Doslov: Reportáž i obžaloba

V literárním ekosystému současných Spojených států, kde se může někdy zdát, že nevydá-li autor nový román či alespoň sbírku povídek co dva roky, zmizí z očí i sejde z mysli, patří Rachel Kushnerová (*1968) k těm nemnoha tvůrcům, kteří si s každou další knihou dávají notně na čas. Ačkoli však trojici jejích dosud publikovaných románů odděluje od sebe vždy pět let, na nedostatečné kritické přijetí si knihy rozhodně stěžovat nemůžou.

Již debutový Telex z Kuby (Telex from Cuba, 2008) posbíral nadšené recenze a propracoval se do finální pětky prestižní Národní knižní ceny; nemenší pozitivní ohlas a znovu užší výběr na totéž literární ocenění čekaly o pět let později i román Plamenometčíci (The Flamethrowers, 2013). Noční klub Mars (The Mars Room, 2018) pak za takřka všeobecného ohromení sklidil ceny a nominace jak doma, tak na evropském kontinentu: k nejužšímu výběru na americkou Národní cenu kritiky se přidala britská Booker Prize (užší výběr) i kandidatura na francouzskou Prix Médicis Étranger, kterou nakonec Kushnerové román proměnil.

Čas, který autorka každé své knize dopřeje, se zužitkovává mimo jiné i ve velice pečlivých a důkladných rešerších, jež svým textům, protagonistům a zachycovaným časoprostorům může věnovat. Telex z Kuby, situovaný mezi americké expaty pobývající na „ostrově svobody“ před koncem Batistovy diktatury, tak zaujal přesvědčivou prací s reáliemi a autenticky podávaným vykreslením života v okolnostmi takřka uzavřené komunitě, jejíž notně různorodé členy svedla dohromady práce ve službách ovocnářské firmy – v jedinou chvíli a na jednom místě se tak protnou životy lidí z odlišných sociálních vrstev, s rozmanitým zázemím a rozličným hodnotovým nastavením. Minimálně stejně působivá, do detailu prozkoumaná, promyšlená a propracovaná je pak i panoramatická scenérie Plamenometčíků, ve které se na jevišti New Yorku sedmdesátých let radikalismus politický potkává s tím uměleckým.

V případě Nočního klubu Mars vybavily autorku osobní návštěvy kalifornských věznic a desítky hodin hlubinných, leckdy až intimních rozhovorů s tamními vězeňkyněmi přehršlí drobných „operačních detailů“, které se ústrojně propsaly do svíravého, naprosto autenticky vyznívajícího vykreslení všednodenní směsi existenční vyšinutosti, zoufalosti, nudy a strachu za mřížemi. Nejde tu ale rozhodně jenom o ony úlomky „vězeňské moudrosti“; výnosem tu nejsou pouze dokumentárně fascinující, pro člověka zvenčí takřka nereálně znějící poznatky o tom, jak lze kanalizačním potrubím pašovat zmrzlinu zabalenou do menstruačních vložek či jak soupis pravidel vyvěšený na stěně místnosti pro přijímání návštěv končí po sérii přímých zákazů zdánlivě laskavější výzvou „Snažte se omezit pláč na minimum“. Největším ziskem tu je komplexní, mnohotvárné a v něčem možná chvílemi kontradiktorní, protože skutečné a pravdivé – jak jen fikce pravdivá být může – zachycení trýzněné mysli. Romy Leslie Hallová, ona vězenkyně bez šance na předčasné propuštění, je celou svou fyzickou bytostí, nikoli však ve své mysli vykázána do prostoru obehnaného elektrickým plotem, do prostoru bez syna a bez naděje.

Příběhy zasazené do specifického prostoru ženské věznice a líčící leckdy konfliktní, rozličnými motivacemi a životními trajektoriemi ovlivňované sociální interakce mezi dozorkyněmi, ostatním personálem a trestankyněmi (často s různým etnickým či socioekonomickým původem) patří mezi stálice současné kulturní produkce: ve variacích historizujících jsou takto kotveny např. romány Náklonnost Sarah Watersové (1999, česky 2013) či Alias Grace Margaret Atwoodové (1996, česky 2018), rozsáhlé fresky zachycující ženské vězeňské mikrokosmy dnešních dnů nabízejí oceňované televizní seriály Orange is the New Black (2011–2019) či Wentworth (od roku 2013). Noční klub Mars má s těmito populárními díly zajisté ledacos společného, povědomě může vyznívat třeba líčení různorodého ansámblu oné vězeňské party – tedy další uzavřené komunity, ve které zúčastněným neurčila bližní jakákoli svobodná volba, ale zákonem a trestem vynucený osud.

S tím, jak ubíhají stránky románu a vyprávění přeskakuje mezi několika dějovými rovinami a množstvím dílčích mikropříběhů, vysvítá ale stále zřetelněji, že ústřední ambicí zde není minuciézně modelovat náhodně poskládané společenství či vyprávět trochu dramatické, trochu feel--good příběhy o tom, jak si ženy v nouzi dokážou ubližovat i vypomoci, ale spíše zaostřit onu esenciální nespravedlnost celého právního a kárného systému a v rozšířeném záběru i současné Ameriky, sociálně, etnicky, genderově kódovanou nerovnost před zákonem a způsobem penalizace jeho porušení, která klíčí již z prostého „narození se“ do chudšího předměstí, neprotežované barvy pleti či sexuální identity. Ať už se rozhodnete číst vyprávění Romy
Hallové jako připravovanou obhajobu pro případné řízení o propuštění (nebo snad pro Gordona Hausera?), jako sebezpytnou konfesi, nebo jako onen příslovečný „celý život“, který se hrdince promítá před očima ve chvíli, kdy navzdory instrukcím vybíhá vstříc reflektorům svých pronásledovatelů, nesporně je třeba číst jej minimálně stejnou měrou také jako obžalobu, jako hlasité „J’Accuse“, s kterým se Kushnerová obrací proti systematizované nelidskosti vězeňského systému a sociálně stratifikující spravedlnosti.

Noční klub Mars může tak se vší svou přesností a přesvědčivostí vyznívat jako angažovaná beletrizovaná reportáž o „neviditelném světě“ současného amerického ženského vězeňství, v jádru celého toho suverénně zvládnutého románu se ale nalézá především nelítostné pojednání o tom, jaké to je žít bez svobody, bez prostředků a bez perspektiv v dnešní Americe (regionální určení si ovšem lze vcelku snadno odmyslet). Po většinu času setrvává vyprávění u Romy a jejího ich-formového vzpomínání, právě její perspektivou je nám popisovaný svět většinově prostředkován. Kushnerová ale v promyšleném kompozičním gestu do přeskakujícího proudu hrdinčina líčení rozmisťuje i skromnější er-formové pasáže zaměřující se na trojici mužských postav – vězeňského učitele Gordona, zkorumpovaného policistu Doca a konečně „Úchyla“ Kennedyho, Romyina kunčofta a stalkera, Romyinu oběť. Text tak na jednu stranu získává na komplexitě a čtenáři otevírá příležitost blíže nahlédnout do motivací a osudů některých vedlejších protagonistů, na stranu druhou by zejména v případě v podstatě jen volně napojeného příběhu Docova bylo lze diskutovat o opodstatněnosti a přínosech takového kompozičního rozdrolení: jakkoli samo o sobě podáno s nebývalou intenzitou, vzdaluje se přeci jen toto líčení pádu jednoho „naskrz prohnilého“ policajta možná až příliš ústřední linii, po které je tu narace a konstrukce celého románu jinak velmi soustředěně a zacíleně vedena.

Ještě jiné klubko významů a kontextů pak do vyprávění vnáší subtilní linka intertextová: Kushnerová tu odkazuje nejen na samotný žánr „vězeňské literatury“ a rozličná díla tematizující otázky provinění jednotlivce nebo způsobu a konsekvencí trestu, takže se zde potkává vězeň, co „v Renu zastřelil jednoho chlápka jen proto, aby se mohl koukat, jak umírá“, ze slavného Folsom Prison Blues Johnnyho Cashe s Dostojevského Raskolnikovem. Nemalou částí Gordonových „výstupů“ se pak táhne disputace o možnosti vyvázání se z lidské civilizace a pokroku: na straně andělů tu dostává slovo Henry David Thoreau a jeho samotářský návrat k přírodě a únik do lesů, zatímco na opačné straně hřiště nastupuje Ted Kaczynski, známý též jako Unabomber, který skrze své deníkové zápisky dokládá, že z takového lesního útočiště lze rovněž skvěle rozesílat poštou výbušniny.

Působivost dokumentu-reportáže, nesmlouvavost společenské kritiky i komplexnost promyšleného vícevrstvého textu: to vše jsou klady, které z Nočního klubu Mars činí jednu z nejpřesvědčivějších amerických próz druhé dekády 21. století. Aspektem možná ale nejdůležitějším, pro kritický úspěch a čtenářský ohlas románu vpravdě klíčovým, je tu však především strhující Kushnerové styl. Ten totiž přes zmiňovanou netriviální promyšlenost a propracovanost sledovaných témat zůstává vrcholně čtivý, napínavý, chvílemi v nejlepším slova smyslu žánrový.

Mezi téměř až filmově pojednanou vstupní scénou, onou noční jízdou vězeňským autobusem, při které potulující se mysl loučící se s „venkovním“ světem vytvoří i ze siluet eukalyptů ve tmě hrůzný obraz apokalypsy, a jejím protipólem, až snově překotným záznamem Romyina útěku, běhu mandloňovými sady i marného pokusu o nalezení úkrytu před civilizací, se nachází bravurně vystavěný sled provázaných a navzájem se zrcadlících a prohlubujících historek a mikropříběhů, traumat a zločinů, vin a trestů (a vlastně i zvláštních nevinností), ze kterých se skládá soudržný, ale přitom rozmanitý celek, zaostřený a pevně zacílený, avšak současně doširoka se rozbíhající román o životě ve vězení a o tom, jakým vězením někdy může být život. Romy v jejím přírodním úkrytu nakonec pronásledovatelé – věznitelé – dostihnou. Nezbývá jí tedy nejspíš nic jiného než vyběhnout v ústrety reflektorům (a jejich oslepujícím světlem zakrytým, jistě však namířeným zbraním) a přitom si prolétnout, prohlédnout, prožít svůj život. Jak ostatně sama lakonicky poznamenává na samém startu vyprávění, když mluví o vlastním soudním procesu: „Všichni jsme doufali, že to dopadne jinak. Nedopadlo to jinak. Dopadlo to takhle.“
Pavel Kořínek

Zobraziť diskusiu (0)