Tomáš Weiss
25.1.2024
Novinky z CZ – leden 2024 – výběr
Hned po Novém roce se po pár dnech klidu zase nakladatelé rozvydávali. Co se nestihlo na Vánoce plus to, co bylo opravdu naplánováno na leden, se nám nabízí v celé své kráse. A ještě i to, co se kolem Vánoc vyprodalo a už se dotisklo. A my jsme rádi – nemáme sice mnozí zrovna ani floka, ale nevadí – však ty boty pro syna ještě tak nehoří a bunda pro dceru se zatím zašije. Pár knih se domů ještě vždycky nějak vejde.
Martin Bojda: Filosofie německého osvícenství
Kniha je pokusem o syntézu dějin německého myšlení epochy osvícenství, sahající od Ch. Thomasia a G. W. Leibnize až po Schillera či Jeana Paula, jaká v moderní literatuře chybí. Ukazuje konstituci moderní německé filosofie v souvislostech s kulturními a společenskými dějinami 18. století a sepětí osvícenského racionalismu s jejich modernizačními prvky. Osvícenství se v politicky roztříštěném a zaostalém německém prostředí vyvíjelo nikoli odvržením, nýbrž složitou konverzí dosavadní duchovní tradice, a prosazovalo se jako genuinně křesťansko-humanistický projekt navazující na lutherskou reformaci. K jeho zásadním rysům patřilo propojení s tvorbou moderní občanské kultury, s rozvojem knižního trhu, žurnalistiky, světského umění a empirických věd. Úměrně tomu se kniha nevěnuje pouze univerzitní filosofii a teoretickým spisům, nýbrž také prezentaci filosoficky fundovaných postojů v estetice, dějepisectví, kazatelství či v krásné literatuře. Právě v německém osvícenství se zrodila estetika jako samostatná věda a prostřednictvím básnictví a jeho reflexí docházelo k celospolečenskému šíření osvícenských idejí, k utváření čtenářské, kritické a debatující veřejnosti.
Heimo Schwilk: Hermann Hesse
Žádný
německý autor 20. století nenadchl více čtenářů než Hermann
Hesse. Jeho dílo je součástí světové literatury. Renomovaný
novinář Heimo Schwilk napsal skvělý životopis básníka, který
žil stejně intenzivně a rozporuplně jako hrdinové jeho románů.
Kniha o propastech rozervané osobnosti, o krizích a triumfech, o
lásce a jejím selhání.
„Hermann
Hesse zemřel 9. srpna 1962 ve věku 85 let. Zanechal dílo čítající
bezmála 40 titulů vydávaných po celém světě v úctyhodných
125 miliónech exemplářů. Jen v zemích německé jazykové
oblasti se prodalo téměř 25 miliónů jeho knih. Dosud byla
publikována přibližně sedmina z jeho 35 000 dopisů. Hesseho
recenze obsahují pět svazků, sekundární literatura k jeho životu
a dílu plní celé regály. Od jeho smrti byly vydány nesčetné
svazky s materiály k jeho tvorbě. Navzdory této široké bázi
pramenů překvapuje základní tón utvářených soudů, který se
v posledních desetiletích téměř nezměnil. Kdo se Hermannem
Hessem zabývá, narazí záhy na celou řadu klišé, kterými se
lidé pokouší vysvětlit iritující, ba přímo nesmírný úspěch
tohoto autora. Hesse je podle těchto soudů básník mládeže a
protestu, buřič proti jakékoli autoritě a zastánce maximálního
individualismu. Jeho fenomenální úspěch v USA v období války ve
Vietnamu se přičítá hluboce pacifistickému charakteru jeho
humanismu inspirovaného Dálným východem. Masové rozšíření
jeho knih v Japonsku, Číně a Koreji se vysvětluje jeho funkcí
prostředníka mezi kulturami. V Německu je vnímán na jedné
straně jako ostýchavý, schizoidní outsider (Stepní vlk), na
druhé straně jako osvícený kritik ,černé pedagogiky‘ (Pod
koly). Pomáhají však taková klišé fenomén Hesse opravdu
pochopit? Je jeho komplexní, fascinující dílo skutečně výrazem
veskrze anarchistické povahy? Je načase ukázat, co je vlastně na
Hermannu Hessem tak fascinující.“
David Abram: Stávat se zvířetem
Mezi lidstvem a přírodou není žádná bariéra, hranice nebo rozdíl. Jsme totéž. Jen jsme na to zapomněli. Je zažitým zvykem západní kultury mluvit a psát o těle, přírodě nebo fyzickém světě jako o něčem vnějším, co je oddělené od lidského prožívání a myšlení. Kvůli tomuto odloučení také bylo možné proměnit téměř vše živé i neživé ve zdroje — a tím přivést planetu na pokraj kolapsu. Máme-li se tedy postavit k environmentálním problémům čelem, nemůžeme se zabývat pouze následky lidského konání; je nutné zaměřit se rovněž na mentální a kulturní vzorce, jež mu předcházejí. Filozof David Abram takovou proměnu myšlení ve své pozoruhodné knize Stávat se zvířetem předkládá. Není to však přeměna intelektuální, nýbrž fyzická. Abram situuje lidskou mysl zpátky tam, odkud před staletími prchla — zpátky na zem, mezi kamení a ptačí skřeky, do bezprostředního prožívání hmatatelného světa. Vrací lidi mezi zvěř a zvíře zpět do člověka.
Shulamith Firestone: Dusivá místa
 |
Dějištěm sbírky povídek o sociálních outsiderkách a outsiderech, kteří se dusí v současné společnosti, je klaustrofobické prostředí psychiatrických léčeben či zákoutí v New Yorku. Její autorka Shulamith Firestone (1945–2012), vystudovaná historička umění, patří k nejpozoruhodnějším postavám radikálních hnutí 20. století. Ač vyrůstala v konzervativní židovské rodině, již v pětadvaceti letech platila za intelektuální hvězdu radikálních kruhů. Stalo se tak díky knize Dialektika sexu (1970), dodnes považované za základní dílo druhé vlny feminismu, které předběhlo svou dobu. Poté se však Firestone z aktivistické scény stáhla, pobývala v psychiatrických léčebnách a žila v ústraní. Dusivá místa jsou její druhou publikací, kterou vydalo nakladatelství Semiotext(e) o dvacet osm let později. Autobiograficky laděné dílo je nemilosrdnou a krutou analýzou z pohledu těch, kteří nedokážou nebo nechtějí fungovat a přizpůsobit se současné společnosti. Noemi Cupalová, Eva Horská: Blbá Vendula
Nikdo už neví, jestli to začalo protivnou Vendulou, nebo nepřátelskými spolužáky. Jisté je, že kamarádství s neřádem, drobným stvořením zrozeným z odpadkového koše, celou věc jenom zhoršilo. Neřádova přítomnost totiž Vendule dodává sebejistotu k nevybíravému odrážení drobných křivd. Co na to okolí? Rodiče mohou trestat, učitelé ponižovat a spolužáci trápit. Může se ale také najít někdo, kdo Vendulu zkusí pochopit. Neřád s Vendulou zůstává v obou barevně odlišených variantách příběhu, jen v jedné se mu ale dokáže Vendula vzepřít, vztahy s okolím urovnat, najít nové přátele a spolu s nimi i chuť chovat se jinak.
Simon Jimenez: Kopí protne vodu
V nové epické fantasy od autora Ztracených ptáků provázejí dva bojovníci prastarou bohyni rozvrácenou zemí, aby ukončili tyranskou vládu královského rodu. Lidé trpí pod staletou vládou Měsíčního trůnu. Despotický císař a jeho zrůdní synové, Tři postrachové, drží zemi v dusivém sevření. Vykořisťují krajinu a utlačují lid děsivou mocí, kterou získali od bohyně vězněné pod jejich palácem. Nejjasnější Měsíc, Požehnanou Lunu však nelze držet navždy. S pomocí Juna, strážce pronásledovaného svou minulostí, a Keemy, vyděděnce bojujícího o svou budoucnost, se bohyni podaří uprchnout. Se svými mladými společníky se vydává na pouť za svobodou — v naději, že se jí podaří navždy Měsíčním trůnem skoncovat. Avšak cesta, která je čeká, bude nebezpečnější, než si kdokoli z nich dokázal představit. Kopí protne vodu je ambiciózní dobrodružný příběh a zároveň niterné zkoumání identity, dědictví a sounáležitosti, které vás strhne a promění, protože se nepodobá ničemu, co jste kdy četli.
Bohdan Holomíček: Album 1958–1977
Nakladatelství Torst vydává jako svou 700. publikaci fotografickou knihu Bohdana Holomíčka Album 1958–1977, která přináší na 176 stranách 238 snímků z prvního dvacetiletí jeho tvorby. Jedná se o druhou z řady knih s jednotícím názvem Album, která mapuje jeho fotografické dílo. První z nich, Album Václav, vyšla v roce 2016 a zachycuje Václava Havla od roku 1974 až do smrti v kruhu nejbližších přátel, se spisovateli, divadelníky, s manželkou Olgou, ale i s českými a světovými politiky. Fotografie Bohdana Holomíčka jsou již po více než šedesát let intimní kronikou životů mnoha lidí, které potkal. Vyprávějí o tom, že každý člověk je jedinečný a že lidský život má smysl. Jeho snímky přinášejí do života lidí radost, touhu prožívat každý okamžik naplno, vidět krásu a inspiraci ve všední každodennosti. O tom svědčí i jeho strhující osobnost. Teoretička umění Hana Buddeus ho jednou oprávněně nazvala „apoštolem lásky“. Historička fotografie Anna Fárová ho charakterizovala jako „fotografa přátelských setkání, zachycujícího pozitivní situace, okamžiky milosti, záblesky lásky za magického přispění světla“. Historik fotografie Antonín Dufek napsal, že „jeho fotografie jsou často přirovnávány k deníku, ale jak čas běží, stále víc se ukazuje, že je to spíš památník a kronika. Památník vzniká v komunikaci s ostatními a slouží také jejich paměti. V Holomíčkově případě jde o autobiografii, která se však stává i generační výpovědí; jeho snímky jsou sice subjektivní, mají ale obecnou platnost a reflektují vzpomínky celé společnosti.“ |
