Doslov

Na Zemi jsme na okamžik nádherní je román o jazyce. Zkoumá jeho hranice, ptá se, jestli jsou místa, kam jazyk nedosáhne, skutečnosti, které nepopíše, vztahy, které neunese. „Žádný předmět není trvale spojen s rozkoší,“ parafrázuje Ocean Vuong Rolanda Barthese, „pro spisovatele je však tímto předmětem mateřský jazyk. Jenomže co když je mateřský jazyk ochromený?“ Jak napsat dopis matce, která neumí číst? Matce, zakořeněné v jazyce, který není řečí mateřskou, ale osiřelou? Jak vysvětluje vypravěč, je to řeč, ve které je „jen část vietnamštiny, ale všechno z války“, „časová schránka“, ve které se matčino vzdělání „obrátilo v prach“.

Matka hlavního hrdiny románu Rose jako pětiletá holčička sleduje, jak budova její školy hoří po americkém napalmovém útoku: do školy už se nikdy nevrátí. A stejně jako válce nejde uniknout v jazyce, nejde jí uniknout ani v rodinném příběhu. Podobně jako rodina jeho hrdiny přišla i rodina Oceana Vuonga do USA v rámci třetí velké vlny vietnamských imigrantů v osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století. USA pro ně nebyly náhodně zvoleným místem na mapě: válka země neoddělitelně spojila. V této migrační vlně se navíc často jednalo o děti amerických vojáků a vietnamských žen, podobně jako Vuongova matka. Jak Vuong popisuje v rozhovorech, má s válkou napjatý vztah: bez ní by tu nebyl. Ještě přímočařeji tuto historii pojímá ve svém oceňovaném básnickém debutu Night Sky with Exit Wounds (2016):

„Americký voják ošukal vietnamskou venkovanku. Tudíž existuje moje matka. Tudíž existuju já. Tudíž žádné bomby – žádné rodiny – žádný já.“

Děti ze smíšených párů to ve Vietnamu neměly lehké. Vuongova babička svoje dcery po pádu Saigonu raději umístila do různých dětských domovů, bála se totiž, že budou kvůli svému původu jako jiné děti nuceně evakuovány do USA a adoptovány v rámci tehdejších adopčních programů pro děti s podobným příběhem. Její dcery se tak znovu setkaly až v dospělém věku. Tehdy jim hrozilo ještě jiné nebezpečí: kvůli jejich původu jim ve Vietnamu nebylo oficiálně povoleno pracovat. Přes uprchlický tábor na Filipínách se tak celá rodina dostala do Connecticutu. Opustit čas a prostor války ale neznamenalo, že by válka opustila je. Násilí si v sobě přinesl jak Vuongův otec (vztah s otcem, který rodinu opustil krátce poté, co přijeli do USA, Vuong více tematizuje právě ve své debutové básnické sbírce), tak babička Lan i matka Rose. Trpěli tím, co bychom dnes nazvali posttraumatická stresová porucha – ta se až donedávna v souvislosti s válkou ve Vietnamu řešila hlavně ve spojení s válečnými veterány, ne s civilním obyvatelstvem.

Matka ani babička válce uniknout nemohou. Ostatně ani Vuong sám: válku si sice pamatovat nemůže, ale zažívá ji prostřednictvím jazyka, příběhů, reakcí svých bližních. V souvislosti s dalšími generacemi přeživších holocaustu mluví americká literární vědkyně Marianne Hirsch o postpaměti. Postpaměť vzniká jako reakce na velkou ztrátu, kolektivní trauma, tragické události nepopsatelných rozměrů. Následné generace jsou těmito událostmi poznamenané, i když se staly dlouho před jejich narozením, pamatují si je skrze své rodiče, a tato ztráta je zároveň základem identity i důvodem truchlení.

Zmíněná teorie by se dala uplatnit i na pisatele dopisu, který tvoří román Na Zemi jsme na okamžik nádherní, i na autora samotného. Vuong vzpomíná, že válka byla přirozenou součástí vyprávění, které slýchával doma: „Babička mi třeba vyprávěla duchařskou historku, a pak řekla, to bylo až po napalmu. Pro mě se svět začínal otevírat skrze cykly těchto příběhů, a jako dítě jsem se ptal: co je to napalm?“ Vypravěčkami byly tety, babičky, matky. Tyto ženy „měly prázdné ruce, neuměly anglicky, byly úplně bezmocné. Ale když byl čas na příběhy, třímaly moc v rukou.“

Moc vyprávět bere do svých rukou i Vuong. Je to příběh, který si musí obhajovat: někdy i v nečekaných situacích. „Máš takové štěstí – jsi gay a z války,“ povzdechl si jednou na literárním večírku závistivě jiný student tvůrčího psaní Vungovi, jako kdyby vietnamsko-amerického autora samotná traumatická historie předurčovala k roli spisovatele. Je pravda, že autor válku, svou sexuální orientaci i třeba to, že vyrostl ve skromných poměrech v Hartfordu v Connecticutu, ve své tvorbě tematizuje a používá.

Strhující rodinná historie ale není tím, co jej předurčilo, aby se stal spisovatelem: navíc je jen jednou z mnoha vrstev románu. Inspirací pro něj mu možná trochu překvapivě bylo klasické dílo americké literatury, Bílá velryba. Kniha Hermana Melvilla vietnamsko-amerického autora zaujala kvůli tomu, jakým způsobem zařazuje nejrůznější odbočky a žánry, ale i kvůli Melvillovým úvahám o tom, co to znamená být bílým mužem a Američanem. Melvillovské jsou ostatně i kulisy Nové Anglie, kde se příběh odehrává. Namísto idylického světa privilegovaných univerzit a bohatých měst, které možná známe z médií, nám ale Vuong ukazuje méně lichotivý obrázek.

Stejně jako ve Vietnamu, ani zde nejde uniknout násilí: těla neničí válka, ale drogy, které jim poprvé byly vydány v nemocnicích jako snadná úleva od bolesti. Násilí je navíc přítomno i v mileneckém vztahu mezi Pejskem a Američanem Trevorem. Pejsek si sice nejdříve myslí, že pravidla světa okolo neplatí, když svůj vztah udržují v tajnosti, jenže se mýlí: pravidla svého světa, pravidla násilí a podřízení se, silných a slabých, „jsme si už dávno nesli sami v sobě.“

Po vydání své debutové básnické sbírky napsal Vuong dlouhou esej pro The New Yorker. Autobiografický materiál v ní se částečně překrývá právě s románem Na Zemi jsme na okamžik nádherní. V této eseji píše, že když přišel v USA poprvé do školky, „bylo to jako emigrovat znovu, tentokrát do angličtiny.“ Podobně jako Nová Anglie mu ale též angličtina otevřela nelítostný svět. V něm se slovník násilí překrývá se slovníkem úspěchu a uznání: Často slýchám: Ta tvoje báseň je fakt nářez. Naprostej masakr. Tím románem jim vytřeš zrak. Taky se říká, že buším do klávesnice, že píšu jako o život. Že jsem jim na tom kurzu tvůrčího psaní úplně vyrazil dech. Odrovnal je, zašlapal do země. Naprosto jsme převálcovali konkurenci. Zápasím s múzou. O státy, ve kterých žijí lidé, svádějí politici bitvy. Mířím na čtenáře, na cílovou skupinu. „Dost dobrý, kámo,“ řekl mi jednou někdo na party, „ty tvoje básně jsou fakt bomba. Úplně mě to rozsekalo.“

Pozice člověka, který do angličtiny emigroval, který svlékl vietnamštinu a „nosil angličtinu jako masku“, mu poskytuje možnost vidět jazyk zevnitř i zvenku, pohled, který může monolingvním mluvčím unikat. Ale i přes všechno násilí, kterého si Vuong všímá, Na Zemi jsme na okamžik nádherní je zároveň knihou o tom, jak si mezi smrtí (ať už způsobenou válkou nebo drogami) vybudovat život. Jedním ze způsobů budování jsou právě příběhy. Pejskova matka ale neumí číst a neumí anglicky: dopis, který jí Pejsek píše, si nikdy nepřečte, to mu ale nezabraňuje pokusit se vyjádřit všechno, co s matkou sdílí a chtěl by sdílet. Forma dopisu zároveň Vuongovi umožňuje nejrůznější odbočky a vložky, esejistické části i lyričtější pasáže.

Hladký čtenářský zážitek zde přitom není cílem: čtenář se musí vyrovnat se zlomy, návraty i prázdnými místy a při prvním čtení se v mnohovrstevnatém příběhu může i ztrácet. Český překlad knihy, která se intenzivně zabývá jazykem, tematizuje překlad mezi vietnamštinou a angličtinou a je nepopiratelně dílem básníka, nebyl lehkým úkolem. Martin Světlík, který je známý především svými překlady poezie a písňových textů, se ho chopil se ctí: vystihl jak syntaktické zvláštnosti autora, tak jeho neobvyklé metafory, lyrické polohy i hravější pasáže. „Je toho tolik, co ti chci říct, mami,“ píše Pejsek.

Vuong přiznal, že s matkou několik let nemluvil: román mohl začít psát teprve, když se usmířili. Lze jej tedy vidět i jako pokus překlenout ticho, zjistit, jestli jazyk unese křehký vztah mezi matkou a synem. Tuto fázi příběhu symptomaticky vynechává: „Na ničem z toho teď ale nezáleží. Podstatné je, že ač jsem to tehdy nevěděl, to všechno mě dovedlo sem, na tuto stránku, abych ti mohl povědět, co nikdy nepoznáš.“ Protože, jak píše Pejsek matce v návaznosti na popis života a poutě motýla monarchy stěhovavého: Když budeme mít štěstí, konec věty je místem, kde můžeme začít. Když budeme mít štěstí, něco se přenese dál, jakási další abeceda vepsaná v krvi, šlachách a neuronech; předkové, již zatěžují svůj rod tichým nutkáním letět na jih, směřovat k místu ve vyprávění, které nikdo neměl přežít.

Matka Oceana Vuonga, adresátka dlouhého dopisu, kterým je román Na Zemi jsme na okamžik nádherní, zemřela v listopadu 2019. „Nikdy jsem nechtěl vytvořit ‚dílo co přežije věky‘, ale navěky ve svém díle uchovat naše těla, živá a nepopsaná,“ píše Pejsek matce. Pod pojmem „naše“ se může skrývat řada zesnulých blízkých, jako Trevor, babička Lan i matka. I jejich těla, jak Vuong uvedl v jednom z mnoha rozhovorů po vydání knihy, jsou inspirací pro spisovatele. I chudá, nebílá i bílá, nemocná a queer těla jsou hodna velké literatury. A román Na Zemi jsme na okamžik nádherní do této kategorie nepochybně patří.

Františka Schormová

Zobraziť diskusiu (0)