Pro konkrétnější představu přinášíme ukázku z delšího textu. Samozřejmě, že je nutné při jeho čtení přihlédnout ke kontextu, ve kterém vznikal, tedy k období tzv. normalizace za komunistické totality.

Ukázka:

Tuto strategii jsem se pokusil shrnout do dvou hesel, která vzápětí rozvedu a okomentuji: I nadále vycházet z mravního závazku a poslání jako jednotícího momentu a zdroje dynamiky. Dát této dynamice pole působení a i určitou pozitivní perspektivu ve vytváření paralelní polis.

I. Morální oprávnění a závazek občana podílet se na nápravě věcí obecných (t. j. politických v nejširším slova smyslu) je mimo vší pochybu. Charta z tohoto zdroje od samého počátku odvozovala svůj veřejný mandát a jako společné východisko to znamenalo překonání výše zmíněné dvojznačnosti a bylo to zárukou jednoty, tolerantní spolupráce a do jisté míry i vytrvalosti.

Nevidím žádnou jinou formuli, která by mohla úspěšně suplovat všechny tyto funkce, navíc je tato morální poloha v očích veřejnosti i v očích většiny signatářů tak úzce spjata s Chartou, že by si jakákoli jiná formule mohla jen stěží legitimně nárokovat kontinuitu. Neptám se tedy, zda vycházet z mravního aspektu, nýbrž jak jej znovu učinit burcujícím a mobilizujícím a zajistit jeho trvalé působení, to jest jaké konkrétní úsilí či „pozitivní program“ z něj může v budoucnu čerpat svou energii. Pochopil-li jsem správně, co se skrývá pod nálepkami „radikální“ a „retardační“ koncepce, nemohu ani jednu z nich pokládat za perspektivní odpověď na uvedené otázky.

Občan jistě může shledávat mravní závazek v tom, že vstoupí do konfliktu se špatnou politickou mocí a usiluje o její zničení. Nicméně za daných okolností je tento závazek natolik sebevražedný, že si v žádném rozumném etickém systému nemůže činit nárok na veřejné uznání. Obdobně se může občan cítit mravně zavázán k tomu, aby realisticky zhodnotil situaci a pokoušel se cestou kompromisů a reforem o dosažení alespoň částečné nápravy. Nicméně při etických parametrech současné politické moci nesmí takové jednání spoléhat na to, že jeho mravní motivy budou všeobecně nahlédnuty a že by mohlo působit jako morální apel.

II. Pokouším se navrhnout třetí cestu k nápravě poměrů v obci. Většina struktur, vážících se tak či onak k životu obce (t. j. životu politickému) funguje buď zcela nedostatečně, nebo dokonce škodlivě. Navrhuji proto, abychom se spojili v úsilí o postupné vytvoření paralelních struktur, schopných alespoň v omezené míře suplovat chybějící obecně prospěšné a nezbytné funkce tam, kde to jde, je třeba využít i existujících struktur a „humanizovat“ je. Tento plán do jisté míry splňuje požadavky „reformistů“ i „radikálů“. Nevede nutně k přímému konfliktu s politickou mocí, přitom však není zatížen iluzemi o východisku z daného stavu pomocí „kosmetických úprav“.

Klíčovou otázku životaschopnosti systému přitom ponechá otevřenu: jisté je, že jeho i jen částečný úspěch by vystavil oficiální struktury tlaku, pod nímž by se nutně buď rozložily, nebo užitečně zrestaurovaly (podle toho, přijmeme-li diagnózu radikálů nebo reformistů). Tento plán je patrně pro obě křídla nepřijatelný jako „osvětářský“ a politicky naivní. Jenomže jsme všichni spolu v Chartě, která je nepopiratelně politicky naivním počinem – jako každý pokus odvodit politiku z mravního východiska. Ostatně můj návrh bezprostředně vychází z dosavadní podoby Charty 77, která za svůj vznik vděčí obraně paralelní struktury (druhé kultury) a která se do značné míry věnuje „humanizující“ reinterpretaci existující oficiální struktury (systému zákonodárství).

A na adresu oficiálních politiků bych rád podotkl, že koneckonců oni přivedli obec do jejího současného postavení: bylo by proto slušné, aby zrevidovali buď své politické přesvědčení, nebo svůj názor na to, co je a co není politicky naivní – tertium non datur. Tento plán je možná nad naše síly, nicméně je realistický v tom smyslu, že se opírá o praxi ověřené skutečnosti.

..................

Václav Benda, květen 1978, celý text TADY

Zobraziť diskusiu (0)