Poezie na 7 dní - Christopher Reid
Ztráta tak blízké osoby, jako je manželka - přítel, stála na počátku knihy Juliana Barnese Žádný důvod k obavám i třeba na počátku knihy poezie Michela Fabera Neskonalá. Z té samé situace vychází i básnická sbírka Rozptylování. V prvním českém překladu se tak k nám dostal respektovaný anglický básník Christopher Reid (1949). Knihu znalce Teda Hughese a Seamuse Heaneyho přeložil Milan Šedivý.
Život poté
Jako by nedokázala nebýt vytíženou a užitečnou
po své smrti, odkázala vlastní tělo medicíně.
Dnes jako už tolikrát předtím šel jsem
kolem instituce, která převzala její dar, a myslel si:
„Tady žije má nebožka. Snad se k ní chovají pěkně.“
Tmavá cihla, okna bez hloubky, nic, co by šlo ven,
ale to místo působilo upřednostněné jako Nebe nebo
Peklo,
které skromně obdrží ve velkém cokoliv, co designéři
a věroučné PR zasviští, že potřebují vykouzlit.
Má žena někde tam dělá praktickou práci:
její orgány a tkáně vyučují mladé doktory
či pomáhá výzkumu přechytračit chorobu, která přechytračila ji.
To je teď moje posvátné místo v Londýně.
Ale není to hřbitov, kde se dá flákat, vzpomínat a skličovat se
a nakonec jsem měl práci zrovna tak, na opačné straně města.
***
Manželství a jeho legendy.
Historky řečené na první dobrou,
pak přihřívané příležitostně,
aby se stvrdila posvátnost
světského svazku.
Tahle je z prehistorie,
z času Joan Baezové
a těch povlávajících zástěr:
byla jsi zabalená
od šíje až k nártu v bílé
a přecházela londýnskou ulici –
kéž bych se tě zeptal kterou –
když věštecky nadaný chlapeček,
který vždycky míjí,
zvolal: „Koukni, táto, duch!“
Šprýmy, ty taky. Pořád jsi vytahovala
tu vošklivou fotku do pasu
zobrazující tě v záblesku, jak zesinalá civíš
kdesi v zašlé kabince podzemky.
Řekl jsem: „Duch, tak vypadá duch.“
Historka a trapný vtípek,
které později pozměnily smysl
do nesnesitelné pravdy.
Pozdě
Jednou pozdě v noci jsem zjistil,
že ještě není doma.
Lehl jsem si proto do postele a čekal
pod kupkou přikrývky,
dokud neslyším, že přišla,
že spěchá po schodech.
Ke dveřím jsem byl zády.
Aniž bych se obrátil, přivítal jsem ji,
ale hlas vydal falešný, suše chrčivý
ch-, ch-, ch- zvuk,
což jsem nedovedl převést do slov
a čemu mimochodem chyběla
síla, aby se to neslo.
Vyveden z míry, ale nevzrušeně
poslouchal jsem, jak se svléká,
pak se přikradla podél delší strany
naší postele a zvedla přikrývky.
Ovšemže jsem zapomněl, že zemřela.
Pozvedl jsem paži jako obyčejně
k objetí a mazlení
a cítil matraci a prkna,
které vítaly její tíhu,
jak se přisouvala a usadila ke mně,
jenže než jsem ji zachytil,
bylo už moc pozdě
a ona neposkvrněná se rozplynula.
O domě
Rezavý fragment, nejspíš zemědělský kov,
který nalezla během rytí a pro který se stala
Matkou i dítětem bez dítěte;
nebo podlouhlý, v blátě Wappingu ušmudlaný křemen,
od jehož sklonu, když stál na patce, dostal jméno
Ruská kolchoznice prodírající se vánicí –
tyhle a podobné objevně pootočené drobnůstky
mají po domě místo, ačkoli teď symbolicky inertní –
jejich funkcí bude obtíž pro uklizečku s prachovkou.
Nicméně budou tam stát, dokud nepadne rozhodnutí
od seniorního kurátora z oddělení soukromých šprýmů.
Christopher Reid (1949) - anglický básník, pro nakladatelství Faber připravuje redaktorsky svazky poezie, uspořádal korespondenci Teda Hudhese a v současné době edičně zpracovává korespondenci Seamuse Heaneyho. Vydal 17 básnických sbírek.