Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Pojďme mluvit o tom, jak se věci mohou semlít

Zpověď kněze zasvěceného do tajů psychoterapie. Tak by mohl znít podtitul knihy rozhovorů Josefa Beránka s Petrem Glogarem, katolickým knězem a později i bosým karmelitánem. Publicista Josef Beránek provází Petra Glogara zkušeně a ohleduplně jeho vyprávěním. Zpovídá zpovědníka. Ten se narodil do pracovité věřící rodiny, kde se Bohu sloužilo bez velkých řečí. Tak to Glogarovi vydrželo dodnes. Tady ukázka z rozhovoru:

Je náročné, když za vámi chodí lidé právě proto, že jste terapeut a zároveň kněz?

Řeším to tak, že lidem hned zkraje řeknu, že buď za mnou přišli jako za knězem a budeme to řešit v rámci svátosti smíření nebo duchovního rozhovoru, anebo mají zájem o psychoterapii, a to je jiný přístup. To je jiný způsob práce. Nemohu stavět na tom, že manželství je nerozlučitelné. Mohu stavět na tom, že je pro dítě to nejlepší mít oba rodiče. Terapie pracuje na vztahu, opírá se o to, co do něj chtějí klienti dát, jakou energii jsou schopni zmobilizovat. Jako terapeut respektuji, že někdo chápe manželství jako nerozlučitelné, ale nelze to spojovat dohromady. Pro takové partnery tento spirituální rozměr vztahu může být silným zdrojem motivace a síly na svém vztahu pracovat. Stává se, že jeden z partnerů očekává, že kněz-terapeut řekne, ale tohle vy nesmíte a tohle musíte. Jako by křesťanství mělo na všechno odpověď nebo řešení. Ale já začnu otázkou: „Chcete na svém manželství pracovat? Je to vaše odpovědnost. Chcete na manželství pracovat, nebo chcete hledat cestu, jak se rozejít tak, aby to bylo ve prospěch dětí?“ Oni se musejí rozhodnout. Pracuji se „zakázkou“, kterou mají. Jinak to nefunguje. Jsou lidé, kteří chtějí pomoci vydolovat vnitřní zdroje, jsou páry, kde jeden řekne, já už nemůžu, už nemám sílu, a jsou tací, kteří po pár větách řeknou, že už o ten vztah nestojí.

Na co se ptáte pak?

Ptám se přímo: A potřebujete mne ještě? A raději rovnou pokračuji: Podívejte se, vy mne možná nepotřebujete, ale já se ptám na vaše děti. Jak to zvládnou ony? Kvůli nim bych to s vámi potřeboval probrat. Pojďme mluvit o tom, jak se věci mohou semlít. Jako dospělí se možná dokážete dohodnout, ale děti se v tom nevyznají. A pokud vy odcházíte z nějakého vztahu a jednoho dne se rozhodnete pro nějaký další vztah, s velkou pravděpodobností, jak říká Erikson, si ponesete s sebou i nedořešené věci z předchozího vztahu. A tedy když si je zkusíte nějak pojednat, nahlédnout, pracovat na nich teď, i když se nakonec rozejdete, přinese vám to nějaký bonus. Gilles Lipovetsky v knize esejů Soumrak povinnosti dobře vystihl posun uvažování lidí od dob našich rodičů, kteří měli smysl pro povinnost, k dnešku, kdy apelujeme na odpovědnost. Máme odpovědnost za to, co chceme, pro co se rozhodujeme. Odpovědnost předpokládá určité sebepoznání, dospělost, vytrvalost, určitou odolnost. Když byla úběžníkem rozhodnutí povinnost, nebylo už pak o čem diskutovat.

A pokud to neklapalo, lidem zbyla už jen modlitba?

Modlitba je také terapeutický proces. A pokud to platí, ten člověk se někam posunul. Možná si řekne, příště to udělám jinak, možná přinese něco, co v tom vztahu dosud chybělo, a věci se rozběhnou správným směrem.

Koneckonců někteří psychologové usuzují, že „techniky“ modlitby jsou často využívány v kognitivně-behaviorální terapii. I v ní se svým terapeutem mluvíte o nepříjemných myšlenkách a on vám aktivně pomáhá nahradit je myšlenkami lepšími. A i v modlitbě se snažíte přeorientovat se na to dobré…

Podle mých zkušeností je dobře dát všemu své místo. Bolest zubů se nerozchodí ani nerozmodlí, je třeba jít k zubaři. Modlitba má sílu proměnit mě samotného, dát věcem nový smysl, vykřesat naději a kráčet s vírou dál. Pokud je duchovní svět reálný, něco se mnou dělá. I v partnerském vztahu. Vrátíme-li se k předchozím generacím, je obdivuhodné, co vydržely, v čem obstály. My se dnes bojíme energetické krize. Můj táta jako malý spal na půdě na seně. Vyprávěl, že v zimě bylo první, co ráno udělali, že ze sebe odhrnuli sníh, který vítr na půdu nafoukal… Zvládly by to dnešní děti? Bez odolnosti, bez schopnosti unést různé životní události se neobejdeme. Nestačí spoléhat, že „se to“ nějak vyřeší, že můžu kdykoliv odejít, když to bude těžké. Odpovědnost počítá s vytrvalostí, se schopností nést těžkosti a nehroutit se. Odpusťte odbočku: Dost lidí dnes chápe půst, odříkání jako něco archaického a přežitého. Proč se v něčem omezovat? Už tak je život dost náročný. Když si nedokážu pro nebo pro někoho něco odříct, když se nedokážu omezit ve prospěch něčeho, co teprve přijde, nenaučím se něco hodně důležitého pro život. Odpovědnost znamená odvahu čelit situacím, které život přinese, a hned se nehroutit.

Zobraziť diskusiu (0)

Tvořit nové věci

Tvořit nové věci

Beránek Josef, Glogar Petr

Rozhovor s knězem a psychoterapeutem Petrem Glogarem, organizátorem manželských setkání a vedoucí skupin mužské spirituality, kde se inspiroval prací amerického františkána Richarda Rohra.

Kúpiť za 13,49 €

Podobný obsah

Pro mě je skládka skvělé místo – rozhovor s Michaelou Keroušovou

Správy

Pro mě je skládka skvělé místo – rozhovor s Michaelou Keroušovou

S Míšou Keroušovou, dnes už také Hobzíkovou, se známe už pár let. Bylo jedno malé nakladatelství a vydalo Míše básnickou prvotinu Nemístnosti, jmenovalo se Za tratí a bylo shodou okolností moje. Už neexistuje, ale poeticky, extrémně talentovaná autorka píše dál, Dvě sovy v nízkém letu jsou její prozaická prvotina a letos ji vydalo Argo. Snová, hravá, plná situační poezie, mimo trendy, mimo kulturní války, klasická Míša, vždycky tak trochu mimo čas a prostor.

Když v ledničce vrčí tma

Správy

Když v ledničce vrčí tma

Mezi letošní stovku nejzajímavějších dětských knih se v italské Bologni probojovala i kniha O tme a veľkom človeku. O tom, co všechno může být inspiračním zdrojem a jak nepředvídatelná může být cesta knihy k vydání, si v Bologni povídala s Michalem Hlatkým iLiteratura.cz. S laskavým svolením přebíráme.

Zajímají mě lidé, kteří vypadají normálně, ale normální nejsou ani omylem

Správy

Zajímají mě lidé, kteří vypadají normálně, ale normální nejsou ani omylem

Kodaň­ská Píseň pís­ní Annet­te Bjer­g­fel­d­to­vé je výji­meč­ný román, ke kte­ré­mu mívají čtenáři potře­bu se stá­le vra­cet, ačko­li vyšel už před více než dvě­ma lety. V nakla­da­tel­ství Host nedáv­no vyda­li také dru­hý autor­čin román s titu­lem Kočov­ný bio­graf pana Sai­ta. Ten vypráví o lás­ce ve všech jejích podo­bách a úle­tech. Cel­ko­vý dojem z knih je bez iro­nie hřejivý.