Je mně v Česku politicky trochu dusno, a tak píšu o Slovensku. Tahle knížka se vlastně zrodila z jedné besedy se čtenáři, kde padla otázka, v čem byl smysl první čs. republiky, když z jejích ideálů skoro nic nezůstalo po roce 1938, 1945, ale ani 1989. V debatě povstalo několik odpovědí; pro mě nejzajímavější zněla tak, že první čs. republika dala vzniknout dnešnímu, samostatnému a demokratickému Slovensku.

Myslím si, že nebýt první ČSR, možná by se Slovákům po roce 1918 v pokračujícím společném státě s Maďary dál obtížně hájila jejich existence. Možná by tlak na ně (už před rokem 1918 silný) dál vzrostl. Myslím si, že pokud by velké Uhry zůstaly zachovány v nějaké podobě, nemaďarské národy by před sto lety nedostaly prostor, jaký si Slováci vytvořili v první čs. republice. A ačkoliv i Češi udělali v dvacátém století ve vztahu ke Slovákům spoustu chyb, dokázali jim alespoň nezabránit v jejich prudkém, ve výsledku šťastném rozvoji.

Nejde mi o něčí dávné zásluhy, dnes navíc asi nepodstatné. Ale fascinuje mě, tím spíš, že jsem Čech, jak Slováci dokázali svého dvacátého století využít, jak obrovský kus cesty v něm urazili. Řekl bych, že to vyniká právě ve srovnání s námi Čechy, kteří jsme jim byli celou dobu nejblíž. Každý z našich národů začínal přece v roce 1918 z úplně jiné pozice. Češi měli tehdy bohatou minulost, pestře politicky strukturovanou současnost i vize do budoucnosti, zatímco Slováci většinu toho všeho postrádali. V roce 1918 se teprve začali hledat, ale pracovali na sobě, samozřejmě s mnoha peripetiemi, tak, že po uplynutí stovky let na ně vůbec není špatný pohled. Rozhodně ne horší než na nás Čechy, kteří jsme kdysi bývali o tolik napřed.

Je zajímavé nahlížet novodobé slovenské dějiny zvlášť optikou česko-slovenských vztahů. V minulosti byly plné sporů, vášní a občas i velikého mrzení. Při bližším pohledu českého čtenáře možná nejvíc překvapí, že různé slovenské reprezentace chtěly po těch společných skoro sto let vlastně celou dobu totéž: soužití podle zásady „rovný s rovným“. To přání, důležité jako vzduch k dýchání, se neobjevilo až po roce 1989. Nepřinesli je až budovatelé čs. federace v roce 1968. Nezačali o něm mluvit lidé, kteří v letech 1943–1944 připravili Slovenské národní povstání. To přání tady bylo od samého začátku, v čs. případě tedy od roku 1918. Že je velká část nás Čechů celou dobu nechtěla nebo nebyla schopna slyšet, je jedna z největších záhad našeho společného vývoje.

Já si totiž i po našem rozdělení myslím, že jsme těmi dvěma navzájem si nejbližšími národy na světě. Třeba v budoucnosti ještě vymyslíme něco společného, kde se slabší nebudou muset bát zas dalšího ovládání, protože slabých snad už nebude. Vaši dnešní společnost si neidealizuju, milí slovenští bratři. Ale cítím z vás energii, kterou vám z té naší, české strany v současnosti trochu závidím. Být dnes mladým, dvacetiletým Slovákem, hodně bych se těšil, co v životě zažiju. Ještě generace vašich otců ani dědů toto až v takové míře neměly. Jste mladým národem, prožijte si tento svůj věk tak, aby vás časem těšilo se za ním občas ohlížet. Jako autor mám jistou zásadu. Čím víc mám někoho rád, tím těžším zkouškám ho při psaní vystavuju. Ne abych působil bolest, ale abych dovolil skryté síle se opravdu projevit. Jak jinak než těžkými zkouškami poznat, co je doopravdy cenné? Snad se proto na mě nebudete zlobit, že jsem byl k některým vašim velikánům přísný. Věřím, že s úctou přísný, potřeboval jsem zjistit, kým doopravdy byli. Ne všichni z této mé zkoušky vyšli s chvalitebným výsledkem. Ale to je normální. O tom, to mi věřte, jako autor, který psává nejčastěji o Češích, něco vím.

Pavel Kosatík

Zobraziť diskusiu (0)