Pět důvodů, proč číst Ženskou práci Pavla Klusáka
Publicista Pavel Klusák napsal knihu nazvanou Ženská práce, která popisuje historii popové hudby z ženského pohledu, klade důraz na osudy dvanácti žen umělkyň a tvůrkyň a ukazuje, jak složité bylo ve dvacátém století tvořit jako žena na hudební scéně. Proč je nutné si Klusákovu Ženskou práci přečíst? Přinášíme pět zásadních důvodů:
1. Protože je to (i podle autorových slov) jeho zásadní knižní počin. Reflexe historie (a také svým způsobem současnosti) pop music optikou ženských tvůrkyň tady chyběla, Klusákova Ženská práce má navíc několik benefitů: jednak se dívá ven, do zahraničí, aniž by ale měla jakýkoli stín provinčnosti, vyjít by klidně mohla i v angličtině pro mezinárodní trh a nic by jí to neubralo na zásahu ani důležitosti. Rešerše, na nichž kniha stojí, vycházejí ze zahraničních textů a opírají se o to, co samy dotyčné ženy řekly o své práci, nebo skutečně právě o tu práci, skladby, texty, historické souvislosti, v nichž tvořily. Žádné interpretace jiných, čistá reflexe toho, co se od třicátých let do prvních deseti let jedenadvacátého století skutečně dělo.
2. Kvůli samotnému výběru dvanácti (respektive jedenácti) jmen od Billie Holiday a Carole King až po současnou práci Patti Smith, která se z rockového klasického období přehoupla do jedenadvacátého století autorsky odlišně, performativněji, umělečtěji. Kromě nich pak Klusák píše o Suzanne Vega, Björk, Joni Mitchell, Nina Simone nebo Laurie Anderson, o Yoko Ono, Kate Bush a PJ Harvey.
3. A také o hnutí Riot girrrl, což je kapitola, která je tou dvanáctou a v něčem je zásadní: ukazuje totiž, že ženská kapela není nic slabšího, že mohou existovat frontwomen, ženy mohou vydávat svoji muziku, organizovat svoje akce, mít svoji queer scénu, mít svoji feminní stránku, aniž by negovaly svůj feminismus. A že změna patriarchátu je možná zdola.
4. Kniha ukazuje řadu faktů, které jsou nesmírně podstatné, ale také čtivé a způsobují aha momenty – třeba když čtenář zjistí, že název největšího hitu Nirvany Smells Like Teen Spirit pochází ze vzkazu, který nastříkala zpěvačka kapely Bikini Kill na zeď doma u Kurta Cobaina a který zněl KURT SMELLS LIKE TEEN SPIRIT. Nebo když časopis Rolling Stone zveřejnil mapu vztahů mezi umělci, producenty a jejich manažery, aby ukázal, jak je hudební scéna provázaná, a jméno Joni Mitchell bylo v té mapě jako jediné umístěné do otisku rudé rtěnky – a Mitchell pak propojilo s ostatními nikoli pracovně, ale skrze její milostný život. Jako by žena umělkyně byla jen milenkou a nikoli tvůrkyní. To, s kým měli poměr muži hudebníci, časopis nekomentoval…
5. Protože ta kniha způsobuje vztek. A vztek je dobrý hnací motor pro změnu. Na každém ze zmíněných ženských osudů vidíme, jaké překážky musely dotyčné ženy překonat jen proto, že byly a jsou ženami. A nejenom to, často se potýkaly s dvojí diskriminací jako ženy Afroameričanky nebo musely sladit svoji práci a umění s mateřstvím (nebo se vyrovnávat s tím, že se rozhodly dát své dítě k adopci, což je nepřenosná zkušenost, která rvala jejich srdce na kusy), bojovaly s toxickými vztahy nebo se sexismem, který ženy v hudebním průmyslu provází napříč dvacátým stoletím a vede i do století jedenadvacátého, zásadně ho vyostřilo období hudebních klipů v devadesátých letech. Až se zase budete (řečeno slovy Šárky Homfray) ptát, proč jsme tak naštvané, je to právě proto…
...........
psáno pro Kavárnu Hostu
