Normální lidi – bez ironie o citlivosti dospívání
Pohybuje-li se člověk profesně u knih, těžko si mohl nevšimnout, že existuje nějaká Sally Rooney, že její psaní rezonuje jak se čtenáři, tak s kritikou, a že podle její knihy Normal People vznikl seriál. Knihu jsem si nepřečetl. Zasunul jsem ji do podvědomé škatulky „čtení, co není pro mě“ (hlavně generačně) a nechal čas běžet svým tempem a Rooneyovou sledoval jen zpovzdálí. Jenže jsem shlédl nedávno jeden díl seriálu, který jsem našel v ivysíláni ČT – a…
... a už jsem u něj zůstal na celý tucet jeho půlhodinových částí. Z toho, co vlastně vůbec nemělo být pro mě, se stal jeden z nejsilnějších filmových zážitků poslední doby.
Jako divák, patřící spíš do středověku, jsem se od love story pro začátek 21. století nemohl odtrhnout. Obsah a forma se mě velmi silně dotknuly. To klidné tempo, se kterým jsou natočeny ty možná nejdůležitější chvíle lidského života, kdy se na přelomu střední a vysoké školy rozhoduje, co bude dál s jeho životem. Kdy hledá a tápe a je bezradný a skoro se mu nedá poradit. Kdy žije poznamenán jak rodinou, tak společností – a už si to sakra uvědomuje. Kdy tomu chce utéct, ale zakopává si o vlastní nohy. Kristepane, tenhle sled životních peripetií je natočený tak citlivě, tak průzračně, tak poctivě. Žádné debilní fóry, žádné kravské formální blbiny. Díváme se přímo do tváří aktérů (Daisy Edgar-Jones a Paul Mescal v hlavních rolí geniální), jsme s nimi v jejich intimitě, společné i osamělé. A ten nádherný sex dvou mladých lidí, kteří právě objevují sílu vášně a emoce, to se taky jen tak ve filmech nevidí.
Propadl jsem se u toho filmu – i tak se pozná síla materiálu – do svého života, do minulosti, která předcházela dnešku. Znovu se mi vrátily všechny nejistoty i šťastné chvíle, promarněné šance a životní výhry. Viděl jsem svoje gymplácké statečnosti a srabárny, svoje nezištnosti a vypočítavosti. Měl jsem pocit, jako by mě ten seriál rozpustil a znovu bolestivě naléval do několika forem, kde budu postupně časem chladnout a přijímat jejich tvar. Ať už to zní sebe praštěněji – bylo to přesně tak.Jsem čím dál vděčnější světu umění za zprostředkování normálnosti a humanity. Svět kolem se za posledních pár let změnil – a postoje mnoha lidí znecitlivěly a zhrubly. Naproti tomu jsem žil dlouho v zajetí představy, že je tady generace sněhových vloček, přecitlivělých, kteří se hroutí z každého prdu a nic nevydrží (jako jsme vydrželi my, chlapáci – ha ha ha). Jenže ono to bude asi zase všechno složitější. Seriál Normální lidi mi v tomhle punktu rozkopal hračky.