Psát o této knize je stejné jako psát o živé bytosti: měnila se s časem – a sama měnila čas. Ljoňa (...) by mi zde pravděpodobně dovedl poradit nějakou elegantní matematickou analogii, způsob, jak chytře zformalizovat tu „funkci knihy v souřadnicích času“. (...)

Karneval je pro mě jedinečný především proto, že to není „autoportrét“ Leonida Pljušče od dětství po emigraci ze SSSR, nýbrž Pljuščova intelektu: příběh jeho probuzení, vývoje a konfliktu s politickým systémem, jehož základním rysem byl militantní antiintelektualismus, myšlenkovražda. (...)

Leonid Pljušč (1939 - 2015)

S touto knihou jsem se seznámila asi o patnáct let dříve než s jejím autorem. Jakmile vyšla, snažila se ke mně dobít skrz divoký šum a praskání éteru na vlnách tehdejšího, ještě mnichovského Rádia Svobodná Evropa a ruské Deutsche Welle, které moji rodiče poslouchali po večerech, kdy se dal „zachytit“ nerušený zvuk z přijímače (dodnes si pamatuji na tu technologii trpělivého „skenování“ éteru vypínačem: opatrně, pomaloučku, po milimetrech, a ta radost, když – konečně! – v tom všem pekelném chrčení zaslechnete skulinku tenounkou jako vlásek a náhle k vám promlouvají živé hlasy): „ukrajinský matematik Leonid Pljušč... ukázky z knihy... čte Halyna Hordijenková...“ (že to není Halyna, ani Hordijenková, ale slavná spisovatelka poválečné emigrace Emma Andijevská, nikdo v té době v Kyjevě samozřejmě nevěděl). Dříve v tomtéž rádiu moji rodiče sledovali historii osvobození Leonida Pljušče z nejhoršího hororu, který si jen šlo představit – z brežněvovského psychiatrického vězení, takže lze říci, že s jeho jménem jsem vyrůstala jako současní dospívající s hrdiny Hry o trůny: jeho osvobození a odchod na Západ (první mezi ukrajinskými disidenty, kterému se to podařilo!) vypadaly jako úžasná pohádka o vítězství rytíře nad drakem, a samotná kniha-vyprávění o autorových strádáních, vydaná ve Francii, Itálii, Velké Británii, Spojených státech a kdoví, v jakých dalších vzdálených krajích mimo dosah „železné opony“, se pro Ukrajince automaticky zařadila do „nobelovské ligy“ vedle Solženicynova Souostroví – vždyť je to také svědectví oběti proti svým vrahům! (...)

Když na jaře 2014 Ljoňa s manželkou už nemohli déle vydržet na svém francouzském venkově a bezmocně sledovat kyjevský Majdan v televizi, naskočili do letadla a dorazili do Kyjeva, navrhla jsem v panické nutnosti „něco dělat“, typické pro ty dny, aby se zorganizovalo jeho setkání s mládeží. A během dvou a půl hodiny – ve vydýchané, do posledního místečka nacpané mansardě nakladatelství Smoloskyp – jsem se snažila z něj dostat nic více a nic méně než universální recept na duševní stabilitu, uchování si rozumu pod čekistickým tlakem (je to až směšné, ale náš dialog se tak i nazýval: Jak se bránit totalitní propagandě). Vrtěla jsem se jak vyšetřovatel při výslechu: No, vzpomeňte si, Ljoňo! Zamyslete se! Řekněte! Samozřejmě že žádný recept nám tehdy Ljoňa nenadiktoval, a já jsem si až posléze, když jsem se vzpamatovala, pomyslela, že samotná myšlenka na takový recept se mu musela zdát jako směšné nedorozumění, protože ve svém „karnevalu“ padesátých až sedmdesátých let se snažil zachránit ne rozum, ale duši (...).

A já jsem se neodvážila (a více se ani neodvažovala, až do naší veřejné debaty na jaře roku 2014) vyptávat se ho dál, abych pochopila to nejdůležitější: proč lidé tak odlišně reagují na trauma. Proč někdo, jako třeba on, po vlastní bolestné zkušenosti citlivě vnímá cizí bolesti a nejrůznější lidské ponížení (...), a jiné naopak nutí přeběhnout od obětí ke katům, dle logiky Scarlett O’Harové v Jihu proti Severu: udělám cokoliv – budu lhát, krást, zabíjet –, jen abych už nikdy nehladověla (a to je prostor té pseudokultury, kterou Pljušč nazývá „hulvátskou“ – pošlapávat cizí bolest a vysmívat se trpícímu právě ze strachu neocitnout se na jeho místě)?

Pokud existovalo v novodobé historii pokolení schopné najít odpověď na tuto otázku, pak to byla Pljuščova generace: první postgenocidní, proto ze své podstaty děti bolesti. Jak si všiml již Vjačeslav Čornovil ve svém novinářském díle Hoře z rozumu (1967), sociologicky společným jmenovatelem pro ně byl „třídní původ“: dělnický či rolnický. A i když se poopraví fakt, že ve dvacátých a třicátých letech se Ukrajinci v dotaznících stávali „dělníky a rolníky“ velmi různými způsoby, zejména nuceným deklasováním jako Ljoňovi rodiče (až v posledních letech svého života Ljoňa nadšeně odkrýval tajemství svého původu a čile si dopisoval s borzenskými Pljušči, kteří pocházeli ze starodávného, kozáckého rodu ze 17. století), stejně nelze popřít, že ukrajinští šedesátníci (na rozdíl od moskevských „dětí perzekvovaných partajníků“) byli vesměs „první generací inteligence“, a to ovšem sovětského výcviku, a měli teoreticky na Ukrajině představovat oporu koloniální moci. (Byli ochotně zaměstnáváni na nejnižších úrovních – referenti jako Pljušč, instruktoři krajských a okresních výborů: v předsíních moci, s perspektivou kariérního růstu. Poté co oficiální propaganda pobouřeně prskala: vždyť jim „sovětská moc dala všechno“, opláceli jí hrubým nevděkem – a to propaganda ve svém kriminálním chápání vnímala jako čirou urážku a ignoranci mafie...) Fenomén jejich „disidentství“ historici stále analyzují, stejně jako Pljušč analyzuje svůj vlastní případ: v kontextu těch či oněch intelektuálních vlivů, tedy klasického obrozeneckého paradigmatu (nevěděli – dověděli se – „prozřeli“ – chtěli jednat – dostali od systému hrubý kopanec). (...)

Oksana Zabužko

A zde máme jedno vysvětlení, proč se všichni tak upřímně a čestně hlásili k marxismu – jen, řekněme, „západního typu“ („obohaceného“, jak psal mladý Pljušč, „o buržoazní filosofii 20. století“) –, proč v tomto bodě jejich disidentství bylo místo jen pro víceméně mírný „revizionismus“ v duchu tehdejších evropských komunistů. (Těm bychom konec konců měli děkovat za záchranu Pljuščova života, protože kdyby nebylo francouzských „revizionistů“, pobouřených uvězněním svého souvěrce v SSSR, a mnohaletého, počínaje československým osmašedesátým, protikremelského „tažení“ Georgese Marchaise, Enrica Berlinguera a dalších lídrů západních komunistických stran, kterým Pljuščova historie akorát přišla vhod, pak kdo ví, zda by kampaň za osvobození ukrajinského marxisty ze sovětského vězení-blázince vedla k tak šťastnému konci. Pro srovnání: O deset let později, za jiné politické konstelace, zatímco Západ vyčkával, čeho se nadít od Gorbačova, zemřelo jen v lágru Perm-36 osm „disidentů“, včetně Vasyla Stuse, jednoho z největších slovanských básníků. „Liberální“ reputace Gorbačova na Západě tím ale nijak neutrpěla...) Dnešnímu čtenáři všechen ten marxistický diskurs Karnevalu – napětí tehdejších intelektuálských diskusí (je sovětská nomenklatura třída, nebo není?; zachrání socialismus svobodné odbory?), raný Marx proti pozdnímu, „zakázaný“ (v SSSR nikdy nevydaný) Marx proti Leninem padělanému (jak může světová revoluce začít v Rusku, když Marx za největší hrozbu pro lidstvo na cestě k pokroku považoval právě Rusko?) atd., atd. – zní archaicky a občas i dokonce trochu legračně, asi jako texty středověkých scholastiků (je až překvapující, že intelektuál Pljuščovy třídy mohl po léta dumat nad, proboha, diktaturou proletariátu!). V roce 1991 to vše ještě vypadalo jako ta nejpřirozenější věc na světě – a, opakuji, nejen proto, že nic jiného než marxismus neměla inteligence sovětského odchovu znát, a my všichni, vyučení před rokem 1991, ať chcete nebo ne, jsme se učili myslet „podle Marxe“ – a jako dírami v sýru jsme se v jeho textech prokousávali k odkazům na německé a britské filosofy, od Kanta po Johna Stuarta Milla. (...)

…A na podzim roku 2016 – když tady Ljoňa už nebyl, na Ukrajině pokračovala třetím rokem válka s Ruskem a ve Francii kremelští kandidáti usilovali o prezidentské křeslo (jak říkal Boris Berezovskij o nových zásadách zahraniční politiky Ruské federace: „proč kupovat továrnu, když si můžete koupit ředitele?“) – jsem se ocitla v Dněpropetrovsku, krátce předtím přejmenovaném na Dnipro. Odvážila jsem se tehdy zajet do Igreně: uprostřed vykolejeného (šíleného!) světa jsem zachtěla na vlastní oči vidět místo, kde se Ljoňovi podařilo nezešílet. Dnes je to prostě „Město smutku“ – příměstská nemocnice poznamenaná duchem rozkladu a umírání (většina budov se rozpadá), rozptýlená na rozlehlém pozemku, kde se po cestičkách procházejí pacienti v doprovodu příbuzných, a na první pohled nic neprozrazuje, že jen před nějakým čtvrtstoletím se jednalo o jedno z nejstrašlivějších míst na Zemi – zlověstné „vězení ve vězení“, v „uzavřeném“ (cizincům nepřístupném) městě, kam ani ptáček nezaletí a havran se kostí nedotkne... Jen malá tabulka u silnice upozorňuje, kde je odbočka na starý hřbitov, „místní“, nemocniční: v sovětských věznicích nebyla těla vězňů vydávána příbuzným, a to, co se s místními pacienty dělo před smrtí – o tom se lidstvo dozví až poté, co odborníci prostudují nedávno objevený nemocniční archiv, který obsahuje téměř tisíc složek politických vězňů z šedesátých až osmdesátých let, včetně záznamů o Leonidu Pljuščovi... (...)

Doslov přeložila Rita Kindlerová

texty pocházejí z nakladatelství Triáda

Zobraziť diskusiu (0)