Jana Doležalová, jedna z těch rodiček, kterým Ivana Königsmarková připravila co nejpřirozenější porod, s ní sepsala knižní rozhovor. Teď vychází ve druhém vydání.

...

Ivano, každý už někdy slyšel termíny porodní bába, porodní asistentka... Můžete je vysvětlit?

První zmínky o porodních babách v našich krajích se datují do dvanáctého století. Už tehdy to byly ženy zběhlé v bylinkářství a v psychologii a vedle doktora a faráře patřily ve vesnici mezi nejváženější osoby. Umění péče o těhotné se učily od sebe navzájem a předávaly si je formou učednictví. V osmnáctém století, za Marie Terezie, byly zavedeny první kursy porodnictví na tehdejších vysokých školách. Dá se říci, že pojem porodní bába se změnil v porodní asistentku v okamžiku, kdy vznikla tato profese jako učební obor na školách. Na počátku dvacátého století už měly porodní asistentky také svoji profesní organizaci. Za první republiky byla dokonce česká porodní asistentka předsedkyní Mezinárodní organizace porodních asistentek. České porodní asistentky tehdy měly ve světě dobré jméno. Většina porodů probíhala v domácím prostředí, jen minimum porodů se ocitalo v nemocnicích. Porodní asistentky pečovaly o těhotné ženy, prováděly je porodem a jezdily za nimi na poporodní návštěvy.

Kdy se přesunuly porody z domova do porodnic? Někteří lidé ještě dnes pamatují, jak ženy rodily doma...

Porody se začaly v masivním měřítku přesunovat do porodnic v polovině minulého století, po válce. Já se narodila v porodnici, ale mnoho mých vrstevníků se narodilo ještě doma. Přesuny porodů do porodnic probíhaly postupně, nejdříve v Čechách, o něco později i na Moravě. V šedesátých letech se už téměř všechny porody odehrávaly v porodnicích. Porodní asistentka ale měla i v té době u porodu stále velkou svobodu konání. Vedla porody, šila porodní poranění. Lékař byl sice u porodu často přítomen, ale pokud nevznikly komplikace, do práce porodní asistentky nezasahoval. Část porodních asistentek stále pracovala v terénu, starala se o ženy během těhotenství, na počátku porodu a po porodu. Když žena začala rodit nebo jí odtekla plodová voda, přijela za ní její porodní asistentka a společně jely sanitkou do nemocnice. Kdyby náhodou bylo po cestě zapotřebí, porodní asistentka by odborně zasáhla. V porodnici pak porodní asistentka předala ženu do péče dalším zdravotníkům.

Kam se ztratila původní samostatná práce porodních asistentek? Dnes lidé vnímají spíše lékaře jako osoby, které pečují o těhotné a rodičky...

Když byly v padesátých letech zrušeny živnosti, staly se původně nezávislé porodní asistentky zaměstnankyněmi. Pracovaly buď v porodnicích nebo v Ústavech národního zdraví v ordinacích lékařů. Obvykle byly v každé ordinaci porodní asistentky dvě. Jednak částečně pečovaly spolu s lékařem o gynekologicky nemocné a rizikově těhotné, a zároveň nezávisle na lékařích vedly poradnu pro zdravé těhotné, přípravu k porodu a vykonávaly návštěvy u žen po porodu. Žena tak chodila celé těhotenství ke své porodní asistentce, pak porodila v porodnici pod dohledem jiné porodní asistentky, a když ji propouštěli domů, zavolali do ordinace její porodní asistentce, která přijela novopečenou maminku druhý den domů navštívit. Zkontrolovala ji i dítě, poradila, co bylo zapotřebí, popřípadě pomohla s koupáním a péčí o miminko. V nemocnici sice o ženu u porodu pečovala jiná porodní asistentka, ale péče před a po porodu na sebe navazovala. Žena věděla, že se kdykoliv během těhotenství a šestinedělí může obrátit s jakýmkoliv problémem na porodní asistentku v ordinaci, kterou znala a s níž měla vytvořený vztah. Takto péče fungovala až do roku 1992. Když jsem tuto praxi nedávno líčila své mladší kolegyni, myslela, že hovořím o době za první republiky, protože dnes se nám taková péče zdá nepředstavitelná. Když se na počátku devadesátých let zprivatizovala ambulantní péče, přestaly být porodní asistentky zaměstnankyněmi Ústavu národního zdraví, a staly se zaměstnankyněmi lékaře. Jenže lékaři do té doby pracovali pouze s rizikově těhotnými a s prací porodních asistentek se zdravými těhotnými nepřicházeli do styku. Proto usoudili, že jim v ordinaci stačí jen jedna porodní asistentka, a to ta, která bude k ruce jim. Druhou porodní asistentku propustili. V tu chvíli zanikla samostatná péče porodních asistentek o matky během těhotenství a návštěvní služba. Práce porodních asistentek v nemocnicích se přitom omezila na vedení porodů pod dohledem lékaře.

Proč se porodní asistentky při obnovení soukromých praxí nezprivatizovaly stejně jako lékaři?

Protože na něco takového nebyly připravené. Za socialismu byly v systému zdravotnictví podřízeny lékařům a byly zbaveny nejen pravomocí, ale také si přestaly být vědomy svých práv a pozbyly hrdosti na své povolání.

Jak se tato změna odrazila v péči o těhotné ženy?

O těhotné ženy se stará lékař. Při péči o gynekologicky nemocné a ženy s komplikovanými těhotenstvími však většinou nemá dostatek času, aby se v poradně věnoval těhotným, které nemají komplikace, a aby jim poskytoval psychologickou podporu a připravoval je k porodu. Před porodem pak lékař pošle těhotnou k péči do nemocnice, a na kontrolu k němu žena přichází až po šestinedělí. To znamená, že během šestinedělí se ocitne bez péče, protože neví, na koho by se s případnými problémy s kojením a zotavováním po porodu obrátila. Většinou řeší vzniklou situaci odjezdem do porodnice. Pokud by však byla žena během šestinedělí v péči porodní asistentky, získala by nejen odpovídající psychologickou podporu, ale stačilo by, aby své porodní asistentce zavolala a spolu pak řešily konkrétní situaci, obvykle problémy s kojením, přímo v domácnosti.

Proč si porodní asistentky nechaly vzít v nemocnicích pravomoci při vedení porodů?

Souviselo to s politickou situací. Když byly po komunistickém převratu v únoru 1948 zrušeny profesní organizace, zůstala pouze Česká lékařská společnost, která samozřejmě hájila především zájmy svých členů – lékařů. Porodní asistentky neměly nikoho, kdo by je zastupoval. V osmdesátých letech pak lékaři prosadili novou vyhlášku o činnostech, jíž si přivlastnili dohled nad prací porodní asistentky. Zpočátku záleželo dodržování nových pravidel na vedení každé porodnice. Kde se normalizovalo hodně, měly porodní asistentky své pravomoci okleštěné dříve. Na II. gynekologicko-porodnické klinice Všeobecné fakultní nemocnice u Apolináře, kde jsem v té době pracovala, jsme měly daleko více pravomocí, než na I. klinice. Také na Moravě si porodní asistentky dlouho uchovaly větší míru svobody konání než v Čechách, zejména v Praze. Až v polovině osmdesátých let, když byl na II. gynekologicko-porodnické klinice jmenován nový přednosta, jsme ztratily pravomoci ze dne na den. Od té chvíle nesměly porodní asistentky rozhodovat u porodu o ničem, vše musel mít pod dohledem lékař. I já se musela zodpovídat, pokud jsem v rámci porodu udělala něco, co mi „nepříslušelo“. Což jsem samozřejmě dělala.

Zobraziť diskusiu (0)