Petrkov, jak si na něj vzpomínám

Jsou v životě okamžiky, které člověka ovlivní na celý život a které svou jedinečností jsou předurčeny k tomu, aby se již nikdy nemohly opakovat. K takovým okamžikům patřila moje první návštěva v Petrkově u bratrů Daniela a Jiřího Reynkových. Nevzpomínám si už přesně, v kterém to bylo roce, snad 1982, 1983 v létě – vyrazili jsme tehdy čtyři kamarádi – Petr Turek, Michal Plzák, Robert Müller a já – na cestu za třemi určujícími body, místy, o nichž jsme věděli z četby a snili jsme o nich v tehdejší neveselé Praze: Petrkov, Tasov, Stará Říše.

Jan Šulc vpravo, fotografie z archivu Michala Plzáka

Všechna ta místa jsme tehdy navštívili, mnoho jsme viděli a zažili. Zde chci vzpomenout pouze na návštěvu Petrkova: jak vlídně, jak přátelsky jsme byli přijati! Jako doma, s takovou vlídností a láskou. Bratři nám ukázali tatínkovu knihovnu, rukopis Divišovy sbírky Sursum na ručním papíře, probodený velkým hřebem, dopisy Jacobovy, Gionovy, Zahradníčkovy, Florianovy, a samozřejmě grafiky, grafiky, grafiky – jež jsme si s posvátnou úctou prohlíželi. Jiří nám též pustil nějakou vzácnou nahrávku vážné hudby, již dostal darem z Francie. Pamatuji si každý okamžik, každičký detail toho setkání, i drobnosti v interiéru petrkovského bytu.

Vzpomínám si též na kočky na širokých dřevěných schodech a na to, jak nám Jiří ve stodole vysvětloval rozdíl mezi Karlem a Josefem Čapkovými. Zatímco Karel se při návštěvě Petrkova o všechno živě zajímal a zkoumal, jak fungují zemědělské stroje a jak se chová dobytek, Josef toužil jen vyjít do zahrady petrkovského domu; tuto Josefovu touhu jsem pochopil – tak krásné, jedinečné místo se vstupem do okolní krajiny byla petrkovská zahrada i v době naší, o půl století později. Ještě jsme si ani zdaleka neprohlédli všechny grafiky, když nám Daniel s Jiřím řekli, že musí odjet. A že můžeme v domě zůstat a klíče máme při odchodu dát na futro od dveří do domu. Žasli jsme…

Jan Šulc vlevo, foto: Michal Plzák

Když jsme pak úplně nakonec zahradou odcházeli, všimli jsme si, že je otevřené okno a žebřík opřený o zeď domu. Alespoň jsme ho položili. Ještě jsme pak prošli okolí Petrkova a všechno už navždy vrývali do své paměti. Jako dárek jsme si odnášeli Reynkův překlad Jammesova Listopadu – vytištěný v roce 1948 Vlastimilem Vokolkem v Pardubicích, ale ještě nerozřezaný a bez obálky – již „nevyšel“, nebyl dán do distribuce… Petrkov jsem pak navštívil ještě několikrát, vždy to bylo krásné. Ale kouzlo prvního setkání, první návštěvy bylo největší.

Petrkov a starost o něj jsem pak v duchu předal Petru Turkovi a Barboře Bukovinské – ona pak s Annick Auzimourovou připravovala k vydání soubor básnického díla Suzanne Renaud. Těším se tím, že to byl můj nápad, úplně na začátku.

Petrkov mi pak oživil po letech Aleš Palán svou krásnou knihou Kdo chodí tmami, kterou jsme vydali v Torstu. Daroval jsem ji tehdy Zbyňku Hejdovi a vím jak moc, opravdu moc se mu líbila, jak ho potěšila. Stejně jako Jitku Bednářovou v Brně, které se líbila též. A úplně poslední petrkovský zážitek mi připravil Bohdan Holomíček svými nádhernými fotografiemi Petrkova, promítanými na počítači u něj doma v Janských Lázních. Ta nádhera, to vystižení petrkovské atmosféry, ta úžasná kombinace dokumentárních snímků s fotografiemi náladovými i s reprodukcemi grafik Bohuslava Reynka, to umí jedině Bohdan, nikdo jiný.

A tak cítím velkou radost; radost ze všeho, co je v mé paměti s Petrkovem spojeno: myslím na Jiřího a Daniela Reynkovy, na své kamarády, s nimiž jsem je navštívil, myslím na sourozence Vokolkovy, na Petra s Barborou, na Aleše i Zbyňka Hejdu, na Jitku i na Bohdana… To všechno mi vyvstává v paměti, když si vybavuji své první kroky k onomu vzácnému domu…

Květen 2013

[Text publikovaný jako autograf v knize Petrkovu s láskou. Sborník pro Bohuslava, Daniela a Jiřího Reynkovy (eds. Aleš Palán a Vlastimil Vokolek), Praha, Katolický týdeník 2014, s. 114–117]

Zobraziť diskusiu (0)