Klinika - budova na pražském Žižkově, ze které aktivisté během pěti let utvořili sociální centrum. A také budova, kterou tato skupina od roku 2016 nelegálně využívá. V návaznosti na dění uplynulých dnů, kdy měli prostor vyklidit, aktivisté stále zůstávají na střeše objektu. Nelíbí se jim, že rekonstrukce domu začne nejdříve až na jaře 2020 a do té doby bude chátrat.
Proti squatterům z Kliniky vystupuje – jak jinak – obhájce slušných lidí a zdravého rozumu Václav Klaus ml. Tento čím dál nahnědlejší syn bývalého prezidenta převzal po otci úkol boje proti neomarxistům a liberálům, ať už se shromažďují doma nebo v Evropské unii. Rodina Klausova vždycky má po ruce zdravý rozum (ten svůj) a dost nálepek pro všechny, kteří si myslí něco jiného než oni.

K slaboduchému argumentu o posvátnosti soukromého vlastnictví (squatting upozorňuje na určité hranice, které tohle právo má), dodává mimo jiné ve své filipice Václav Klasu ml., že „squattování má jistě i podporu Evropské unie, protože její vedoucí představitelé jsou podobná partička jako Klinika, jen o trochu starší a o dost mazanější.“ A pak ještě:
3) Za celé 4 roky Kliniky – tam nevybudovali nic. Žádný film, kniha, pracovní místo, báseň, cokoli hodnotného, co by přetrvalo. Jen pár demonstrací, scének, popotahování. Bordel, smrad, posprejované zdi (viděli jste v TV). V médiích mělo největší ohlas, když unikla zpráva, že feministický aktivista vystupující pod ženským jménem Marie Feryna – tam dvě jiné aktivistky znásilnil. Nebo to aspoň jiný „ženský spolek“ takto prezentoval. (Nevím, jak dopadlo vyšetřování či soudy). viz Klinika aneb Rozklad státu v přímém přenosu, Novinky.cz, 14. 1. 2019

Na komentář Klause ml. reaguje na Facebooku básník Jan Škrob:

OTEVŘENÝ DOPIS VÁCLAVU KLAUSOVI ml.
Vážený pane Klausi,
jako básník spjatý s Klinikou od jejích počátků v roce 2014 bych se rád ohradil proti vašemu tvrzení ve vašem aktuálním komentáři na Novinkách, že na Klinice nikdy nevznikla žádná báseň. Na Klinice nebo v přímé inspiraci děním na Klinice psali kromě mě například Adam Borzič nebo Básník Ticho, pozoruhodnou básnířkou je i Magdaléna Šipka, kterou veřejnost zná právě především jako aktivistku spojenou například s Klinikou. Zde posílám odkaz na výběr relevantních textů, který vyšel na webu Nedělní chvilka poezie v roce 2016.
Rád bych vám poslal báseň, která vyšla v mojí druhé knize Reál vydané v loňském roce. Zároveň patří k básním, se kterými jsem loni vyhrál prestižní Drážďanskou cenu lyriky, úspěšně jsem s ní tedy reprezentoval českou literaturu a Českou republiku, i když pro mě osobně to není to podstatné. Především ale vznikla na Klinice -- podobně jako celá řada dalších básní v této mé knize. Žádám vás tímto o veřejnou omluvu za klamání veřejnosti. Chápu, že vám naše poezie nemusí být blízká, ale jak rádi říkají současní američtí konzervativci: "Facts don't care about your feelings."
S úctou,
Jan Škrob (báseň níže)

nejkratší dny v roce
tohle je tlaková vlna tajná
bytová akce mluví se právě o
systémech režimech jsou tady
i kentauři víly skřítci a pár replikantů sedím
na parapetu piju cuba libre tohle bude
konec světa jak ho známe a
je to dobře mluvíme
přes sebe tohle je červený dům červený
poplach červená pilulka tmavý pokoj
strašidelné zvuky zezdola
červené letáky lávové
lampy na zdech plakáty halle berry
všechno nasvědčuje tomu že je pozdě
a stromy venku stejně
trčí holé ale my
rozesíláme zprávy jiný svět je možný
místo podpisu vždycky náš
tajný kód slyšel jsem že naděje
je nebezpečná a žádná
změna není k lepšímu ale my
se vzpíráme tohle
je tlaková vlna tohle je život ve smyslu
vítězství nad smrtí tohle je
červený dům červený poplach červená
karta slyšel jsem že
jsem extrémista a je to dobře sedím
na parapetu piju cuba libre mluvím o
boží přítomnosti přímo v těle
tohle jsou
nejkratší dny v roce
setkáváme se ve tmě a
lezavé zimě pouštíme televizi
aby z chodby nebylo slyšet o čem
mluvíme mluvíme přes sebe
nejkratší dny v roce nejlepší
pití nejjasnější praxe
jsem jenom člověk na
okraji rokle jsem jméno
na okraji stránky představuju si
že padám do vody a klesám ke dnu
nebo naopak
stoupám ke slunci má barvu
cihlovou nebo krvavou jako červený dům
červený poplach červená pilulka otevřu
oči sedím na parapetu piju
cuba libre jsou chvíle kdy je
vlastizrada to nejlepší
co se dá dělat říkám zaujatě mluvíme
přes sebe sáhnu na topení
je studené jako celé naše město
naše stopy
ve sněhu tvoří kruhy náš
tajný kód mluvíme přes sebe
konspirační ložnice lávové lampy
na zdech plakáty halle berry všechno
nasvědčuje tomu že je pozdě ale
my se nikdy nevzdáme každý člověk
má v srdci plán křížové cesty každý
člověk někde hluboko
touží po životě
ve smyslu překročení stínu celé naše město je
válečná zóna a proto zůstáváme
otevřu oči červený dům červený poplach
červená knihovna
tohle jsou nejkratší
dny v roce setkáváme
se ve tmě a lezavé zimě
pouštíme televizi aby z chodby
nebylo slyšet o čem mluvíme
mluvíme přes sebe
nejkratší
dny v roce nejkrásnější
polární záře
musíš udělat
krok stranou

Jan Škrob (1988) debutoval sbírkou Pod dlažbou (Eman 2016). Zařazen do ročenky Nejlepší české básně 2015. V roce 2017 nominován na cenu DILIA Litera pro objev roku. V roce 2018 mu vyšla sbírka Reál (Malvern).

Zobraziť diskusiu (0)