Kdy tě popr­vé napadlo napsat kni­hu o tom, jak kni­ha něko­mu zásad­ně změni­la život?

To už je dáv­no, sko­ro pět­a­dva­cet let. Napsal jsem roz­ho­vor s bra­t­ry Reyn­ko­vý­mi nazvaný Kdo cho­dí tma­mi, popr­vé vyšel v roce 2004 a pár lidí mi říka­lo, že jim ta reyn­kov­ská kni­ha změ­ni­la život. Jsou kni­hy, kte­ré budí nad­še­ní, tohle bylo ale ješ­tě tro­chu víc. Ostat­ně samot­né Reyn­ko­vy kni­hy byly svým způ­so­bem bur­cu­jí­cí a zřej­mě pár lidí pro­mě­ni­ly, nebo spíš se ti lidé necha­li pro­měnit. Před pár lety, když jsem napsal kni­hu roz­ho­vo­rů se šumav­ský­mi samo­tá­ři nazvanou Radě­ji zeší­let v divo­či­ně, mi někteří čte­ná­ři říka­li zno­vu, jak je ta kni­ha proměnila.

Pře­stě­ho­va­li se na Šuma­vu do divočiny?

Nevím o nikom, kdo by se po jejím pře­čte­ní stal samo­tá­řem na Šuma­vě, ale ta kni­ha je postr­či­la někam, kam se tře­ba už dlou­ho touži­li vydat, tře­ba změ­ni­li zaměst­ná­ní nebo se oprav­du pře­stě­ho­va­li na Šuma­vu, ale tam, kde teče voda a dá se zato­pit. A pak jsem se setkal s jed­ním vel­kým život­ním příběhem.

Jakým?

Ozva­la se mi dív­ka, jejíž pří­běh je i v té nové kni­ze a jako jedi­ný je v ní ano­nym­ně, říkám jí tam Kami­la. Vyprá­vě­la mi o svém živo­tě, v němž kni­ha hra­je zásad­ní roli, je to bru­tál­ní a jem­ný pří­běh, ta její kni­ha ji doslo­va vytáhla za pače­sy z totál­ní­ho sra­bu. Děla­la z donu­ce­ní pro­sti­tut­ku a po jejím pře­čte­ní se odhod­la­la to změ­nit a bojo­vat pro­ti tomu. Ode­šla z Pra­hy a dnes pro­dá­vá kvě­ti­ny. V knize jsem nesti­hl zazna­me­nat nej­čer­s­tvěj­ší vývoj: Kami­la si dodě­la­la matu­ri­tu a nyní stu­du­je vyso­kou školu.

Co si pře­čet­la, že ji to tak proměnilo?

Kni­hu Jede­náct minut od Pao­la Coelha. Našla ji v knihobudce.

A ty ses pak roz­ho­dl najít víc tako­vých lidí, kte­ré kni­hy pro­mě­ni­ly. Jak jsi je hledal?

Ve vla­ku, v hos­po­dě nebo na bese­dách. Chtěl jsem napsat obha­jo­bu lite­ra­tu­ry, uká­zat, že má občas vel­kou tvůr­čí moc. Lidé čas­to říka­jí, že jim kni­ha změ­ni­la život, ale vět­ši­nou tím mys­lí spíš něja­kou názo­ro­vou blíz­kost, jde o kni­hy, kte­ré mají na polič­ce nad poste­lí, ale já jsem hle­dal něco víc, před­ně jsem nešel po kva­li­tě literatury.

Jaké kni­hy tedy lidem proměňují život?

V tom sou­bo­ru dva­nác­ti roz­ho­vo­rů nazvaných Tahle kni­ha ti změ­ní život je vel­ký mix titu­lů: je tam Kája Mařík, sebe­roz­vo­jo­vá lite­ra­tu­ra, Sene­ca, Orten nebo Otče­ná­šek. Mám v ní tře­ba dva roz­ho­vo­ry s fará­ři, ale věděl jsem, že kni­ha, kte­rá je pro­mě­ni­la, nesmí být Bib­le, zají­ma­ly mě tako­vé kni­hy, jejichž vliv je něčím překvapivý.

Řešil jsi to, že nemu­sí jít o tak­zva­ně vyso­kou literaturu?

Ne, kri­té­ri­um pro mě bylo, co pří­běh v kni­ze s člo­vě­kem udě­lal, čas­to jsem ty kni­hy, kte­ré lidi pro­mě­ni­ly, ani neznal, netr­val jsem na tom, že je musím před roz­ho­vo­rem se čte­ná­ři pře­číst také, ostat­ně ani čte­ná­ři kni­hy Tahle kni­ha ti změ­ní život je nemu­sí všech­ny znát. Chtěl jsem bejt jen zvě­da­vej, ne chytrej.

Při­pa­dá mi, že tohle je prá­vě to, proč děláš dob­ré roz­ho­vo­ry, že to je obec­ně znak dob­ré­ho taza­te­le, že je zvě­da­vej a nesoudí.

Udě­lat dob­rý roz­ho­vor, to je, jako když kovář vez­me žele­zo do ruky a bouch­ne do něj a najed­nou se mu to žele­zo roz­to­čí a vznik­ne něco krás­ný­ho. To lze zís­kat jen pra­xí. Ale i přes­to exis­tu­je něja­ký návod, jak udě­lat dobrý roz­ho­vor: prvot­ní je zájem o člo­vě­ka, respekt k němu a jeho zku­še­nos­ti. Neznamená to, že s ním sou­hla­sím, můžu se s ním i přít, ale potře­bu­ju vní­mat jeho pří­běh s úctou, mít o něj až nad­še­ný zájem, kte­rý nekon­čí u pís­me­nek. Dob­rý roz­ho­vor se rodí ze vzta­hu, kte­rý by měl pře­kro­čit kni­hu. Sna­žím se taky nebejt línej a roz­ho­vor důsled­ně a dlou­ho edi­to­vat a pou­žít tře­ba jen čtvr­ti­nu řeče­né­ho. A nebát se mlče­ní a ticha, mlčet tře­ba minutu.

Vydr­žíš mlčet minutu?

Už ano. Ten člo­věk pak ote­vře téma, na kte­ré bych nepři­šel, kdy­bych neml­čel. Taky se snažím při roz­ho­vo­rech, pokud to jde, chodit.

Na pro­cház­ky?

Ano, čas­to požá­dám respon­den­ta, aby mě vzal do své­ho pro­stře­dí na mís­ta, kte­rá má rád.

V čem je to jiné, než sedět napro­ti sobě u stolu?

Nejsme čelem pro­ti čelu, kra­ji­na oko­lo při­ná­ší téma­ta, jde­me tře­ba kolem poto­ka, u kte­rého si respon­dent na něco vzpo­me­ne, někoho potká­me a on při­ne­se zven­ku jiné téma a my už u něj zůsta­ne­me. To se ti od sto­lu nesta­ne. Taky máme cíl, někam jde­me, na zří­ce­ni­nu, do hos­po­dy. Je to jiná for­ma zážit­ku. Pokud nemů­že­me jít na výlet, sna­žím se vzít toho člo­vě­ka aspoň na lavič­ku do parku, ani tam se na sebe nemu­sí­me dívat z očí do očí přes stůl a respon­dent pak mlu­ví tro­chu jinak, říká jiné věci.

Nepo­do­bá se to tolik výsle­chu, umím si před­sta­vit, že se těž­ké věci říka­jí snáz pod nohy na ces­tu než něko­mu do očí. Je v té nové kni­ze něja­ký roz­ho­vor, kte­rý tě překvapil?

Ano, tře­ba Eva, moc chyt­rá a ote­vře­ná žena, má za sebou fakt těž­ký život­ní pří­běh — svo­ji dce­ru může vídat jen málo, vycho­vá­vá ji její býva­lý man­žel, ona sama dělá poklad­ní v super­mar­ke­tu… Díky kni­ze se nau­či­la nedržet se své chyby.

Pou­čit se z ní?

To ani ne, to je tro­chu pla­ná věta, že se máš pou­čit ze svých chyb. Tomu moc nevě­řím. Tohle je něco jiné­ho — Eva se nau­či­la nežít v zaje­tí své chy­by, pus­tit ji pokud mož­no hned, pro­to­že pak může nastat řetěz chyb. A to je vel­ký, uvě­ři­tel­ný posun.

Co to bylo za kni­hu, kte­rá ji to naučila?

Nevím, jak se jmenuje.

Jak to?

Vím, že jde o pří­běh vojá­ka jed­no­tek SEAL, Eva ji měla půj­če­nou z knihov­ny. Když jsme o ní mlu­vi­li, nemoh­la si na název a auto­ra vzpo­me­nout. Neva­di­lo mi to. Nejde tady o autor­ství, o hřbet, gra­fi­ku ani obál­ku, jde o obsah, kte­rý se čte­ná­řem pohne. Ona si po pár měsí­cích na ten název pře­ce jen vzpomně­la a spo­ko­je­ně mi psa­la, že už ví! Přes­to jsem ji požá­dal, abychom ten název nezmi­ňo­va­li, že to není vůbec nut­né, nao­pak je to krás­né. Pro­to­že aby s tebou kni­ha pohnu­la, nemu­síš vlast­ně ani vědět, jak se jme­nu­je. Sta­čí jen ta slova.

Udě­lal jsi stov­ky roz­ho­vo­rů. Obdi­vuhod­né, ale jis­tě i vyčer­pá­va­jí­cí. Nemáš někdy pocit, že už toho bylo dost?

Správ­ná otáz­ka ve správ­ný čas. Dělat roz­ho­vo­ry mě pořád baví, nabí­jí, už snad vím, jak na to. V jed­nu dobu jsem psal roz­ho­vo­ry s osob­nost­mi. Toho jsem po něja­ké době taky nechal, došlo mi, že mě víc zají­ma­jí oby­čej­ní lidé. Oby­čej­nost je to jedi­né reál­né, co máme, všech­no ostat­ní jsou kou­řo­vé clo­ny, aby naše osob­nost, kte­rá je zra­ni­tel­ná, pichla­vá nebo jaká­ko­li jiná, zůsta­la skry­tá. Tak­že mě pře­stala zají­mat pro­fe­se a záslu­hy, zají­má mě jen ten člo­věk. Když respon­dent nemá společenskou ambi­ci, aby se uka­zo­val ve fajno­vém svět­le, může­me jít rov­nou k tomu pod­stat­né­mu. Teď se chý­lí ke kon­ci i obdo­bí, kdy dělám tema­ti­zo­va­né roz­ho­vo­ry prá­vě s těmi oby­čej­ný­mi lidmi.

Co budeš psát dál? Zdá se mi, že se mož­ná blí­žíš k něja­ké­mu rozhovorovému vyhoření.

Není to vyho­ře­ní, neří­kám, že až mi příští rok vyjde posled­ní kni­ha tako­vých roz­ho­vo­rů, už se k nim nikdy nevrá­tím. Roz­ho­vo­ry mi jdou kaž­do­pád­ně snad až pří­liš snad­no, už je možná umím a já mám rád, když se s něčím můžu utkat, když psa­ním něco obje­vu­ju. A vymys­lel jsem si žánr, se kte­rým se zrov­na utká­vám a kte­ré­mu se chci věno­vat: píšu jakési humo­ris­tic­ké prů­vod­ce. Nemám to ještě úpl­ně přes­ně ujas­ně­né, ale vím, že v nich budu pát­rat nejen po kra­ji­ně, ale po zákou­tích češ­ství, po jeho zna­cích, his­to­rii i budouc­nos­ti. Jako prv­ní vyjde za dva roky vel­mi neko­rekt­ní průvod­ce po Šuma­vě. Šuma­va je chá­pá­na jako mystic­ká, taju­pl­ná, zkou­še­ná… Proč by nemoh­la být i tro­chu srandovní?!

Co bys chtěl, aby si čte­ná­ři a čte­nář­ky odnes­li z kni­hy Tahle kni­ha ti změ­ní život?

Ta kni­ha nabí­zí sil­né pří­běhy, bur­cu­jí­cí i odleh­če­né, a já bych si přál, aby byla připomín­kou toho, že je tře­ba číst ote­vře­ně, vydat se kni­ze napro­ti a oddat se její­mu sdě­le­ní. Ta síla v kni­ze je, sta­čí umět si ji nabrat.

I kdy­by to byl Kája Mařík?

Nesou­dím respon­den­ty a roz­hod­ně nechci sou­dit ani literaturu.

psáno pro Kavárnu Hostu

Zobraziť diskusiu (0)