupit knihu Prvních deset let od Egona Bondyho. Pak jsem si obstarala knihu Jany Černé o matce Adresát Milena Jesenská. Tu už jsem četl vyloženě s cílem dozvědět se víc o Janě.

Co je na jejím příběhu pro vás nejpodstatnější?

Na začátku mě asi nejvíc zajímal ten mýtus kolem Jany. A úplně mě vtáhlo to hledání a bádání kolem jejího života. Zjišťovala jsem, že obdivuju to, že ta ženská byla několikrát v životě úplně na samém dně a prošla peklem a to nejednou, ale vždycky si zachovala neuvěřitelnou sílu a hlavně naději. V dopise Bondymu píše, že naděje je ta jediná věc, která nám v životě zbývá. Ta nás činí života schopnými.

Z knihy vychází Jana Černá jako totálně nepřizpůsobivý občan?

To je pravda, to samé se ale říkalo i o Mileně Jesenské. Jana to asi měla buď po ní zděděné geneticky, nebo výchovou zažité. Její poslední manžel ale tvrdil, že to bylo její vědomé existenční rozhodnutí taková být. A byla proto ochotná nést jakékoliv náklady takové volby. A taky že za to pěkně zaplatila. K té nepřizpůsobivosti ještě patří, že její život by pravděpodobně nevypadal jinak ani v dnešní době. Tehdy byla doba dost tvrdá, ale v každé době je takový život, jaký vedla Jana těžký.

Při prohlížení těch několika fotografií Jany Černé, které se zachovaly, se člověk nemůže zbavit dojmu, že to žádná výjimečná krasavice nebyla. Jak to, že tak motala chlapům hlavy?

Jednoduše, měla osobní charisma. Nic víc v tom nebylo. Síla charakteru a povahy.

No ale vždyť s ní žít muselo být úplně životu nebezpečné?

Ale zase hrozně návykové. Takoví lidé způsobují těžkou závislost na celý život.

Kde všude jste po záznamech o životě Jany Černé pátrala?

Začala jsem v archivech StB, pak pokračovala do Památníku národního písemnictví, později Archiv hl. města Prahy, soudní archivy, kde člověk najde úžasné věci, zvlášť pokud má správného archiváře, což já měla. Hodně jsem také – pochopitelně se svolením rodiny – našla v archivu psychiatrické léčebny v Bohnicích a na Karlově náměstí. Nálezy jsem udělala i na tak nesamozřejmých místech, jako je třeba archiv Dopravního podniku, protože tam byla Jana Černá dvakrát nebo třikrát zaměstnaná jako řidička tramvaje. Z tohoto osobního spisy byla asi nejcennější její fotografie – jediná dochovaná z druhé poloviny padesátých let.

Co si myslíte o její divoké sexualitě a lehkomyslném mateřství?

Tak na její sexualitě mě osobně nic nešokuje, jsem ale schopná si představit, že v době před sexuální revolucí v šedesátých letech to byl celkem extrém. O jejím mateřství bylo pro mě vždycky nejtěžší psát, protože to co svým dětem svojí nepřizpůsobivostí prováděla je vlastně neomluvitelné. Bavila jsem se ale s jejím nejstarším synem a ten jí to vůbec nevyčítá. Strávil s ní jen pár let života mezi sedmi a deseti lety a nějakou cestu k sobě našli, až když už byl v emigraci. Dnes o ní nedokáže mluvit špatně. Jen říká: No, měli jsme to trochu jinak, než ostatní děti, ale zase jsme si říkali, že to máme lepší. Nikdo nám nevyčítá, že přijdeme pozdě nebo že přineseme špatné známky.

ilustrační foto z filmu 3 sezóny v pekle

Anna Militz (1990), polská bohemistka, kromě vydané knihy o životě dcery Mileny Jesenské Janě Černé (1928 – 1981) s názvem Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse (vydali Burian a Tichák ,2016), připravuje pro Torst k vydání souhrn literárního díla Jany Černé.

Zobraziť diskusiu (0)