Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965) je dvojnásobným držitelem ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s Kateřinou Šedou), další dvě jeho práce byly na tuto cenu nominovány. Vedl též kurzy tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého a Vysoké škole kreativní komunikace a pracoval jako redaktor. V nakladatelství PROSTOR vyšla jeho kniha rozhovorů se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině (2018), která zvítězila v anketě Kniha roku Lidových novin a stala se bestsellerem stejně jako navazující Návrat do divočiny (2019) a podobně laděný titul Jako v nebi, jenže jinak (2019). Nakladatelství PROSTOR vydalo též Palánovy práce reagující na koronavirovou krizi – charitativní sborník Za oknem (2020) a knižní rozhovor s profesorem Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery (2020) – a drobné črty a eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět (2020) a Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět ještě líp (2021). Dalšími knihami rozhovorů jsou Nevidím ani tmu (2021) a Robinsoni a donkichoti (2022).

foto: Ondřej Němec/Knihovna Václava Havla

Knihu Mami, miluju přibližujeme ukázkou jednoho z rozhovorů:

Jak se vyvíjel během dospívání tvůj vztah s mámou?

Byla jsem vychovaná k tomu ji respektovat, aniž by si ten respekt zasloužila a vybudovala. Obdivuju ji za to, že vůbec žije, že se nevzdala, určitě k tomu mnohokrát neměla daleko. Vychovala nás, nedopadli jsme až tak špatně. Nikdy jsem nespadla do drog, nepokusila se zabít, jen jsem na to párkrát myslela.

A není to spíš tvoje zásluha než mámy?

Můj život je moje zásluha, stoprocentně, ale kdy si začneš uvědomovat, že jseš pánem svého života? V dětství určitě ještě ne, nebo aspoň já ne.

Ty sis to možná uvědomila dřív než ostatní.

Možná, neumím tomu dát časový rámec. Ale máma mě třeba nedala do děcáku, což taky hrozilo, když jsem nemohla ani jezdit do školy, protože jsme neměli na autobus, byla u nás sociálka. Je otázka, jestli by nám v děcáku nebylo líp, ale myslím, že ne. Nemám ráda, jak jsou teď všichni toxicky pozitivní: „Tohle tě utvořilo, díky tomu, cos prožila, jseš taková, jaká jseš.“ To leda hovno! Vzalo mi to nejdůležitější část mého života, dospívání. V době, kdy se ostatní učili základní sociální dovednosti a vztahy, já v podstatě bojovala o přežití a se svojí psychikou. To, kým jsem, je jen moje zásluha, skutečně jsem mohla někde ležet s jehlou v ruce. Mám kolem sebe lidi, kteří prožili něco podobného a nedopadli dobře.

Mluvíš o výchově, že tě máma vychovala. Kde ta výchova je? Nikde ji moc nevidím.

Třeba v nějaké základní slušnosti, pozdravit, poděkovat, v tom jsem byla vycepovaná. Stačí to i v téhle úplně nejjednodušší formě, není to samozřejmost. Snažím se hledat ve svém dětství i pozitiva. Když přijedu k ségře, která bydlí u Opavy, okamžitě začnu mluvit dialektem. Nebo mluvím s tetou na Slovensku a hned přepínám do slovenštiny. Nebo s Pražákama a hned se můj jazyk protáhne. Přítel mi říká, že jsem jako chameleon. Vysvětluju si to tím, že je to můj způsob, jak přežít, přizpůsobit se. Kam přijdu, tam se rozpustit, nevyčnívat, protože když vyčníváš, je to blbý.

Já se celou dobu divil, že v tvé řeči severní Moravu vůbec neslyším. Konečně to chápu.

Kdybys mě ale slyšel mluvit se ségrou, jsou to same kratke zobaky. Přítel se ani nemusí ptát, s kým po telefonu mluvím. Hlava mi to automaticky přepne.

Mámina výchova byla jen ta slušnost, nebo ještě něco?

Pokud měla čas, náladu a energii, když nebyla ožralá, tak mi před spaním četla. Často dělala noční, nešlo to vždycky, ale když to šlo, poprosila jsem ji a ona mi četla. Díky tomu jsem i já začala brzo číst, ještě ve školce, protože jsem chtěla vědět, jak to v té knize pokračuje. Díky mámě jsem objevila lásku ke knížkám, což mi pomohlo v celém životě. A snažím se ji předávat dál své dceři.

Co další otčímové, partneři tvé mámy?

Splývají mi, banda idiotů, úplně zbytečné existence. Když měla máma tu hospodu, přitáhla si chlapa, co vylezl z vězení. Jednou v noci od nás utekl i s kasírtaškou, bylo v ní hodně peněz, mělo se platit zboží, jak to v hospodě bývá. Myslím, že nám ukradl ještě televizi. Někdy s mámou mluvíme o tom, jak jsme neměly třeba na jídlo, ale já se s ní o tom nerada bavím, protože ona začne být lítostivá. Všechno to otočí, chce, abysme ji litovali. Proto jsem jí neřekla ani o tom zranění po pádu z koně v Anglii, jen by se z toho hroutila. Když jsme se s přítelem poprvé snažili o dítě, tak jsem o něj ve druhém měsíci přišla. Nebyl to nejhorší zážitek v mém životě, ale nebylo to ani úplně jednoduché. Trvalo aspoň týden, než jsem to mámě zavolala, potřebovala jsem si to nejdřív vyřešit sama v sobě, než budu utěšovat ji.

Neměly jste ten model máma–dcera emočně trochu obrácený?

Trochu jo. Já přitom byla nezodpovědná, rozmazlená a neuměla se o nikoho starat. Jak to mohlo u nás vypadat? Máma, která nefunguje, a já, která přejala její roli, ale úplně blbě.

Pořád nějak nemůžu přijmout to, že bys měla být rozmazlená.

To mi říkali sourozenci, že si všechno vždycky vyřvu. Když jsme na to měli a já chtěla nějakou hračku, tak mi ji mamka radši koupila, aby byl ode mě klid. Nebyla moje vina, že jsem se takhle chovala, nikdo mi nic nevysvětlil a samotnému děcku to nedojde.

Proč je podle tvých zkušeností potřeba mluvit o traumatech? Můj děda byl za války v koncentráku a po ní v komunistickém lágru, nikdy o tom nemluvil. Proč, i když je ta zkušenost úplně krajní, komunikace pomůže?

Možná nepomůže všem, já jsem hodně sdílná, beru to ze svého pohledu. Když jsem poprvé nahlas řekla, že jsem byla znásilněná, zůstala jsem v šoku, co to se mnou provedlo. Emoce se dostávají hned ven. To, co zažil tvůj děda, je ale mnohem horší, dlouhodobá všeobjímající hrůza. Muselo to být něco tak hrozného, že to asi ani nechtěl vyslovit.

Když to řekneš, prožiješ to znovu?

Ano, pokaždé když to vyslovíš, prožiješ všechno znovu. I proto znásilněné ženy nejdou na policii, kde tě vyslýchá policista, pak obhájce, žalobce… Prožijí to ještě několikrát. Já to poprvé řekla na terapii, když jsme se snažily dobrat toho, proč nemůžu mezi lidi. Jen ta cesta k psycholožce mě málem stála život, jak mi bušilo srdce, seděla jsem v tramvaji a ruce mi skákaly v rytmu tlukotu srdce. Sama jsem ani neřekla, že jsem byla znásilněná, ale že mámin partner vůči mně použil to koště. A psycholožka povídá: „Takže jste byla znásilněná.“ A já, že to bylo jen tím koštětem. „Copak jste na to koště upadla vagínou?“ zeptala se psycholožka a já si to konečně připustila. A pak jsem to vyslovila sama. V tu chvíli to na mě dolehlo, nebo se mi ulevilo, nevím, dostavil se obrovský mix emocí. Byla tam přítomná i úleva, ale až někde na pozadí. Rozhodně strašnej vztek, pocit nespravedlnosti a smutek. A lítost, že se mě máma nezastala… Několik posledních let má máma období, kdy říká, jak nás miluje, což dřív neříkala. Když to dnes řekne, je mi to strašně nepříjemné, přesto hezky odpovím.

Proč je ti to nepříjemné?

Přijde mi to umělé a s křížkem po funuse. Já se s tím vším už nějak vyrovnala, chovám se k ní slušně, ale říkám si, že takhle to stačí. Mami, nechtěj víc, myslím si.

Nevěříš jí to?

Ne. Ani nevím, jestli máma ví, co je to milovat, sama to vlastně nikdy nezažila. Přitom s mojí dcerou si to říkáme neustále. Přijdu pro ni do školky, ona ke mně běží a řve na celou chodbu: „Mami, miluju.“ Všichni čumí, je jim to očividně nepříjemné. Přesto to doma cíleně pěstuju.

I s partnerem si to říkáš?

Už míň, máme teď období, kdy on je hodně v práci, i já dost pracuju, takže netrávíme tolik času spolu. Vidíme se jednou za týden, když přijede.

Jak jsi v dospívání poznávala ty, co je to láska?

Úplně blbě, v podstatě jsem se zamilovala do každého, kdo se ke mně choval hezky. Byla jsem jednoduchá kořist, a taky jsem byla kořistěná a dost promiskuitní. Ale já ty chlapy opravdu pokaždé milovala. Oni se mnou logicky nechtěli vztah, ale já to nevěděla, byla jsem přesvědčená, že ho chtějí, když mi to říkali. Do pětadvaceti jsem neměla vůbec žádnou sebeúctu, rozhodně ne, co se týče vztahů. Zlom přišel ve vztahu s partnerem, se kterým jsme se zasnoubili a chtěli se brát, tedy hlavně já to chtěla. On byl o hodně starší a já byla schopná se kvůli němu vzdát i dětí, že je nebudu mít. Chodili jsme spolu dva roky a on mi dal prstýnek. Pak nám to přestalo klapat a on řekl, že to nebyl zásnubní prstýnek, ale prstýnek z lásky. Takhle řešil problémy, hroznej srab, ale byl hodnej, dodneška si píšeme, jsme v kontaktu. Žije s paní, se kterou mě celou dobu podváděl. Tehdy to každopádně byla poslední kapka a já si řekla, že budu raději sama, protože chlapi stojí za hovno. Ne že já sama bych byla kdovíjaká výhra, asi nejsem člověk zvlášť vhodný do vztahu.

Možná jsi opakovala model mámy.

Stoprocentně. Ale měla jsem obrovské štěstí, že jsem si nenašla alkoholika a násilníka. I když do držky jsem dostávala taky. Aspoň tohle jsem si odnesla od mámy, že zůstávat v takovém vztahu nikam nevede. S Ondrou, se kterým mám dceru, to bylo všechno jinak. Půl roku jsme se jen kamarádili, on taky nechtěl s nikým být, i on má za sebou různá zranění. Prakticky u mě bydlel, ale nedali jsme si ani pusu a nešáhli jsme na sebe.

Možná bylo štěstí i v tom, že jsi s předchozími partnery neměla dítě.

Určitě, já navíc v té době neměla absolutně žádné mateřské pudy. Děti mě nezajímaly, jen mě obtěžovaly. Je pravda, že dodneška mě cizí děti moc neberou.

Sexualitu jsi měla taky narušenou?

Myslela jsem si, že v podstatě ne, všechno mi přišlo normální. Jak jsem neměla sebevědomí, tak mi ho sex dodával, někdo mě prostě chtěl. Postupně zjišťuju, že sex mám sice ráda, ale k životu ho nepotřebuju. Potřebuju se přitulit, mít verbální kontakt, já jsem hodně mluvící, ale sex pro mě není ve vztahu ani na druhém nebo na třetím místě. Nevím, jestli to je tím, co se mi dělo, nebo jsem prostě taková.

Zobraziť diskusiu (0)