Knižní bilance na konci roku je hodně individuální disciplína. Ne, že by se vůbec nedalo o knihách mluvit objektivně – ale momentální čtenářská kondice a nastavení hrají při vnímání textu silnou roli. To si vždycky uvědomuju, když o některé knize řeknu, že je skvělá nebo naopak, že nestojí za nic. Události našich životů mají na to, co čteme a jak to posuzujeme, těžko pominutelný vliv. Jsem čerstvě zamilovaný, nebo se rozvádím? Zažívám fyzickou pohodu, nebo mě tělesnost limituje? Jsem svědkem nádherných zázraků, nebo mi do úsměvu světa šlápla tragédie? Je mír nebo válka? Je pravděpodobné, že můj pohled na tu a tu knihu nebude v různých životních situacích stejný.

Tady je jedno takové osobní knižní zamyšlení na konci roku:

Jako čtenář jsem rád, že žiju v liberální demokracii, tedy že nejrůznější nesvobody a cenzury neomezují mojí chuť číst různé. A to přesto, že ve věku 55+ mám (je třeba s tím velmi vážně počítat) svoje čtenářské návyky, preference a bohužel také předsudky. Tak třeba nečtu detektivky a tzv. thrillery. Ne nějak elitářsky, ale prostě je vždycky po ruce něco jiného a já tyhle žánry čtenářsky nepotřebuju. Zato tu a tam horor nebo noir text nebo na doporučení zkušenějších nějakou sci-fi moc rád. Když přijde ta chvíle a rozpoložení. Komiksům (stejně jako animovaným filmům) se opravdu vyhýbám – estetika obrázkového „čtení“ a vedení příběhu mi nikdy k srdci nepřirostla.

V posledním roce jsem se vyhýbal i knihám, které popisovaly potřebu odstranit špatný společenský systém, ve kterém žijeme, a nahradit ho něčím spravedlivějším a rovnostářským. S obavami nechávám takové knihy mladším a idealističtějším a doufám, že až přistoupí k revoluci, už tady nebudu. Naopak knihy o vědeckých objevech, které jsou tak radikální, že je mnozí nepovažují za vědecké – to je území, kde se rád potuluju, a i když samozřejmě znalostně často šlapu vodu, jsem takovými texty uhranutý.

Čím dál víc čtu poezii. Mám svoje favority (Diviš, Hruška, Brodskij, Glücková, Effenberger, Škrob...), zkouším další, včetně mladé generace, ale velmi často nerozumím a odkládám. Je mnoho sbírek, které mi nic neříkají a jsou buď skutečně spíš grafomanské nebo jen nejsou pro mě. Nový český překlad Pusté země T. S. Eliota mě letos postrčil k tomu se s touhle poetickou legendou konečně utkat. A prohrál jsem. Ta sbírka mě neuchvátila. A protože ji celý literární svět považuje za úžasnou, usoudil jsem, že mi pravděpodobně na tuhle metu chybí dostatečné vzdělání (což zcela jistě chybí).

Stejně tak jsem nepřečetl šlágr letošní české literatury Bílou Vodu od Kateřiny Tučkové. Důvodem bylo téma knihy. Internace řeholnic v 50. letech minulého století, skrytá církev, svěcení žen ve skryté církvi, určitý souboj v katolické církvi po roce 1989 o to, kdo je svěcený řádně a kdo ne…tahle témata, která byla pro autorku osobním objevem a motorem k napsání, jsem díky svému porevolučnímu zájmu o věci církevní znal a myslím, že by mi kniha vlastně osobně k ničemu nebyla.

Co jsou naopak mému současnému čtenářskému stavu odpovídající zážitky z poslední doby: Ida od Heleny Černohorské, Zahrada od Petry Dvořákové a Zničit od Michela Houellebecqa.

Ida je drobná novela napsaná bez rafinovaností. Chudý statek s pracovitým a poctivým ovdovělým statkářem po konci 2. světové v Čechách. Tomu začne s hospodářstvím a dětmi pomáhat klidná pracovitá pomocnice. Kniha o každodenní dřině, o dnech, kdy se moc nemluví, ale o to víc dělají skutečné práce, za kterými jsou vidět skutečné věci, důležité pro život. Skromný, ale důstojný. Autorka se nenechala strhnout k laciné červené knihovně ani k dalším efektním ornamentům.

Zahrada je už sedmou knihou tzv. pro dospělé od Petry Dvořákové. Katolický farář ve středních letech cítí potřebu opustit církev a začít žít jinak. Rozumí si s lidmi, s mladými rodinami, ale ne s nadřízenými. Je přitahován normálním nefarářským životem – a také malými dětmi. S těžkým tématem, které se dá různě ohýbat a karikovat a rozpatlávat a přehánět, se autorka vyrovnala tak, že otevírá bolestivé věci do široka a lidsky. Prý už si za tuhle knihu vyslechla různé nadávání ze všech možných stran. Tak tedy u mě dobrý.

No a Zničit od Michela Houellebecqa? Ten pán je mistr. Mnozí to už asi víte dlouho, ale já s ním měl svoje osobní čtenářské potíže. Zdál se mi tak nějak pozérsky nihilistický, provokující pro efekt, takový nějaký opožděný Bukowski, který se rád porýpá v politických a společenských problémech. Pozor, připomínám to osobní, plné subjektivních kritérií a předsudků. A najednou je tu kniha, která se s mým současným čtenářským naladěním překrývá téměř 100%. Jsem vtažený do světa hrdinů, kam přes soukromé prosakuje veřejné a opačně, kde se řeší partnerství, práce, umírající rodiče, kde se hledají nesnadné cesty k druhým lidem, kde se civilizace motá ve svém začarovaném kruhu. Zničit je velký román. Osobně mi připomíná některé klasické z 19. století s dnešními kulisami. V poděkování na konci knihy tvrdí autor, že už by to od něj mohlo stačit. Jestli se tomu má rozumět, že už nebude psát, si nejsem úplně jistý. Jak by se ale překonávala tahle kniha, si dost dobře neumím přestavit.

Jasně, těch osobních letošních knih bylo víc než tři – ale všechno má svoje meze. Tak na shledanou v roce 2023 – v roce, kdy budeme starší, knihy dražší a svět velmi pravděpodobně dál krutý i zázračný v tom těžko pochopitelném mixu obojího. A my budeme stát uprostřed toho balábile a budeme si v něm hledat svoje místo a lidi. A knihy. A budeme doufat, že nám to všechno dá dál nějaký smysl.

Zobraziť diskusiu (0)