Kni­hu jsem si tedy z Hel­si­nek do Čes­ka odvá­žel taky a záhy jsem se do ní zače­tl. Takhle tlus­tá kníž­ka mi vydr­ží nejmíň měsíc, mys­lel jsem si, v cizích jazy­cích čtu obvykle poma­le­ji než v češ­ti­ně. Jen­že strán­ky mi před oči­ma sviš­tě­ly jed­na za dru­hou a za pár dní jsem měl dočteno.

Sai­sio roz­hod­ně musí vyjít čes­ky, napadlo mě oka­mži­tě, když jsem kni­hu po posled­ní větě celý nad­še­ný pou­ta­vým vyprá­vě­ním zaví­ral. Jen­že to mělo jeden háček  —  kte­rý nakla­da­tel se ujme 730stránkového romá­nu fin­ské autor­ky, jež je u nás navzdo­ry enorm­ní popu­la­ri­tě ve své vlas­ti a postup­ně ros­tou­cí obli­bě ve svě­tě zce­la nezná­má? Nápad zku­sit štěs­tí v Hos­tu, jehož čte­ná­ři mají rádi str­hu­jí­cí pří­běhy a dlou­hé, pro­pra­co­va­né his­to­ric­ké romá­ny, naštěs­tí padl na úrod­nou půdu. A já jsem díky tomu měl prak­tic­ky celý loň­ský rok to potě­še­ní strá­vit pře­kla­dem kni­hy, kte­rá vyjde letos na pod­zim pod názvem Trý­zeň.

Pře­kla­da­tel má při své prá­ci pri­vi­le­gi­um pono­řit se do tex­tu nato­lik hlu­bo­ko jako sko­ro nikdo jiný a neu­stá­le se k němu vra­cet. A tak jsem zno­vu a zno­vu pro­ží­val těch fas­ci­nu­jí­cích pět sto­le­tí, na jejichž plo­še se pří­běh roz­pro­stí­rá, při­hlí­žel jsem běs­ně­ní Giro­la­ma Savo­na­ro­ly v rene­sanč­ní Flo­ren­cii, tou­lal se ulič­ka­mi benát­ské­ho židov­ské­ho ghet­ta, pla­vil se s Potěm­ki­nem a Kate­ři­nou Veli­kou po Dně­p­ru a až do gula­gu na Solo­vec­kých ost­ro­vech sle­do­val osu­dy kous­ku zla­ta, kte­rý putu­je z ruky do ruky napříč Evro­pou. Dra­hý kov je středo­bo­dem celé kni­hy, chlad­ným a mlčen­li­vým svěd­kem lid­ských váš­ní, chtí­če, lás­ky, mar­ni­vos­ti, fal­še, pokry­tec­tví, nená­vis­ti, kru­tos­ti, nai­vi­ty a důvě­ři­vos­ti, sou­ci­tu i pohr­dá­ní. Panop­ti­kum romá­no­vých postav je téměř doko­na­lým zrca­dlem roz­ma­ni­tých, a přes­to neměn­ných povah napříč evrop­skou historií.

Sotva jsem ode­vzdal text k redak­ci, čeka­la na mě dal­ší Pirk­ko Sai­sio, úpl­ně jiná, a přes­to stá­le stej­ně úchvat­ná vypra­věč­ka s nedo­stiž­nou fan­ta­zií, pozo­ro­va­cím talen­tem a schop­nos­tí něko­li­ka málo slo­vy tref­ně vystih­nout atmo­sfé­ru pro­stře­dí a kom­pli­ko­va­né lid­ské cha­rak­te­ry. Nakla­da­tel­ství Host se totiž roz­hod­lo od Sai­sio vydat také auto­fikč­ní Hel­sin­skou tri­lo­gii, jejíž prv­ní díl Nejmen­ší spo­leč­ný náso­bek už najde­te na pul­tech čes­kých knih­ku­pec­tví. Tyto kni­hy pře­klá­dá Jit­ka Hanu­šo­vá a já na nich spo­lu­pra­cu­ji jako redaktor.

Tak­zva­nou Hel­sin­skou tri­lo­gii (ten­to sou­hrn­ný název pro tři romá­ny se začal pou­ží­vat až v posled­ních letech, kdy o ně díky boo­mu žán­ru auto­fik­ce pro­je­vi­li zájem zahra­nič­ní nakla­da­te­lé) Sai­sio psa­la na pře­lo­mu tisí­ci­le­tí už jako zku­še­ná a oce­ňo­va­ná autor­ka, dra­ma­tič­ka, reži­sér­ka a hereč­ka. A tak­též jako pro­vo­ka­tér­ka, respek­ti­ve výrazná kul­tur­ní osob­nost, kte­rá se nebo­jí bořit kon­ven­ce a pře­kra­čo­vat či posou­vat hra­ni­ce. Vel­kou spo­le­čen­skou deba­tu o autor­ské iden­ti­tě vyvo­la­ly napří­klad její romá­ny napsa­né v osm­de­sá­tých a na počát­ku deva­de­sá­tých let pod pseu­do­ny­mem švéd­ské­ho vězeň­ské­ho pas­to­ra a mla­dé židov­ské stu­dent­ky, což se zpr­vu poda­ři­lo uta­jit a doko­na­le zmát­lo lite­rár­ní kritiku.

V kni­ze Nejmen­ší spo­leč­ný náso­bek se autor­ka vra­cí do dět­ství a návrat to vůbec není idy­lic­ký. S pade­sá­tý­mi léty navíc umně pro­po­ju­je časo­vou rovi­nu, v níž kni­ha vzni­ká, něko­lik psy­chic­ky nároč­ných dní, kdy jí umí­rá otec. Dět­ství v chudých pová­leč­ných Hel­sin­kách, v levi­co­vé rodi­ně se své­ráz­ným tatín­kem a ješ­tě své­ráz­něj­ší sta­ro­svět­skou babič­kou, je pro malou Sai­sio napí­na­vou dobou pozná­vá­ní svě­ta a jeho záko­ni­tos­tí, pozo­ru­hod­nos­tí a krás, dět­ský­ma oči­ma ješ­tě umoc­ně­ných. Faleš a křiv­dy ze stra­ny dospě­lých však zane­chá­va­jí trau­ma­tic­ké šrá­my na celý život. Z mlhy času vystu­pu­jí kon­krét­ní vzpo­mín­ky hýří­cí drob­ný­mi detai­ly, dojem­né, komic­ké i lehce bláz­ni­vé his­tor­ky o pří­buz­ných, ost­ré, a přes­to záro­veň zastře­né kon­tu­ry pro­ži­tých dní for­mu­jí­cích mla­dé­ho člo­vě­ka a jeho vní­má­ní. Ohňostro­je bar­vi­tých obra­zů trys­ka­jí­cích z nespo­leh­li­vé pamě­ti se stří­da­jí s všed­no­den­ní šedí a tem­no­tou zakou­še­né nespra­ve­dl­nos­ti. A mezi tím vším díven­ka obje­vu­je moc slov, lite­ra­tu­ry, umě­lec­ké tvor­by a poma­lu se v ní pro­bou­zí jeden z nej­sil­něj­ších hla­sů fin­ské lite­ra­tu­ry uply­nu­lé­ho půlstoletí.

Sai­sio je autor­ka, kte­rou se vypla­tí číst důklad­ně, vše­mi smys­ly vychut­ná­vat kaž­dé peč­li­vě vole­né slo­vo ve vybrou­še­ných konden­zo­va­ných větách, kte­ré tnou do živé­ho, i v rozko­ša­tě­lých sou­vě­tích, jež se roz­ví­je­jí téměř do nedo­zír­na, nechat se strh­nout proudem její­ho vyprá­vě­ní, neza­sta­vi­tel­nou imagina­cí. Prv­ní pře­kla­dy v češ­ti­ně vychá­ze­jí sice až bez­má­la půl­sto­le­tí po autor­či­ně fin­ském debu­tu, dá se ale před­po­klá­dat, že v čes­ké čte­nář­ské a lite­rár­ní mapě zane­cha­jí výrazný otisk.

psáno pro Kavárnu Hostu

Zobraziť diskusiu (0)