Od Cervantese přes bin Ládina po princeznu Leiu
Salman Rushdie v rozsáhlém souboru esejů Jazyky pravdy promýšlí otázky etiky tvorby, svobody slova a odpovědnosti, představuje se také jako znalec světového písemnictví a kultury obecně. Věnuje se velkým literátům 20. století z rodu Kurta Vonneguta nebo Samuela Becketta, srovnává Shakespearovo mistrovství se Cervantesovým, na příkladu Aje Wej-weje, Pussy Riot či Roberta Saviana ukazuje, jakou roli hraje v tvorbě odvaha.
Své úvahy, v nichž propojuje postřehy profesionálního literáta s reflexí nadšeného čtenáře, dokáže rovným dílem věnovat autorům moderním (Roth, Pinter, Beckett, Vonnegut) i klasickým (Cervantes, Shakespeare, H. Ch. Andersen). Se stejným zaujetím však sleduje i tvorbu umělců využívajících vizuální média, jako jsou výtvarníci Taryn Simonová a Francesco Clemente nebo fotograf Sebastiăo Salgado, vzpomíná na herečku Carrie Fisherovou, která ztvárnila princeznu Leiu ve Hvězdných válkách. V eseji Odvaha vzdává hold statečnosti tvůrců, pro něž byla touha po svobodném vyjádření silnější než strach. V textu se setkávají čínský umělec Aj Wej-wej, členky Pussy Riot, italský spisovatel Roberto Saviano či mladý saúdskoarabský básník Hamza Kashagari, jehož wahhábistický režim držel bez soudu dva roky ve vězení za tři poetické tweety.
Překladatelka Martina Neradová překládala Rushdieho poprvé, k jeho tvorbě má však dlouhý vztah. „Rushdieho jsem poprvé četla na sklonku 90. let, kdy jsem při cestování po Indii narazila v knihovničce jednoho hostelu na originál Dětí půlnoci,“ říká. Postupně přečetla od autora téměř vše a také o něm napsala diplomovou práci. „Tehdy mě ale vůbec nenapadlo, že ho někdy budu mít to štěstí překládat,“ dodává. Zejména začínajícím spisovatelům by doporučila esej, v níž Rushdie se sebeironickým odstupem popisuje nelehké začátky vlastní autorské tvorby.
„Skvělé jsou jeho poznámky k Vonnegutovým Jatkám č. 5, románům Philipa Rotha nebo Gabriela Garcíi Márqueze či hrám Harolda Pintera. Výborně jsem se bavila nad kapitolou o často nevydařených filmových adaptacích literárních děl nebo nad jeho velkorysou kritikou fenoménu tzv. autofikce,“ říká překladatelka. Nejfundovaněji podle Neradové působí Rushdieho úvahy o literární tvorbě. „Osobně mě ale potěšil příspěvek věnovaný Kaře Walkerové, významné malířce a grafičce, která není české veřejnosti příliš známá. Třeba ji zásluhou tohoto drobného textu pro sebe objeví někdo další. Na Rushdiem je pro mě obecně cenné, že se nejen na literaturu, ale také na společnost a její problémy dívá nepředpojatě, pohledem člověka, který je rozkročený mezi Východem a Západem, a jestliže upozorňuje na vady jednoho či druhého, dělá to možná ironicky, ale současně s láskou a pochopením.“
Rushdieho texty jsou podle Neradové plné citací a nejrůznějších historických či popkulturních odkazů. „Při jejich odhalování se překladatel chtě nechtě stává detektivem,“ říká. „Rushdie je autor intelektuální, ale nikoli suchopárný, je to brilantní stylista, vtipný glosátor a obratný žonglér se slovy. Pro každého překladatele je také požehnáním pečlivý, erudovaný a schopný redaktor, kterého jsem v tomto případě naštěstí měla.“
