V Knihovně Václava Havla bylo zase jednou opravdu nabito. Byl to večírek pro paní Jiřinu a každý ji chtěl vidět a stisknout ruku. Připravené víno se vypilo ještě před začátkem setkání – ne, že by všichni nasávali jako „tepláky hozené do potoka“, ale gratulantů bylo opravdu hodně. Od nejbližších- syn a dcera – přes množství studentů, které paní Jiřina za ta léta učila a ovlivnila, až pochopitelně po spolubojovníky z dob disentu a další lidi, kterým nějak energická žena vstoupila do života. Archivář české nezávislé literatury Vilém Prečan připomenul lidskou a občanskou pestrost života oslavenkyně.To vrhání se do všech věcí naplno – lidsky i organizačně, velmi prakticky, bez sentimentu nebo nějakého zbytečného básnění a akademismu.Petr Pithart zavzpomínal na chvíle, kdy se s Jiřinou Šiklovou seznámil, a kdy pochopil, že v její blízkosti nikdy nebude nouze o dobrodružství. Zároveň popsal, jak odvážně a zodpovědně se paní Jiřina pustila do organizování pašování zakázané literatury doČeskoslovenska. To ji v roce 1981 stálo zatčení Státní nebezpečností, která připravovala velký monstr proces, ve kterém obžalovaným hrozilo za podvracení republiky 8 až 10 let vězení. Tu dobu připomíná právě vydaná kniha vybraných dopisů dětem a matce z vězení Omlouvám se za svou nepřítomnost. Naštěstí se tehdy komunisti zalekli zahraničního dopadu takového procesu ( a taky bylo v jednání nějaké vrácení zlata z Británie) a obvinění byli po roce propuštěni a stíháni až do roku 1989 na svobodě. Stíhaná Šiklová pochopitelně ve všech svých aktivitách pokračovala dál.

Petr Pithart se ale zcela osobně vyznal i z jiné věci – byla to Jiřina Šiklová, která jeho děti pošoupla do ilegálního skauta, což byla, jak Pithrat řekl, neocenitelnápomoc s výchovou dětí. A ještě dva momenty z večírku: Šiklové nakladatel, šéfredaktor Kalicha Michal Plzák (jen autorských knih Jiřiny Šiklové se po roce 1989 prodalo víc jak 50 tisíc) přečetl z knihy vězeňských dopisů ukázku, ve které kárá paní Jiřina děti za to, že jí do vězení v balíčku poslali uherák, což prý „je děsná škoda, tady stačí špek“.Místo pugétu tedy dostala jubilantka šišku uherského salámu. Momentka druhá: Radek Schovánek, badatel v bezpečnostních archivem StB a autor předmluvy ke knize, předal paní Jiřině balíček s velkou stuhou. V něm jí zpátky vrátil vězeňské deníky, které ji kdysi estébáci zabavili. Překvapená paní Jiřina zareagovala tak, jak má ve zvyku: „Zlatá StB, kdyby mi to nechali doma, tak už to v tom mým bordelu nikdy nikdo nenajde.“

Padlo ten večer taky to, že máme mezi sebou lidi, kteří rozsahem své práce, připomínají spíš instituce. Takový byl třeba Pavel Tigrid. Všichni přítomní – včetně knížete Schwarzenberga, Tomáše Halíka, Tomáše Sedláčka, Medy Mládkové, Jana Rumla, Jiřího Gruntoráda – věděli, že jedné z mála skutečných českých „institucí“ právě gratulují k plnému, nesobeckému životu.

na fotografii Jiřina Šiklová se svým nakladatelem, 17.6.2015

Zobraziť diskusiu (0)