Normální lidi – bez ironie o citlivosti dospívání
Pohybuje-li se člověk profesně u knih, těžko si mohl nevšimnout, že existuje nějaká Sally Rooney, že její psaní rezonuje jak se čtenáři, tak s kritikou, a že podle její knihy Normal People vznikl seriál. Knihu jsem si nepřečetl. Zasunul jsem ji do podvědomé škatulky „čtení, co není pro mě“ (hlavně generačně) a nechal čas běžet svým tempem a Rooneyovou sledoval jen zpovzdálí. Jenže jsem shlédl nedávno jeden díl seriálu, který jsem našel v ivysíláni ČT – a…
... a už jsem u něj zůstal na celý tucet jeho půlhodinových částí. Z toho, co vlastně vůbec nemělo být pro mě, se stal jeden z nejsilnějších filmových zážitků poslední doby.
Jako divák, patřící spíš do středověku, jsem se od love story pro začátek 21. století nemohl odtrhnout. Obsah a forma se mě velmi silně dotknuly. To klidné tempo, se kterým jsou natočeny ty možná nejdůležitější chvíle lidského života, kdy se na přelomu střední a vysoké školy rozhoduje, co bude dál s jeho životem. Kdy hledá a tápe a je bezradný a skoro se mu nedá poradit. Kdy žije poznamenán jak rodinou, tak společností – a už si to sakra uvědomuje. Kdy tomu chce utéct, ale zakopává si o vlastní nohy. Kristepane, tenhle sled životních peripetií je natočený tak citlivě, tak průzračně, tak poctivě. Žádné debilní fóry, žádné kravské formální blbiny. Díváme se přímo do tváří aktérů (Daisy Edgar-Jones a Paul Mescal v hlavních rolí geniální), jsme s nimi v jejich intimitě, společné i osamělé. A ten nádherný sex dvou mladých lidí, kteří právě objevují sílu vášně a emoce, to se taky jen tak ve filmech nevidí.