Cormac McCarthy vydal v roce 2006 svůj desátý román (či spíše novelu) Cesta (The Road) už jako zavedená literární celebrita. Jeho někdejší pověst autora, který píše především pro jiné autory a odmítá vystupovat v médiích, sice přetrvala jako legenda, ve skutečnosti se však McCarthy přece jen poněkud otevřel lidem a světu.

Dokladem toho je i příběh otce a syna, kteří putují zdevastovanou krajinou po blíže neurčené globální katastrofě, s největší pravděpodobností srážce Země s meteoritem, jak sám autor naznačil v rozhovoru pro časopis Rolling Stone. Přestože výchozí situace vybízí k dalšímu potvrzení letitého McCarthyho přesvědčení, že člověk je tvorem nejhůře přizpůsobeným životu na Zemi, tentokrát je tomu jinak.

Oba hlavní protagonisté i další lidé překvapivě přežívají v podmínkách, v nichž nepřežilo žádné zvíře – s výjimkou několika psů. A nejenom, že otec se synem navzdory všem předpokladům přežívají; na rozdíl od většiny ostatních lidí, z nichž se stali krvelační kanibalové bez jakýchkoli zbytků civilizačních návyků, si udrželi morální integritu. V Cestě poprvé ve své kariéře McCarthy vytvořil postavy, s nimiž se čtenáři dokážou ztotožnit a o něž se mohou strachovat. Nejspíš proto afroamerická televizní moderátorka a herečka Oprah Winfreyová zařadila Cestu do svého knižního klubu, a tím přispěla k jejímu velkému komerčnímu úspěchu.

Cesta se odehrává na Jihu, kde McCarthy vyrůstal: otec a syn putují z horských oblastí Kentucky, dějiště prvních čtyř McCarthyho románů, do přístavu Galveston v Texasu, tedy na Jihozápad, kam autor umístil všechna svá pozdější díla. Všechna základní témata Cesty můžeme najít už v dřívějších McCarthyho dílech, ale autor pro ně vytvořil nový, lidštější kontext.

Žánr dystopie mu umožňuje vytvořit svět, v němž prokletí i nevinnost jsou pravé a uvěřitelné. Přestože i zde se objevuje všudypřítomné násilí, dostane alespoň na chvíli šanci dobro a chlapcova empatie. V Cestě se nejen dětské, ale veškeré lidské oběti stávají předmětem lítosti, a právě proto se chlapec v závěru ujišťuje, zda jeho zachránci skutečně nejsou kanibalové – v postkatastrofickém světě je to jedno z mála kritérií dobra.

Zánik světa v Cestě začíná nenápadně: dlouhým zábleskem a sérií slabých otřesů, které se v domě, v němž otec se svou těhotnou manželkou bydlí, projeví jen jako růžová záře za okny. Nejde už sice elektřina, stále však ještě teče voda a o případných poruchách magnetického pole se kniha nezmiňuje.

Jiný pohled nám poskytují střípky života před katastrofou. Načrtnutý obraz minulé civilizace není totiž z počátku 21. století, není to svět počítačů a mobilních telefonů, ale svět osmdesátých či dokonce sedmdesátých let 20. století, tedy období, kdy ještě probíhala studená válka. Jako by se zde naznačovala myšlenka, že civilizace už zanikla, jen jsme si toho při svém hektickém konzumním způsobu života nestačili všimnout.

Co dělá z Cesty výjimečné dílo, jsou McCarthyho stylistické a vypravěčské finesy, kontrast mezi minimalistickými dialogy otce a syna a popisy plnými metafor a přirovnání, občasné příkazy, které otec dává sám sobě, nebo mu je dává nějaká vyšší moc, přechody od vyprávění ve třetí osobě ke komentářům v osobě první, v nichž se chlapcův otec přiznává ke strachu a pochybnostem, které jsou v příkrém protikladu s jeho každodenní úpornou snahou přežít. Krátké epizody protkané dialogy, v nichž se syn neustále ujišťuje, že on i jeho otec jsou pořád „ti dobří“ a že stále „nesou oheň“, a které vždy končí smířlivým „tak jo“, dávají příběhu takřka hudební kompozici.

McCarthy se uchyluje k minimalismu, stejně jako chlapec, který nakonec vyhodí flétnu, kterou mu otec vyrobil a na niž občas hrál „poslední pozemské tóny, vyvolané z trosek a spáleniště“, což ale docela dobře mohla být také „beztvará hudba budoucího věku“.

# Marcel Arbeit, psáno pro #mojeargo - květen 2021

Zobraziť diskusiu (0)