Kokosové ostrovy

Nebýt kokosových ořechů, k ničemu z násle­dujících událostí by nedošlo. Jenže kokosovým palmám se na tom malém souostroví nebýva­le dařilo a potomci skotského kapitána Johna Clunies-Rosse si na nich v průběhu let vybudo­vali velmi slušné obchodní impérium. Pomáhala jim v tom zejména kopra neboli sušená dužina ořechů, z níž se získává olej. Na korálové ostro­vy, ztracené v oceánu tisíc kilometrů od nejbližší pevniny, přijížděli dělníci z mnoha oblastí Asie a někteří z nich se tu usazovali natrvalo.

V roce 1886, padesát let poté, co souostroví na­vštívil Charles Darwin, věnovala královna Vik­torie souostroví se vším všudy Johnovu vnukovi Georgeovi a jeho dědicům. Noví vládci začali na ostrovech budovat své rodinné sídlo, cihly i dlaž­dice si nechávali vozit až ze Skotska. Nádherný koloniální palác stojí dodnes.

Rodinná vláda se na ostrovech udržela téměř celé následující století. Dělníci měli zdarma k dispozici ubytování, vzdělání a lékařskou péči, místo peněz dostávali za práci plastové žetony (tzv. kokosové rupie). Těmi se dalo platit v jedi­ném obchodě v zemi, který pochopitelně rovněž patřil Clunies-Rossovým. O víkendech vyplouvaly rodiny v člunech z bělostných pískových pláží do mělkých zátok, kde se skvěle rybařilo.

Poslední člen rodiny Clunies-Rossových, který na Kokosových ostrovech vládl, byl známý prostě jako Tuan (Pán). Chodil bos, za pasem nosil dý­ku. Měl celé ostrovy dokonale na povel a názory na něj se různí - byl to typický koloniální autokrat, nebo spíš benevolentní otcovská postava? Každopádně měl na starosti plantáž s kokosy, nikoli tropický ostrovní ráj. Malajci, kteří na os­trovech pracovali, si mohli vydělat jediným způ­sobem - právě u něj. Kdokoli chtěl, mohl z ostro­vů odejít, ale cesta zpět už nebyla možná.

Jenže do moderního světa už se rodinný ostrov moc nehodil a navíc se mu přestalo dařit eko­nomicky, takže poslední Clunies-Ross nakonec v roce 1978 vládu nad ostrovem prodal austral­ské vládě. O šest let později dovládl definitivně, když ostrované v referendu rozhodli o plném při­pojení k Austrálii. Clunies-Ross ostrovy opustil a odstěhoval se do Perthu.

Tibet

Ten horský průsmyk se každou zimu stával neprůchodným - sněhu tam leželo příliš. Jenže tohle byla nouzová situace, takže celá vesnice pracovala dlouho do noci, aby jeden muž z jejich středu mohl utéci do bezpečí.

Nastal březen, tedy třetí tibetský lunární měsíc, a psal se rok 1959. Jeho Svatost čtrnáctý Dalaj­láma o týden dříve tajně opustil Lhasu. Když čínská lidová armáda začala jeho palác ostřelovat z těžkých zbraní, nasedl na koně a ve tmě se vytratil. Oficiální vysvětlení čínských úřadů znělo, že ho unesli banditi.

Na útěku se dalajláma řídil radami věštkyně a zanedlouho dorazil do vesnice jménem Tsona. Na sobě měl hnědou pletenou čepici, zrak si před sněžnou slepotou chránil černými brýle­mi. Noc strávil ve vesnickém klášteře, kde se od hliněných stěn táhly šňůry s pestrobarevnými modlitebními vlaječkami až k okolním skalám. V klášteře, obklopen blikajícími lampičkami s jačím olejem a starými hedvábnými závěsy, vedl večerní modlitbu a meditaci. Vesničané mezitím prošlapávali sníh vysoko v průsmyku nad vesnicí, aby tudy koně mohli projít.

Když dalajláma následujícího rána vesnici opouštěl, zářil na jasném modrém nebi půlmě­síc a obyvatelé Tsony ho doprovázeli, přičemž mu na cestu odříkávali modlitby. Za tichého, ale neustávajícího zpěvu manter stoupal prů­vod k průsmyku, z domů podél cesty vycházeli jejich obyvatelé a vzdávali dalajlámovi čest. Cesta přes strmé a nehostinné hory byla pomalá a nebezpečná.

Za průsmykem naštěstí na tibetského duchov­ního vůdce čekala přívětivější krajina plná lesů a jiné vegetace, a především indický azyl. Dalaj­láma se usadil v Dharamsale a jeho příznivci se stěhovali za ním, až vytvořili čtvrť, jíž se dnes přezdívá Malá Lhasa. Tak začal jeho exilový život, který trvá už déle než půl století.

Hutt river

27. května 1976 poslalo australské ministerstvo zahraničních věcí kabelogram předsedovi vlády do Canberry. Dokument označený jako důvěrný se týkal provincie Hutt River. Stálo v něm:

PODLE NAŠICH PRÁVNÍKŮ NEEXISTUJE V SOUČAS­NOSTI ŽÁDNÁ RELEVANTNÍ INFORMACE ANI DŮ­KAZ, ŽE BY CASLEY PORUŠIL AUSTRALSKÉ ZÁKO­NY. PŘESTO SE PO ZEVRUBNÉ ÚVAZE DOMNÍVÁME, ŽE JEHO SNAHY O UZNÁNI SVRCHOVANOSTI „STÁ­TU HUTT RIVER" A SEBE SAMÉHO JAKO „KNÍŽE­TE LEONARDA" NEJSOU ŽÁDOUCÍ A FEDERÁLNÍ I MÍSTNÍ ÚŘADY BY JIM MELY PODLE SVÝCH MOŽ­NOSTÍ ADMINISTRATIVNÍM ZPŮSOBEM BRÁNIT.

Představte si příjemnou, mírně zvlněnou kra­jinu na západě australského kontinentu, pou­hých třicet kilometrů od Indického oceánu. K obzoru se táhnou lány sněhobílých i blankyt­ných vlčích bobů, které se tu pěstují coby píce pro dobytek bohatá na proteiny. Píše se rok 1970 a farmář Leonard George Casley žije s man­želkou Shirley a sedmi dětmi ve své soukromé, nedávno vyhlášené říši. Po mnoha pokusech o vyjednávání ohledně nových výkupních kvót pšenice, které považuje za likvidační, to vzdal a rozhodl se odtrhnout se od Austrálie úplně.

S australskými úřady je Casleyho knížectví Hutt River od té doby v napjatých vztazích, které čas­to přerůstají ve vyložené naschvály. Australská pošta odmítá vozit z Hutt River zásilky, tak­že je Casley musí posílat přes Kanadu. Kvůli pokračujícím sporům o daně vyhlásil Austrálii dokonce formálně válku, Canberra to nicméně bohorovně ignoruje. Za pouhý týden tak Casley nepřátelské akce oficiálně zastavil. Stát Hutt River nemá oficiální diplomatické uznání, ale v určité formě ho Austrálie bere na vědomí -v roce 2005 získali Leonard i Shirley od daňové­ho úřadu oficiální potvrzení, že nemají v Aus­trálii trvalé bydliště. Tím pádem nemusejí ani nic platit. Kopie daňového přiznání Knížete Leonarda visí na zdi vedle nainské pošty, aby si ji každý mohl prohlédnout. Patří k největším pamětihodnostem tohoto státu.

Nick Middleton

Atlas zemí které neexistují

65.pole 2016

preklad: preklad: Rani Tolimat

Zobraziť diskusiu (0)