Peklo a jiné destinace Madeleine Albrightové
V roce 2001 ukončila tehdy třiašedesátiletá Madeleine Albrightová své působení ve funkci ministryně zahraničí Spojených států. Držitelka českého Řádu Bílého lva a americké Prezidentské medaile svobody v současnosti přednáší mezinárodní politiku, provozuje konzultační firmu a angažuje se ve veřejném dění.
Madeleine
Albrightová je matkou tří dcer, a tak do prvního zaměstnání na
plný úvazek nastoupila až v devětatřiceti letech. „Začínala
jsem pozdě,“ říká sama, „ale jakmile jsem jednou našla svůj
hlas, byla jsem rozhodnutá nenechat se zase umlčet. Každá životní
etapa by měla přinést ještě víc vzrušení než ta
poslední.“
Její nová kniha, rozverně nazvaná Peklo a jiné destinace, nabízí nesmírně zábavnou, čtivou a osobně laděnou rekapitulaci autorčina „života po politické smrti“; někdejší ministryně zahraničí se tu ochotně dělí o důvěrné historky, a přitom zcela konkrétně a neuhýbavě píše o tom, že současnému světu chybí odvážní političtí lídři, že lži je třeba potírat ze všech sil a že starší generace jsou těm mladším leccos dlužny. Sebe sama považuje za „optimistu, který má plno obav“, a nabádá své čtenáře, aby si navzájem věřili. „Neměli bychom se bát našich sousedů,“ konstatuje, „nýbrž těch, kteří se nás pokoušejí rozeštvat.“
Překladatel
Michael Žantovský ke knize Peklo a jiné destinace dodává:
„Madeleine Albrightová vydala už několik knih, včetně té o
svých legendárních brožích. A tak mě trochu zajímalo, co ještě
může nového napsat. Nejprve jsem byl úplně ohromen názvem
knihy, která v originále vyšla na jaře tohoto roku – Peklo a
jiné destinace. Uznejte, že to není špatný název pro knihu
bývalé ministryně zahraničí USA. O svém poministerském životě,
o své účasti ve volebních kampaních Baracka Obamy a Hillary
Clintové píše s nesmírným elánem, mladistvě, inspirativně i
pro mladé publikum. Paní, které je dnes osmdesát tři let, píše
s vervou dvacátnice. A také s úžsanou lidskostí a doslova českým
smyslem pro humor. Na každé x-té straně jsou historky, kterým se
prostě zasmějete. Např. na jedné ze svých cest přiletěla do
Londýna a na letišti ji nejenom klasicky prohlédli, ale také ji
řekli, ať otevře kufr a začali ho prohlížet. Ona to chvíli
snášela, ale nakonec jí začala docházet trpělivost a udělala,
jak sama říká, to, co nikdy nedělá a zeptala se: víte, kdo já
jsem? A letištní personál řekl: no nevíme, ale máme tady
lékaře, který vám pomůže to zjistit. Pro mě bylo Peklo a jiné destinace radostné
čtení a překládání v době, kdy takových radostných knih bývá ke čtení už
jen pár.