Kdysi dávno nám na gymnáziu ve foyer visel citát: Historie je učitelkou života. Myslíte si, že je toto tvrzení pravdivé?

To je ale krásná, idealistická věta! Pokud je pravdivá, musím říci, že lidstvo je v tom případě dost mizerný student. Spíše to vypadá, že jsme prokleti opakovat chyby předků – i když v touze a někdy i spravedlivém rozhořčení, že něco uděláme lépe a konečně správně. Jsem docela skeptický v ohledu poučitelnosti jednotlivců, národů, nebo dokonce celého lidstva, přesto jsem však natolik velký optimista, že věřím v alespoň malou možnost ponaučit se z lekcí historie. Podobně jsem někdy skeptický k tomu, zda jsem jako učitel angličtiny schopen své studentky a studenty něco naučit (pokud tedy sami chtějí), a vždy nakonec doufám, že jsem k jejich pokrokům svou troškou přispěl. Historie je taková zoufalá učitelka, která ve sborovně dosedne na židli a při vzpomínce na studenty (nás, lidstvo) složí hlavu do dlaní a snaží se nerozplakat nad marností svého počínání.

# Má tedy potom vůbec smysl historii našim současníkům připomínat a přibližovat, jako to děláte vy ve svých románech?

Já v připomínání a „oživování“ historie i v románech přesto smysl vidím. Třeba jen ten, že se snaží poukázat nejen na chyby a hrůzy, které se v minulosti děly, ale hlavně na to, jak se lidé s děsivou dobou, v níž žili, mohli vyrovnávat. Pátrám vždy po osobních příbězích hodných následování, obdivu, a vždy chci ukázat, že tito hrdinové či hrdinky byli obyčejní lidé s poklesky, kteří také museli spát, báli se a měli hlad i obyčejné, běžné starosti. Ať už legionáři, vojáci a vojačky Svobodovy armády nebo odbojáři, o kterých jsem psal, do jednoho mají něco společného. Vzepřeli se děsuplným okolnostem a jejich každodenní hrdinství může být inspirací pro všechny a vždy. A zůstali lidmi, nestali se komiksovými figurami v tom negativním slova smyslu. Můžeme se nad jejich osudy zastavit, říci si, sakra, tohle bych chtěl taky dokázat, až budu muset. A doufat, že nejsme o nic horší nebo slabší, než byli oni. Nebo doufat, že nás osud nikdy nepostaví před tak strašlivá rozhodnutí, která museli oni učinit.

# Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek, hlavní postavy vašeho románu M + B + M, byli skutečnými hrdiny našich dějin. Kde se v nich podle vás tento gen absolutního „hrdinství“, jež vede až k obětování vlastního života, vzal? Existuje něco, co mají tito výjimeční lidé společného?

Jsem si jist, že součástí jejich hrdinství byl hrdinský étos první československé republiky, která musela být vybojována se zbraní v ruce. Mašín a Balabán byli ruští legionáři, Morávek vstoupil do československého vojska dobrovolně. Tedy láska k vlasti a ochota pro ni pracovat je zde nesporná. Současně zde jistě za války působil faktor kamarádství, oni se vzájemně podporovali, nedokázali si představit, že by zradili nejen vlast jako svým způsobem abstraktní pojem, ale ani kamaráda jako pojem konkrétní. A někdy uvažuji nad tím, jestli nepřemýšleli nad možností, že například v roce 1940 už mohli být dávno mrtví, že by padli při německém útoku na Československo, kdyby tedy nedošlo k Mnichovu. Politici jim jejich pravděpodobný tragický osud „ukradli“, a tak v sobě našli o to více sil bojovat, obětovat úplně všechno. Nehodlali žít se sklopenou hlavou a jen čekat, co odkud přijde, chtěli si svůj osud spolutvořit sami, nenechat ho v rukou někoho jiného. Myslím, že jim Mnichov páteře nezlomil, spíše zpevnil, a dodal i spoustu vzteku a odhodlání.

# Často se mluví o tom, jaký měl Mnichov zásadní vliv na český charakter. Jakkoli je to ono spekulativní „co by kdyby“, které historici hodně neradi, myslíte si, že je to pravda a měli jsme tehdy raději bojovat?

My vůbec netušíme, jaký dopad by případný boj na podzim 1938 na národní charakter měl, jestli by ho nějak vylepšil, na druhou stranu víme, jak ohromné ztráty by válka Československu přinesla. Nejsem zcela rozhodnutý, ale myslím si nakonec, že jsme se přesto bránit měli. Možná je to hloupé a je to jenom další z výhonků takového českého mesianismu, ale domnívám se, že dějiny Evropy by se od tohoto okamžiku zásadně proměnily. Jak, a bylo by to lepší, nebo ještě horší? To se nikdy nedozvíme a byla by to spekulace na druhou. Nicméně považuji Mnichov 1938 za klíčový bod v dějinách 20. století nejméně pro celou Evropu.

Vaším dlouholetým tématem jsou českoslovenští legionáři bojující v první světové válce na straně Dohody. Čím vás tak zaujali a myslíte si, že je v jejich případě ještě co objevovat?

Ze začátku mě nejvíc zaujali ruští legionáři, nešlo tak úplně o fascinaci válkou, jako spíše o úžas nad tím, co všechno ti chlapi procestovali. Celé Rusko, exotické země (třeba Japonsko), podívali se i do USA, podnikli vlastně cestu kolem světa. A také mě zaujal rozpor mezi jejich „obyčejností“ před válkou, neobyčejnými zážitky během první světové války nebo během ruské občanské války, a následně zase ve většině případů jakési vplutí do obyčejného života v mladém Československu. Nejen tedy dobrodružství jako takové, ale mnohé rozpory, které životy legionářů (ruských, francouzských, italských i srbských) provázely. Vždyť odbojáři Mašín s Balabánem byli „stejní“ legionářští veteráni jako zrádce Emanuel Moravec.

# V románu Za svobodu mapujete méně známé osudy legionářů bojujících na západní frontě, konkrétně ve Francii a Belgii. Byla jejich stopa ve válce podobně nesmazatelná jako u těch „ruských“?

Naši legionáři ve Francii se vlastně úplně ztratili v bahně šílenství a utrpení, které světová válka na západě představovala. Byli pouhou kapkou v moři utrpení. Jejich příběh je fascinující z hlediska toho, co všechno dokáže člověk ve válce přežít. Jejich zážitky byly mnohdy čistě hororové, ale jejich nasazení v přímém boji bylo mnohem kratší než u legií v Rusku. Francouzské legie však posléze zasáhly na obranu republiky v bojích proti Polsku a Maďarsku. Jejich příběh je ale o dost „komornější“ než rozmáchlý epos, který se odehrával na Sibiři.

# Hodláte se k této kapitole našich dějin ještě někdy autorsky vrátit – stejně jako jste se vracel k legionářům v Rusku?

Snad ano, rád bych se někdy soustředil na meziválečné období a legionáře v něm, takže by se to hodně týkalo i legionářů francouzských, z nichž někteří dosáhli vysokých funkcí, mimo jiné generál Alois Eliáš. Vlastně však nevím, jestli se na toto téma nepodívám spíše optikou historika než optikou romanopisce.

# Je velký rozdíl pohlížet na dějinné události optikou historika, a optikou spisovatele?

Jeden z mých učitelů, Robert Sak, s oblibou říkával, že i historik by měl být spisovatel. Rozdíl tam není (pro mě) v úvodní fázi vyhledávání informací, výzkumu, kde se snažím shromáždit z různých zdrojů co nejvíce kousků celé skládačky. Rozdíl je však v psaní. Zatímco jako historik se snažím opírat o vybádanou realitu a při psaní držet na uzdě jakoukoliv fantazii (a vlastně píšu o dost pomaleji), jako spisovatel fikce načerpám informace a potom se můžu rozletět a soustředit se na věci, které jako historik řešit nesmím, a můžu se trápit vytvářením dialogů.

Jiří Popiolek, rozhovor vyšel v březnovém číslu internetového časopisu #mojeargo.

Dalibor Vácha (1980) vystudoval Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích, nejdříve učitelství angličtiny a dějepisu a pak doktorský obor České dějiny. Jeho hlavním beletristickým zájmem jsou velké války dvacátého století a osudy Čechoslováků v nich, jako historik se zabývá dějinami československých legií v Rusku a nezapomíná ani na literární fantastiku, na které vyrostl.

Zobraziť diskusiu (0)