Simon Garfield je brilantní vypravěč a svými knihami zve k výpravám za poznáním. Jeho právě vycházející dějiny typografie v esejích nás okouzlí jednak tím, jak je autor vzdělaný a sečtělý, a zadruhé tím, jak srozumitelně a záživně dokáže o tématu psát. Hned v úvodu nám autor sděluje: „ Na světě je více než 100 000 fontů. Proč nám jich nestačí jen pár, například Times New Roman, Helvetica, Calibri, Gill Sans, Frutiger či Palatino? Anebo klasický Garamond, pojmenovaný po tvůrci Claudu Garamondovi, který působil v Paříži v první polovině šestnáctého století a jehož nádherně čitelná latinka nahradila ztěžklou zatuchlost jeho německých předchůdců. Toto písmo poté v Anglii upravil William Caslon a později posloužilo ve Spojených státech pro text Deklarace nezávislosti.“ A věděli jste, že „tiskařská písma jsou dnes 560 let stará?“

Autor nás v jednotlivých kapitolách seznamuje se vznikem a historií nejčastěji používaných písem, nazývaných v dnešní době fonty. Počínaje příběhem Johannese Gutenberga, který to vše začal, a konče dnešními vývojáři, z nichž jednou z vůdčích osobností je nizozemský designer Luc(as) de Groot (ano, psáno se závorkou), který udává dnešní tón písma. Vytvořil loga pro VW a Audi, ale především je autorem fontu Calibri pro Microsoft, nejužívanějšího fontu v západním světě.

Ukázka z knihy Ten můj font, str. 29

Když Johannes Gutenberg vytvořil ve čtyřicátých letech patnáctého století své první litery, pohlaví písma příliš pozornosti nevěnoval. Taky se moc nestaral o to, zda pro každou novou knihu najde nový font či zda změní běh západních dějin. Chtěl vydělat peníze.

Gutenberg pocházel z Mohuče poblíž Frankfurtu a byl synem bohatého kupce, který měl kontakty na místní mincovnu. V mládí se s rodiči přestěhoval do Štrasburku, ale dál toho o počátcích jeho profesionálního života moc nevíme. Je doloženo, že se zabýval klenoty, kovodělnou výrobou a zrcadly, nicméně ve druhé polovině čtyřicátých let patnáctého století už byl zpátky v Mohuči a půjčoval si peníze na výrobu inkoustu a tiskařského náčiní.

Gutenbergova vize stála na automatizaci, konzistentnosti a recyklaci. Není pravděpodobné, že by věděl o mnohem dřívějších metodách tisku v Číně a Koreji, z nichž většina obnášela jednorázovou výrobu knih pomocí dřevěných špalíčků anebo písmen odlévaných z bronzu. Byl dozajista první, kdo v Evropě ovládl princip masové výroby a jeho novinka v podobě sazby z opakovaně použitelných písmen určila model tisku na příštích pět set let. Kniha byla stále levnější a dostupnější; co bylo kdysi výhradní doménou církve a boháčů, se po čase stalo zdrojem potěšení a poučení pro všechny vzdělané vrstvy. Jak nebezpečný nástroj pustil z řetězu!

Jak toho dosáhl? Šikovností, trpělivostí a jistou důmyslností. Díky zkušenosti s prací kováře znal principy tvrdých a měkkých kovů, stejně jako kování puncovních značek i jiných symbolů do stříbra a zlata. Dobře byl obeznámen s taveninami slitiny a v určitém okamžiku koncem čtyřicátých let patnáctého století mu patrně v mysli dozrála tato myšlenka: co kdyby se tyto kombinované techniky použily na tisk?

Všechny knihy, které Gutenberg do té doby viděl, byly napsané ručně. Z dnešního pohledu se jejich písmo může jevit téměř mechanické, přesto bylo výsledkem namáhavé ruční práce profesionálního písaře, který strávil celé měsíce sehnutý nad jedním svazkem. Bylo sice možné vyrýt do kovu či dřeva celá slova a pak je otisknout na stránku, ale to by trvalo ještě déle než knihu opsat. Co takhle ale celý proces změnit, odlít celou abecedu do jednotlivých písmen, která půjde znovu používat a sestavovat dle potřeby dokumentu nebo knihy?

Jak presně Gutenberg litery odléval, nevíme, zdravý rozum ovšem napovídá, že to bylo přinejmenším podobné prvnímu zdokumentovanému procesu o dvě desetiletí později (tedy metodě, která dominovala tisku až do roku 1900).

Simon Garfield (1960) je britský žurnalista a spisovatel, jeden z významných představitelů současné britské non-fiction. V minulosti pracoval jako scenárista pro rozhlasovou stanici BBC, byl redaktorem časopisu Time Out a přispíval do novin The Independent a The Observer. Je autorem řady knih na nejrůznější témata, mj. The End of Innocence: Britain in The Time of AIDS (1994), za niž mu bylo uděleno ocenění Somerset Maugham Award. Velkého ohlasu se dočkala jeho kniha o fontech Just My Type (2010, č. Ten můj font) či mapách On the Map (2012, č. Prstem po mapě, 2017). Simon Garfield žije střídavě v Londýně a St Ives.

Zobraziť diskusiu (0)